Tak čím tu třicítku oslavím? Upřímně řečeno, nic mě nepadá, jen jsem si říkal, že je to dobrá příležitost provést takovou malou bilanci. Třicet fejetonů a třicet týdnů (ve skutečnosti je jich o něco víc, protože párkrát sobotní magazín nevyšel kvůli svátkům) je celkem dlouhá doba, za kterou se může změnit mnoho věcí ve vašem osobním životě, natož v tom velkém světě, co si často běží, kam chce, bez ohledu na nás. A nebo taky zjistíte, že se za ten čas nestalo nic.

Začal jsem psát v únoru, kdy bylo všechno zavřené a nikam se nesmělo, teď už je všechno otevřené, ale třeba na dovolenou do Ameriky stále ještě nemůžete. Když jsem začínal, byla pandemie, ta je pořád, ale skoro všem je to už úplně jedno. Před třiceti týdny jsem měl jen očkování proti žloutence a klíšťové encefalitidě, teď mám i proti covidu.

V únoru jsem úspěšně zhubl a teď po třiceti týdnech jsem přibral všechno zpátky. V únoru jsem vůbec nevystupoval, protože se nikde nehrálo, teď vystupuji skoro každý večer. Dopsal jsem dvě knihy, co brzy vyjdou, a za jednu starší knížku povídek Soutěž jedlíků jsem v červnu dostal cenu Miroslava Švandrlíka (musel jsem se vám pochlubit).

Napsal jsem si na tělo seriál, který se měl na podzim točit, ale nakonec na něj letos nebudou peníze. Byl jsem na dovolené ve středních Čechách, ve Švýcarsku a na chalupě. Přečetl jsem strašně moc skvělých knih, naposledy jsem si koupil poslední díl deníků Pavla Juráčka a svazek próz a básní z pozůstalosti Filipa Topola Bláhový pití. Jo, a stále jsem zadaný, ale svobodný a bezdětný.

Tak to je můj malinkatý živůtek, ale co se za tu dobu dělo v tom velkém světě: Armády spojenců odešly z Afghánistánu, vystřídalo se několik ministrů zdravotnictví, papež navštívil Slovensko, Miloš Zeman je stále prezidentem, Messi skončil Barceloně, byl uveden nový iPhone, dočkali jsem se nové epizody seriálu Přátelé, v Japonsku byla olympiáda, v Severní Koreji nic a vyšla speciální edice k padesáti letům od vydání alba George Harrisona All Things Must Pass v ohromné bedně i s figurkou trpaslíka.

Také nás navždy opustili Charlie Watts a Belmondo, čemuž stále nejsem schopen uvěřit, protože od té doby, co jsem se narodil, mi přijde, že Stouni a Belmondo tu jsou od počátku světa a budou tu až do konce sluneční soustavy. Stejně tak František Nedvěd, na kterého jsem chodil už jako třináctiletý do kulturního domu Cíl, ale to bylo před poněkud delší dobou, než je třicet týdnů.

Vidíte, svět běží a nefláká se. A je mu úplně jedno, co děláte nebo si myslíte vy. A do toho světa jsem si napsal svých třicet fejetonů. Vlastně dvacet devět, ten třicátý právě dopisuji a právě teď udělám třicátou závěrečnou tečku.