„Tam je práce moc a lepší. Lépe se tam platí a hlavně včas," popisoval Jiří Jarošík. V Maďarsku jsou zase ohromné lány. Na jednom seká třeba i deset kombajnů. To už u nás není vidět. Jezdí tam kombajny z Brna i Plzně. Letos se jich tam vypravilo nejméně čtyři sta dvacet. To podle čísla na povolení, které si Jiří Jarošík vyřizoval.

„Jet s kombajnem až do Maďarska někomu může připadat zvláštní, až nepředstavitelné. Ale protože tam začínají žně dříve, prodlouží se nám sezóna. Jeden kombajn stojí několik milionů a musí se nějak zaplatit," vysvětloval Jiří Jarošík.
K povolení na cestu musí kombajnéři ještě vyřídit povolení pro nadměrný náklad. Kombajny tam zdolávají cestu po vlastní ose celé dva dny. Nejprve čtyřiadvacet hodin jedou do Nitry. Tam posádka přespí a jede dál. Pokud si někdo představuje, že jízda s takovým strojem je nudná a pomalá, je na omylu.

„Během jízdy mám s volantem pořád co dělat, zvláště, když mě začnou předjíždět auta," popisoval cestu Jiří Jarošík. Řidiči jsou podle jeho zkušeností hrozní. „Oni mají vztek, že je zdržujeme. Nám vadí, že nás předjíždějí. Je to takové vzájemné," přiznával Jarošík. Nejlepší by bylo překonat cestu v noci, ale to se celé nedá zvládnout. Proto alespoň stroje jedou v noci kolem Prahy směrem na Havlíčkův Brod. Ještě v noci dorazí do Znojma. Další den míří přes Slovensko do Maďarska. Na Slovensku nesmí kombajny na silnici ráno od šesti do devíti a odpoledne od dvou do šesti.

Z Kněževsi míří, pokud to stihnou, k Toužimi. Letos totiž žně díky horkému počasí postupují velmi rychle.

Během sezony tak Jiří Jarošík zdolá stovky hektarů různých plodin. Kterou seká nejraději, ale nedokáže říci. „Nejraději sekám třeba jako tady," prohlásil, když se kombajn zakusoval do lánu pšenice u Kněževsi. „Pole je rovné, porost neleží. Kolik bude sypat, už dokážu odhadnout „od oka." Tady to bude tak pětapadesát metráků. Jinak se všechny hodnoty měří elektronicky a ukazují na displeji," tipoval Jarošík.

V některých oblastech ale pěstitele výnos zrna příliš nezajímá. Důležitý je výnos slámy, kterou výhodně prodávají do spaloven. Někde zase vůbec nemají kombajny. „Jezdím do firmy, kde mají šest tisíc hektarů a nemají žádný svůj kombajn. Najímají si šestadvacet kombajnů, protože se jim to vyplatí. Sklízejí tam jen tak dvanáct dnů," vysvětloval Jiří Jarošík.

S kombajnem začal Jiří Jarošík sekat už před dvaadvaceti lety, v sedmnácti. Pomáhal svému otci Jiřímu. Dnes už za volant kombajnu usedají Jirkové tři. Seká totiž také jeho syn.

„Můj otec začal tehdy soukromě sekat s prvním kombajnem. Pak koupil druhý, třetí, čtvrtý, pátý, stále od jedné značky. Teď už jsou stroje modernější, s větším podílem elektroniky, takže na druhou stranu více poruchové. Pak se postupně „prosekáváme" přes Moravu až do Čech."

Sednout v sedmnácti do kombajnu a vydržet tam dlouhá léta, to chtělo pořádnou trpělivost. V té době mají mladí muži přece jen jiné starosti. „To teď vidím na synovi. Tráví tu celé prázdniny. Ale mě to zkrátka pořád bavilo a baví," zkonstatoval Jarošík. Dostat jeho syna do kombajnu ale nebylo vůbec složité. Seděl v něm odmala, stejně jako nyní jeho mladší devítiletý bratr. Z toho má Jiří Jarošík obrovskou radost.

„Musíte tu práci mít rádi. Celé léto jste z domova a letos už je to nějaké moc dlouhé, bez pauzy. Vůbec totiž nepršelo. Třetí týden jsme se nezastavili. Manželka nadává, že jsme pořád pryč. Dovolenou si bereme až v zimě," zkonstatoval Jarošík. Protože sekání kombajnem je sezónní práce a rodinu by neuživila, přes zimu Jiří Jarošík opravuje bagry.