Nová posila seriálu Slunečná Alice Bendová: Mrchu bych si zasloužila

Jak se vám vstupovalo do seriálu Slunečná?
Když mě producenti oslovili, měla jsem radost, že budu moci v tak hezkém a úspěšném seriálu hrát. Po letech jsem se tam potkala se spoustou kolegů, se kterými jsem kdysi často pracovala. Například s Luckou Benešovou jsem se neviděla snad přes dva roky, s Evčou Holubovou, se kterou jsme kdysi dávno dělaly pořad Hádej, kdo jsem!, jsem sice v kontaktu přes sociální sítě, ale nevídaly jsme se. Takže Slunečná pro mě znamená především spoustu hezkých „znovusetkání“.

Hvězda seriálu Slunečná Eva Burešová: Rozchod je vždy složitý

Sledovala jste Slunečnou před svým obsazením?
Občas jsem ji v televizi zahlédla, ale na nějakou pravidelnost u nás není čas. To vám asi potvrdí každá ženská, která je doma s dětmi, navíc v posledních dvou měsících, kdy jsou děti kvůli pandemii doma, není čas už vůbec na nic. Staly se z nás ze dne na den učitelky, kuchařky, uklízečky v jednom balení. Je to docela zápřah, takže se na sedačku v obýváku dostanu až někdy kolem půl desáté večer – a to už je po seriálu. (usmívá se)

Jaký předmět vám v učení s dětmi dělá problémy?
Vašík je v šesté třídě. Snad jen matika jde tak trošku mimo mě, ale tu naštěstí zvládá v pohodě sám, stejně jako informační a komunikační techniku. To je pro mě jedna velká neznámá. Když má napsat nějaké texty a uložit je do různých souborů, vůbec netuším, o co jde… (směje se) Alička je ve čtvrté, a tam by bylo asi už špatné, kdybychom narazily na něco, čemu nerozumím. I když zrovna dneska se to vlastně stalo.

Prozraďte…
Alinka otevřela notový sešit a položila mi zákeřnou otázku, jestli to jsou noty půlové, nebo čtvrťové. Musela jsem jí tedy odpovědět, že fakt nevím, že notám vůbec nerozumím. Nikdy jsem je neuměla. To je ale opravdu jediná věc, u které jsme se zasekly. S notami jsem bojovala odmalička. Byla jsem snad i nakonec osvobozena z hudebky. Moje paní učitelka totiž byla hodná, chtěla po mně jen teorii. Přihlížela k absenci mého hudebního sluchu i tomu, že nedovedu zpívat a nechápu logiku not.

Marek Lambora: Seriál Slunečná má stanovený počet dílů. Nekonečný asi nebude

Byla jste nucena zpívat někdy při natáčení?
Bohužel k tomu došlo, a to v seriálu Svatby v Benátkách, kde jsem měla navíc tancovat. Bylo to strašný. Jó, když si dám někde dvojku bílého a hezky se uvolním, tancování mi docela jde, tančím třeba i bosa a klidně si k tomu zazpívám… Pokud to však musím zahrát podle scénáře, jsem totálně v háji. Nakonec mi v Benátkách aspoň odpustili ten zpěv, zřejmě poté, co jsem si před nimi začala pobrukovat… (směje se) Jednou jsem také zpívala ve studiu u Vaška Noida Bárty, který mě přemluvil, abych si to zkusila. Nahrál mě, což fakt neměl dělat. Sám byl překvapený, jak velký pěvecký netalent v sobě mám. Říkal, že se zpěv většinou dá naučit, ale v mém případě je to marné. Snad tedy scénáristé ve Slunečné moji Radku nenechají zpívat nebo tancovat.

Jak se hraje plastická chiruržka?
Mám to dobré. Nemusím se učit žádné odborné termíny jako kolegové z jiných lékařských seriálů, protože se o mé profesi pouze mluví. Ve Slunečné jsem společně s manželem, kterého mi hraje Ondra Kavan, jen za chalupářku, podobně jako většina postav.

Takže nezbývá než se zeptat – co vy a chalupaření?
Chalupu nemáme z jednoho prostého důvodu. Bydlíme totiž v domě s velkou zahradou, skleníkem, máme slepice, králíky, políčko brambor… V rámci naší zahrady je toho tolik, že bych se nechtěla starat ještě o nějakou další zahradu nebo dům. Ale! Můj sen je mít někde malou dřevěnou chatku, třeba u Sázavy nebo Berounky, s malou travnatou plochou kolem. Láká mě představa se jen tak dívat na řeku, mít kolem sebe jenom přírodu a hlavně klid.

Víte, jak se bude postava Radky vyvíjet?
Nevím. Fakt ne! Doufám, že se bude řítit někam do propasti negativismu a že bude zlá, nepříjemná a bezcharakterní. Tyhle role miluju. Snad z ní nebude nějaká polokladná ženská, takové to bezvýrazné nic. Těším se, že mi ji scénáristé napíšou aspoň trochu jako mrchu. Ty mě baví. Snad bych si ji zasloužila, co říkáte?! (usmívá se)

Ota Jirák: Stárnutí není legrace. Ve Slunečné to byla generálka na funus

Když už hrajete tu plastickou chiruržku, jaký vy vztah máte k plastické chirurgii?
Celkem kladný. Chodím na svoji oblíbenou kliniku, kde si občas nechám píchnout do čela botox, abych vypadala jako člověk, a ne jako zmačkaná tlačenka. Využívám toho, ale jenom do určité míry. Držím se hesla: Všeho s mírou. Člověku by měla i po zásazích zůstat mimika, neměl by si nechat přifukovat rty do šílených rozměrů, což platí i o ostatních částech těla… Jsem pro, aby se ženy i muži udržovali, ale aby to nebylo na první pohled poznat. To je základ. A nějaké ty vrásky přece mít musíme, jinak se z obličeje stává spíš maska.

Dlouho jste neměla v seriálu větší roli. Čím jste vyplnila tuto pauzu?
Máte pravdu, i když jsem se v nich objevovala, v poslední době šlo spíš o epizodní role na omezený čas. Třeba v Modrém kódu jsem hrála asi v deseti dílech. Seriály mi chyběly, mám tuhle práci ráda. A čím jsem vyplnila pauzu? Pracuji i na jiných projektech, jako například na České Missis, kde už proběhly dva velké castingy, nyní nás čeká semifinále a soustředění s maminkami. Hledáme totiž talentovanou, šikovnou a krásnou maminku s dětmi. Pak mám spoustu práce i na Instagramu. Tahle sociální síť je mi velice blízká.

Lucie Vondráčková: Děti, sázení stromů a hry. To je teď můj život

Zmínila jste seriál Modrý kód. Máte s ním spojenou nějakou vzpomínku?
Ano. Určitě nezapomenu na natáčení lehce erotické scény s Ondrou Rychlým. Byl z toho chudák trochu vyjukaný. Ono to totiž spíš vypadalo, jako bychom byli matka a syn… Smáli jsme se tomu oba! Když jsme si pak vzájemně sdělili věk, řekli jsme si, že to fakt při tomhle propastném věkovém rozdílu už musíme jen zahrát… (směje se)

Zmínila jste se o vyučování dětí během karantény, ale jak jste obecně prožívala poslední tři měsíce?
Děti jsou se mnou zvyklé trávit poměrně dost času, beru je ze školy hned po obědě, abychom odpoledne trávili společně, takže nás karanténa nijak nevykolejila. Ponorku jsme doma neměli. Začali jsme se ale hodně soustředit na Českou republiku a jezdili jsme často na výlety. Poprvé v životě jsme měli třeba možnost vidět centrum Prahy úplně bez turistů a v té době vlastně i bez Čechů. Takže jsme si prošli úplně prázdné centrum, což bylo až zvláštně dojemné… Strašně intenzivně jsem to vnímala. Dokonce jsme si tuhle téměř celodenní procházku užili dvakrát. I teď máme naplánovánu spoustu výletů, hlavně do hor, které máme v létě rádi. Asi si budeme muset letos odpustit naše oblíbené Tenerife. Ale co, vždyť i u nás je spousta krásných míst, kam jsme ještě neměli čas se zajet podívat.