České Švýcarsko: láska na první pohled

Naše putování vedl v časopise Květy Petr Jan Juračka podle něj nejkrásnějším a nejmladším národním parkem, Českým Švýcarskem.

Vzhůru za poklady podzimu

Je to krajina, která pro mě osobně byla zcela neznámá až do roku 2007, kdy jsem do ní vstoupil poprvé. Nutno říct, že se jednalo o lásku na první pohled. Ne však lásku letmou, ale přetrvávající. Dodnes se mi při vyslovení názvu některých vyhlídek rozechvívají rty, potí dlaně a srdce mi poskočí.

Nepamatuji se, že bych měl tolik vzpomínek spojených s jiným místem. A to nejen v naší vlasti, ale na území šesti kontinentů, kde jsem měl možnost putovat.

Možná je to odměna za opakované výpady do nejsevernějších Čech a za to, že jsem na oněch vyhlídkách či v hlubokých údolích nestál ani jednou, ani desetkrát, ba rovnou stokrát. Kdo ví… Miluji ta místa a jsem rád, že vám mohu poodhalit pro mě osobně nejhezčí pěší okruh ze všech. Nejhezčí na celém světě.

Pivní tradice

Cesta začíná tradičně u hotelu Lípa v malebné vísce Vysoká Lípa. Mimochodem, těch lip, i když to tady není běžný strom, tu jinak mají! Krásnou Lípu, Českou Lípu…

Ačkoliv hotel nelze označit jako vyloženě luxusní, jeho vychlazená Plzeň luxusní je, protože se o ni stará pan Plzák. Toho zřejmě uvidíte hned po vystoupení z autobusu, který jezdí z děčínského nádraží přímo k hotelu.

Pan Plzák má před ním svoje místečko, kde často postává s rukama za zády a s hlavou směřující k severu.

Ani nevím, kolikrát jsem si z něj dělal legraci, že nám tu salutuje bez ohledu na denní či roční dobu. Tedy – smál jsem se až do momentu, než jsem se na to místo po jeho svolení sám postavil. Musel jsem totiž konstatovat: „A víte, že ten výhled máte fakt úžasný?“ Stroze mi odpověděl: „Já vím. Proto tady přeci stojím… Plzeň?“

Plzní svou pouť obvykle začínám a druhou ji končím. Je to už taková tradice.

Najdete strážce hradu?

Jen co dopiju naše zlaté dědictví, hodím na záda batoh a vyrazím nahoru, na Zámecký vrch, který se hrdě pne nad vesnicí. Nejraději mám pohled z jeho vrcholu v noci a nad ránem, kdy se krajem šíří klid, na loukách pode mnou si hrají mlhy a všude vládne ticho.

50 míst, kde uvidíte svět jako na dlani

Samotný vrch je tvořen třemi vyhlídkami. Ta u křížku je druhá a mnozí se zde otáčí pro sestup. Vy ale běžte na moji milovanou vyhlídku třetí. Vedou k ní do skal vytesané schody, minout ji nemůžete.

No není to nádhera!?

Když sestoupím ze Zámeckého vrchu, vydám se po žluté značce na skalní hrad Šaunštejn, zvaný Loupežák. Jak název napovídá, kdysi ho obývaly různé pochybné existence – loupeživé bandy, zběhové a všelijací obrodruzi. Dnes na úzké schůdky a žebříčky stoupají jen turisté s vidinou vynikajícího výhledu, ale hlavně opojného zážitku z výstupu.

Přímo nahoře naleznete starodávnou sýpku, ve které jsem kdysi se svými studenty přespal. Tedy přespal… Nebyl to právě nejlepší nápad, protože zvýšená koncentrace kysličníku uhličitého ve špatně větraném prostoru přilákala nebývalé množství komárů.

Jen kousek od sýpky je komnata, kterou určitě nevynechte! Jen velký pozor na děti, ať vám nespadnou do trhliny, která na komnatu navazuje.

Až budete z vrcholu Šaunštejna sestupovat, zkuste přímo u vchodu najít obličej strážce hradu. Má asi dvacet centimetrů, a dokud mi o něm neřekl místní znalec krajiny a přírody Vašek Sojka, neměl jsem o něm ani ponětí.

Dotknout se skal

Ještě před cestou zpátky do údolí se můžete zastavit na nedaleké Malé Pravčické bráně. Ano, je výrazně méně impozantní než její větší sestra, kterou má národní park ve znaku. Je zde ale také o poznání méně lidí. Pak sestupte až k místu, kde červená značka uhýbá do roklin kolem skal Labužník a Skoba až ke kostelíku.

Pokochejte svou duši přírodou Beskyd

Cesta se vine doslova na dosah ruky od nádherných pískovcových skal, jejichž voštiny upomínají na staletí trvající erozi vodou a větrem. Mně to vždycky nedá, abych alespoň jednou do některých z nich opatrně nestrčil prsty a necítil tu hrubost pískovce na své kůži. Jinak by moje návštěva nebyla zdaleka úplná!

To už ale přicházíte ke skalní kapli Kny. V mapě ji najdete jako výklenkovou kapli Posledního soudu, ale místní jí říkají prostě Kny. To bylo příjmení Marie Anny, která ji zde roku 1740 nechala vytesat.

Neminout Zuzanku

Dál pokračujte po červené. Čeká vás nádherný triptych tří nejslavnějších vyhlídek Českého Švýcarska. Souborně se jim říká Jetřichovické vyhlídky a kdo zde nebyl, jako by zde nebyl vůbec. Divím se, že se jim neříká spíše vyhlídky Kinských, protože každá z nich nese jméno někoho z tohoto rodu. Nabízejí unikátní výhled do krajiny a příležitost ke svačině či rozjímání.

Nejprve vystoupíte na Ostroh, jinak taky Rudolfův kámen. Mimochodem, Rudolf zemřel poměrně mlád, ale to se dočtete na místě, až se budete kochat železitými inkrustacemi, které zbarvují zdejší pískovec do velmi tmavých, místy až černých odstínů.

Vystoupíte-li na Rudolfa za slunečného počasí a bez davů, sundejte batoh a lehněte si před boudou na vrchol skalní věže. To teplo! Není mnoho příjemnějších míst, kde pískovec tak slastně hřeje do zad.

Druhou vyhlídkou je Vilemínina stěna. Ještě než na ni dorazíte, zastavte se u Zuzanky, kde je „moje“ vyhlídka. Je jí možná proto, že nese jméno mojí ženy, byť není Kinská, možná proto, že tuto vyhlídku většina kolemjdoucích míjí. Výhled je však nádherný a divoký!

Z Vilemíniny stěny pak můžete pozorovat hluboké údolí mezi vámi a masivem Čertovky. Třeba zahlédnete sokola, poštolku či jiného z dravců, kteří neustále krouží kolem.

Spousta krásných míst. Libor Polák ze Svazu vodáků ČR radí, kudy plout

Poslední vyhlídkou je ta Mariina. Krom zbrusu nového přístřešku, dopraveného na vrchol letos helikoptérou, z ní uvidíte nádherně Jetřichovice a taky Kočičí kostel, jinak též Masarykův prst. Poznáte jej podle české vlajky na vrcholu. Ta vlaje za každého počasí: je totiž plechová, jak jsem se nedávno sám přesvědčil.

Pod sebou také uvidíte Havraní (nebo též Krkavčí) skálu. Ta byla v samotném centru slavného požáru, který zachvátil Jetřichovické vyhlídky v roce 2006. Od té doby si zde příroda pozvolna nachází svou cestu v podobě spáleništních mechů či samovolně se obnovujícího lesa. Je úžasné se sem vracet a sledovat, co všechno se zase změnilo k lepšímu.

Pohádkový mlýn

Až sestoupíte do Jetřichovic, čeká vás pomalý návrat do Vysoké Lípy. Nepůjdete však po silnici, ale nádhernou cestičkou kolem Starého mlýna a malebného meandrujícího potůčku, Jetřichovické Bělé. Její soutok s Kamenicí stojí za alespoň krátké zastavení a sledování ornamentů, které slunce maluje pod vlnkami na písečné kose na dně soutoku.

Půjdete-li dál po příkrých, nad vodou vytesaných schodech, dojdete na více jak půl tisíciletí starý Dolský mlýn. Místo s proměnlivou historií – od mlýnu přes hotýlek, palírnu i utěšitelský podnik poznají zejména milovníci pohádek, jako jsou Pyšná princezna či Peklo s princeznou.

Od Dolského mlýna můžete pokračovat přímo směrem Hotel Lípa a autobus, anebo si přidat k vystoupaným metrům ještě pár – vede odtud totiž značená zelená stezka kolem bunkrů. Můj oblíbený je Řopík A-120, o který se starají místní nadšenci vojenské historie. Pokud je zde zastihnete, jistě vás rádi provedou jeho perfektně obnoveným interiérem.

Naše cesta však nekončí bunkrem, nýbrž Růžovským vrchem (619 m. n. m.), nejvyšším bodem národního parku České Švýcarsko, kterému neřekne nikdo jinak než jednoduše Růžák.

Ačkoliv by se zdálo, že je doslova předurčen k dalekým výhledům, není to tak docela pravda, protože kvůli zalesnění nabízí pohledy do kraje jen z několika málo míst. Přesto stojí za to. Většinou zde totiž nikoho nepotkáte a já se sem s chutí vydávám kvůli úchvatným bučinám.

Po proudu Kamenice

Abyste se nevraceli stejnou cestou, doporučuji hned pod kopcem stejně dlouhou trasu přes Kamenickou Stráň a hlavně Kamenickou vyhlídku nad Dolským mlýnem. Nebude-li se vám chtít zpátky na vysněné plzeňské rovnou po příkré modré, vydejte se po proudu Kamenice a zhruba po 500 metrech, tam, kde už stejně jinudy nemůžete, začněte stoupat Kostelní stezkou.

Co je divočina? Podívejte se na „tajné“ tipy

Ta prý ke svému jménu přišla v dobách, kdy Vysoká Lípa ani Jetřichovice neměly svůj kostel, a tak se muselo na svatby, křtiny i pohřby chodit přes rokli Kamenice až do Růžové. Právě u odbočky od řeky si můžete všimnout zbytků kamenného mostu, který tyto vesnice dříve spojoval.

A jsme zpátky ve Vysoké Lípě! Jen doufám, že vás „moje“ cesta nezničila příliš a že si teď to jedno orosené dáte s chutí. Autobus do Děčína vám jede už za chvilku. Anebo – tak jako já – raději přespíte? Ráno jsou tu totiž přímo před hotelem krásné mlhy!