Seznámily jsme se loni v Ostravě, před jejím odchodem z Divadla Petra Bezruče. Tehdy mě překvapilo, že v 35 letech má za sebou práci na více než padesátce inscenací po celém Česku i na Slovensku. V lednu jsem za ní přijela do Olomouce, na veřejnou generálku Domu Bernardy Alby.

Zajímalo mě, jak se této výrazné režisérce daří na volné noze, a těšila jsem se na španělskou klasiku Frederica Garcíi Lorcy. Po odchodu diváků jsem mohla zůstat a slyšet její připomínky k výkonu hereček.

Dojalo mě, jak jste jim děkovala za těžkou práci, kterou odvedly…
Fungování regionálních divadel je pro tamní herce poměrně hodně náročné. Ve městech menších než Praha zaujímá divadlo často pozici hlavního kulturního stánku. Herci hrají hodně, skáčou ze žánru do žánru. Mají tak blízko k vyhoření, protože dělají emočně náročnou práci. Zastavit se v tom kolotoči a souhlasit, že si speciálně na jedné inscenaci máknou, byť poctivě dělají každou, se nemuselo sejít se souhlasem. Dům Bernardy Alby je hodně náročný text ke zkoušení. Kdyby herečky nechodily stoprocentně připravené, což hádám znamená učit se texty do noci a mnohé si odpírat, nikam bychom se nedostaly. Když přijdete do divadla, kde se všichni rozhodnou, že to bude výjimečné, je to velké zjevení. Ale nejde to u každé inscenace, protože vyhoření by pak přišlo rychle.

Jak se vám pracovalo s ryze ženským kolektivem hereček?
Když to vezmu zeširoka – v divadelním prostředí se postupně uvolňuje situace. Zaprvé se na jeviště dostávají nejen muži všech tvarů, ale i baculatější a baculaté herečky, což se nedělo, nebo málo. Mohutní herci jsou vidět pořád, ale ze silných hereček známe Růžičkovou, Zázvorkovou, teď Pavlu Tomicovou a koho dalšího? Konečně se divadelní prostředí začíná narovnávat v tom, že ani herečka nemusí být dokonalá podle norem módních trendů. Zadruhé, čím dál tím víc režírují i ženy. Tohle divadelní probouzení je poměrně těžké. Jako by bylo nepsaným pravidlem: uvolníme vám vedoucí pozice, ale nebudete to mít jednoduché, ať nezapomenete, že jste v nich za odměnu. Do třetice, u ženských týmů mají všichni tendence říkat, že dělají velká ženská témata. Když chlapi udělají Dvanáct rozhněvaných mužů, nikdo se jich neptá, zda udělali velké mužské téma a proč. Bere se to přirozeně.

A vás to nenechává klidnou…
Je to sice vtipné, ale mělo by nás to upozornit, že v narovnávání společnosti a emancipaci žen nejsme tak daleko, jak bychom chtěli být a jak rádi předstíráme, že jsme. V Domě Bernardy Alby hrají jen ženy, ale každý chytrý divák s otevřenou myslí brzy zjistí, že se celou dobu hraje o mužích. Není to hra jen pro ženy, ani feministická hra, ani hra, která by ženy idealizovala. Naopak se tam střílí do vlastních řad. Nedělejme proto výběh pro tvůrkyně – je to nuda a dá se toho zneužít. Protože jsou takové, které si napíšou na tričko „Pracující kreativní ženy“ a čekají, že jen proto dostanou něco navíc. Jestli má být nějaká rovnost, tak pro muže i ženy a hlavně v našem myšlení. A co se týče práce jen se ženami? Umí si lépe naplánovat čas, jsou připravené. Na druhou stranu zažíváte hysterické momenty dobývání pozic, jak to ženy v životě i na divadle umí…

Domácí násilí bylo vaším tématem od počátku a Lorcovu hru jste si k tomu vyhledala, nebo si ona našla vás?
Moravské divadlo Olomouc si Dům Bernardy Alby přálo. Je to jedna z hodně uváděných klasických her, často nasazovaných, aby si zahrály herečky. Podivný strašák pro všechny divadelníky. Když mi titul nabídli, měla jsem před očima červenou vlajku „Ne!“ Pak jsme se ale s Annou Saavedrou (námět a úprava hry; s Jankou spolupracují dlouhodobě, pozn. aut.) rozhodly text demýtizovat a očistit od archaismů, abychom z něho dostaly téma domácího násilí jako nikdy nekončící příběh, který se stále cyklí. Mám pocit, že teď je aktuálnější než kdy dříve. Nejen že se psychické a fyzické týrání děje, ale ještě máme tendence s úsměvem dělat, že ne. Jenže pak se přetlaky v lidech projevují tak, že tyranizované děti se samy stávají tyrany nebo se někdo zblázní, protože je to jediný možný útěk z neřešitelné situace. Řekla bych, že to je takové témátko dnešních třicátníků.

Jak to myslíte?
Generace našich rodičů byla zvyklá duši vytěsňovat, asi to bylo důležitou součástí života za železnou oponou. Jejich dospělé děti, které už ale vyrostly ve svobodě, se po své duši ptají a rodiče ji ignorují. Často přetrvává názor, že psychologové jsou podvodníci, že je potřeba se kousnout do rtu, vyspat se z toho a jít dál. Tyhle řeči ale mladé lidi s bolavou duší ničí, protože oni vytěsňovat nedokážou, nechtějí. Nejen dramatikové a psychologové upozorňují, že pokud se velké rodinné problémy neřeší, přecházejí z rodičů na děti, které pak trpí, třeba depresemi…

V tom je nadčasovost Lorcovy hry, kterou napsal před 84 lety, až neskutečná.
To ano. Pro mě se tím otevírá ještě jedno bolavé téma. Ale nevím, jestli o něm chci mluvit v rozhovoru…

Můžeme to zkusit.
Nemáme dostatek sebevědomí na to, abychom respektovali sebe i ostatní. Vše kolem nás podrobujeme nesebevědomě, ale s o to větší razancí, kritickému pohledu. Ženy, co dělají kariéru – špatně. Ženy, které mají děti – špatně. Ženy, které s nimi žijí single – špatně. Ženy, co zůstávají v nefunkčním manželství – taky špatně. Nedokážeme si mezi sebou vytvořit respekt k tomu, že každý máme jiný život. A společnost plná nerespektování se jednak rozděluje a zadruhé se v ní člověk necítí sebevědomě. Odejít ze vztahu, který už nefunguje, nebo říci tyranovi, že ho opouštíte, je pak daleko těžší než ve společnosti, kde se dokážeme respektovat.

Když se vrátíme k vašim připomínkám – říkala jste herečkám, že takto si představujete moderní divadlo.
Dlouhodobě mám pocit, že odborná divadelní společnost pořádá podivné výběrové řízení na to „pravé“ divadlo. Do umění, kde může být všechno dobře, se trapně vnáší prvek soutěžení, na kterém jsme vlastně závislí. Kdo dělá klasické interpretační divadlo, nadává na tvůrce moderního artového divadla a naopak. Okázale se ignorují a nerespektují. Všichni jsme ale součástí jednoho českého divadla, kde žádný vítěz neexistuje. Máme-li hledat divadlo, které lidi spojuje, tak bychom je tím divadlem neměli rozdělovat stylem: „Tys to pochopil, patříš sem. A ty jsi hlupák, co tomu nerozumí, pro tebe dobré divadlo není!“ Nejde to vždy, ale na některých titulech sedí v hledišti dělník i univerzitní profesor a oba si odnesou zážitek. To je pro mě moderní divadlo.

Dům Bernardy Alby je také plný ženské krutosti a mezigeneračních střetů.
Ono to tak prostě je. Když se ženám otevřely dveře s tím, že můžou do celého světa, který je tak vzrušující, stojí najednou rozkročené nejčastěji mezi kariérou a rodinou. Jenže okolní svět jim ještě nedává možnost žít rovný život. Pokud nemají dobrého partnera, tak tradá! – zpátky ke sporáku. Poslední dobou mi všichni podstrkávají, že jsme si, ženy a muži, rovni. Ale v našich hlavách ta rovnost ještě není. A vůbec neříkám, že nerovnost způsobují výhradně muži. Je to v tendenčním myšlení, v míře našeho sebevědomí a toleranci vůči okolí. Vzniká až agresivní moment ženství, kdy ženy pracují nebo mají děti a navzájem se za to odsuzují. Nároky se zvyšují, ženy chtějí obstát, ale už jim na to nezbývá čas. A pak se často dočkají rad od svých maminek a babiček, které zhodnotí jejich kariéru slovy: „Člověk se pozná podle toho, jak a kdy se dokáže obětovat. A žena se má obětovat pro své děti.“ Lidé mají tendenci snižovat a bagatelizovat zásluhy druhých, aby se rituálně ujistili, že jsou na tom líp. Měli bychom, sakra, něco udělat s naší tolerancí, protože vždy některé ženy budou mít děti, jiné kariéru a další mezi tím prokličkují. A společnost je potřeba mít rozmanitou.

Se svým mužem jste deset let, jste tolerantní manželé?
Naše manželství funguje na tom, že Radek po mně nevyžaduje žádné konvenční věci. Nemuseli jsme si rozdělovat role v domácnosti, vytyčovat mantinely. Nikdy mě nekonfrontoval s tím, co jsou moje manželské úkoly. Chce, abych cítila, že můj život má smysl. Mým úkolem je být na něj něžná a šťastná. Jestli někdy slavím úspěchy, on je ten krk, který se mnou hýbe. To, jaký mi umožňuje žít život a že nepodléhá konvencím, je skvělé pojítko. V našem vztahu je hodně důvěry. On nežárlí na mé divadelní kamarády, já na jeho krásné studentky.

To zní jako recept na šťastné manželství…
Přišla jsem na něj asi před čtvrt rokem a od té doby se tomu směju. Víte, že šťastné a nešťastné manželství může být o tom, kolik máte domácí rutiny? Když ji nemáte vůbec a jste nešťastní, musíte si jí trochu udělat. A naopak. Základ je si to uvědomit a pojmenovat. Rutina se dá rušit různými způsoby, třeba společným cestováním. A nemusí to být rovnou let na Bali. Stačí jednou začas, aby si manželé sami vyjeli, třeba na čtyři dny do Maďarska… To je tak osvěžující! Když rutina naopak chybí, je fajn vrátit se k věcem, které vztah ozdravují. Už jen pravidelné jídlo je boží.

Kam se letos chystáte vy?
Myslela jsem si, že už jsem si odcestovala svoje, ale pořád bych chtěla uskutečnit další snové cesty – vidět bílé útesy Seven Sisters v Anglii a pak Egypt. Ale tam je to teď proti mému přesvědčení – jezdit s policejním kordonem, aby se něco nestalo. Napojila jsem se teď ale svou duší na Londýn. Je to tak kulturně intenzivní místo, že nepotřebuju jezdit přes půlku světa.

A co Ostrava, kde už několik měsíců nežijete. Stýská se vám po ní?
Pro mě byla hodně vysněným městem. Byla jsem přesvědčená, že pokud chcete dělat divadlo ne pro slávu, ale pro smysl, musíte pracovat v Ostravě. Svůj odchod ale neberu jako uzavřenou věc. To město mám ráda, s lidmi jsem tam navázala pevné vztahy. Beru to jen jako svůj odchod od Bezručů, což ale neznamená, že by to byla řeka, do které nemůžu znovu vstoupit. Upřímně, nejvíc se mi teď stýská po gastro Ostravě. V centru města je spousta nových podniků, kde skuteční lidé – žádné nadnárodní franšízy – nabízejí skvělé věci. Hranolky nebo třeba dorty podle starých receptů. A pořád žiju v tom, že se v Ostravě dělá nejlepší divadlo v republice. Sice teď funguju jinde, ale města, ve kterých žijete, si musíte prohlédnout i zvenku, abyste si na ně udělali vrstevnatější názor. A to se mi teď děje.

Opustila jste tam pozici umělecké šéfky divadla a šla jste na volnou nohu. Jak se vám na ní stojí?
Když vám každý měsíc chodí na účet peníze, byť menší částka, je to jiné, než když musíte o financích přemýšlet, což vůbec neumím. Cítím ale, že jsem si potřebovala odpočinout od toho, že má někdo kontrolu nad mou kreativitou a fantazií. A poučila jsem se, že by to tak být nemělo. Tím spíš když je to člověk, který kreativitě až tak nerozumí a není schopen hodnotit výsledky. Proto si teď užívám, že jsem sama sobě pánem. Říká se mi to těžko, protože nechci nikoho urazit, ale jakmile jsem se vyvázala ze vztahu podřízený – nadřízený, uvědomila jsem si, jak moc mám divadlo ráda! A okamžitě se mi vrátila touha, a tím pádem nutnost ho dělat. Naštěstí už mám za sebou cestu, kdy se z úplně neznámého režiséra po škole stane známější umělec. Ani nevím, jak jsem tohle divné vakuum překonala…

Takže žádná rada etablované režisérky nepadne?
Jako co bych měla doporučit mladým lidem, kteří skončí školu? Ani nevím… Nestojí to ani na povedených inscenacích, ani na známostech. Nic není dobře a všechno je dobře. Zažila jsem, že se vedení divadla naštvalo, že se inscenace povedla. A zažila jsem i to, že jsem práci nedostala právě proto, že jsem se se šéfem znala. Je to podivné pole, na kterém štěstí přeje připraveným. To je asi jediná poučka, která funguje.

Co vás letos jako režisérku čeká?
Příští rok bude olomoucké divadlo slavit sto let a k tomuto výročí budu režírovat obrovskou inscenaci – Mrštíkových Rok na vsi, na které se budou podílet všechny čtyři divadelní soubory: činohra, balet, opera i orchestr. Velkým obloukem se vracím na Janáčkovu akademii v Brně do Studia Marta, kde budu s budoucími absolventy dělat autorskou inscenaci O své babičce. Není nic lepšího, než když absolvent (na JAMU absolvovala ateliér režie, pozn. aut.) odejde do světa, kde nabere zkušenosti, vrátí se a předá je svým mladším kolegům. A do třetice zmíním další Miminí divadlo, to je taková moje milovaná „sériová výroba“ pro batolata od jednoho roku. První dvě představení jsem dělala v brněnském divadle Radost, to třetí bude v pražském Divadle Spejbla a Hurvínka. Historicky poprvé se tam herci vzdají klasických marionet a půjdou do něčeho alternativního. Vážím si toho, že mě k takovému experimentu přizvali.

Janka Ryšánek Schmiedtová (36)

* Divadelní režisérka působící po celém Česku i na Slovensku.
* Vystudovala činoherní režii na JAMU v Brně.
* Poslední čtyři roky umělecky vedla ostravské Divadlo Petra Bezruče, nyní je na volné noze.
* Dosud pracovala na více než 50 inscenacích napříč žánry, pro dospělé i děti.
* Čtyři roky vedla časopis 100+1 historie Speciál. Do různých médií píše o cestování, které miluje.
* Pochází z Prahy. S manželem Radkem, uměleckým restaurátorem, žijí nejvíc v Brně.

HANA HALFAROVÁ