Napětí mezi sovětským blokem a západním světem reprezentovaným zejména Spojenými státy americkými v roce 1960 rostlo. Významně ho přiživila Konžská krize, při níž došlo k vyhlášení nezávislosti do té doby belgického Konga a k následnému pogromu na bělochy, na jejichž obranu vyslala Belgie vojenské jednotky.
Premiér největší konžské nacionalistické frakce Patrice Lumumba požádal o pomoc Sovětský svaz. Ten vzápětí vyslal do Konga své vojenské poradce. Z africké země se tak stalo další bojiště studené války.
Sovětský vůdce Nikita Chruščov hrozil Západu jadernou zkázou a vyzdvihoval účinnost sovětských jaderných střel. Přímo na půdě OSN přednesl projev, v němž prohlásil, že v Sovětském svazu vyjíždějí rakety z výrobního pásu jako klobásy z narážečky. Jenomže trochu blafoval a úzkostlivě doufal, že už brzy dostane do ruky nějaké trumfy, které ho v téhle hře udrží.
Jedním z nich měla být nová mezikontinentální balistická raketa R-16. Vyvinul ji tým sdružený kolem hlavního konstruktéra Michaila Kuzmiče Jangela, podléhající vrchnímu veliteli ruských strategických raketových sil maršálu Mitrofanovi Ivanoviči Nedělinovi. Ten se nyní dostal pod tlak, aby se co možná nejrychleji prezentoval novým úspěchem.
Nedělin s Jangelem doufali, že stihnou první zkušební odpal nové rakety k oslavám Velké říjnové socialistické revoluce, připadajícím na 7. listopad – čili podle starého carského kalendáře na 25. říjen.
Věci se však začaly kazit hned od samého začátku. Jangel povolil dodání první více než 30 metrů dlouhé a bezmála 150 tun těžké rakety k otestování v kosmodromu Bajkonur už v září 1960, a to navzdory tomu, že řada technických problémů rakety nebyla vyřešena. Někteří pamětníci později vzpomínali, že potíže provázely její testy hned od jejich zahájení 26. září 1960.
I přesto byla raketa 21. října 1960 v osm hodin ráno místního času dopravena na speciálním voze na finální odpalovací rampu číslo 41.
Státní komise určená pro dohled nad celým projektem, jejíž složení schválil osobně Chruščov, stanovila jako datum zkušebního odpalu 24. říjen 1960.
Den před stanoveným termínem byly úspěšně dokončeny závěrečné zkoušky a technici začali do rakety tankovat palivo. Ukázalo se ale, že při tak významné události nedokáže kosmodrom dodržet vlastní bezpečnostní předpisy.
Přestože měl velitel Bajkonuru generál Konstantin Vasiljevič Gerčik dohlédnout na to, aby během čerpání paliva všichni, kdo tam nemají co dělat, opustili z bezpečnostních důvodů oblast, zůstávali poblíž rakety nadále nejenom Nedělin s Jangelem, ale i dalších až 150 civilních a vojenských osob, které přilákala zvědavost.
Nedělin si dokonce sám přenesl židli přímo k odpalovací rampě, aby mohl všemu velet, třebaže mu to nepříslušelo. Námitky, že je to nebezpečné, odbyl slovy: „Čeho bych se měl bát? Nejsem snad důstojník?“
Gerčik měl protestovat, ale tváří v tvář vrchnímu veliteli raketových sil se toho neodvážil.
V pozdním odpoledni byly otevřeny membrány, přes něž začaly do palivového potrubí rakety proudit pohonné hmoty. Potrubí netěsnilo a technici zaznamenali únik paliva, v řádu kolem 100 kapek za minutu. Jangel prohlásil, že takový únik je přijatelný a pro start rakety nepředstavuje riziko.
Gerčik jeho sebevědomí nesdílel. V jednu chvíli dokonce navrhl, aby bylo veškeré palivo z rakety vyčerpáno, a to přesto, že raketa by už poté nemohla nikdy odstartovat. Palivem v té době totiž byla směs kyseliny dusičné a hydrazinu, přezdívaná ďáblův jed, což byla vysoce korozivní žíravá směs, která rozežírala kov, takže podruhé už by se raketě nedalo věřit. V natankovaném stavu prostě musela do vzduchu, jinak byla na odpis.
Nedělinovou povinností bylo v té chvíli nechat věci na těch, do jejichž kompetence spadaly. Cítil však silnou osobní zodpovědnost za to, že se test opravdu uskuteční podle plánu, a odmítal si připustit, že technické problémy mohou nabýt katastrofálních důsledků. Návrh svého podřízeného, aby raketu raději vyprázdnili, proto odbyl osudnou větou: „V jaderné válce by nebyl na takové věci čas.“
Podepsal si tím rozsudek smrti. A nejen sobě, ale také zhruba stovce lidí kolem. Současně tím poskvrnil své jméno, protože katastrofa, která následovala, se do historie vepsala jednou provždy jako Nedělinova.
Příprava ke startu zatím pokračovala. Dalším krokem měla být elektronická aktivace pyromembrán ve vedení druhého stupně rakety. Bohužel, tato aktivace selhala – kvůli špatně odvedené práci na elektrickém obvodu ovládacího panelu došlo naopak k protržení pyromembrán mezi palivovými nádržemi a palivovým potrubím prvního stupně rakety. Pohonné látky tak začaly proudit potrubím z nádrží k motorům rakety. Což znamenalo, že start už se nedal odložit – a jeho příprava se radikálně zkracovala.
Několik minut po protržení membrán navíc selhal rozvod elektrického proudu, jenž měl raketě dodávat energii. Souběžně s tím došlo k samovolnému odpálení pyrotechnického zařízení, jímž se otevíral ventil na jednom z motorů druhého stupně rakety. Motor se zažehl a spaliny hoření během několika okamžiků propálily stěny nádrže paliva v prvním stupni.
Následovala obrovská exploze, jež vytvořila na odpalovací rampě ohnivou kouli o průměru až 120 metrů a způsobila takový žár, že lidé v bezprostředním okolí rakety – včetně samotného Nedělina – se takřka doslova vypařili. Další podlehli plamenům nebo jedovatému kouři.
play_fill
Očití svědci později popisovali děsivé scény. Rampu obklopoval plot, takže ani lidé, kteří začali od rakety utíkat, nemohli uniknout. Další se pokusili zachránit skokem do studní vykopaných kolem startovacího komplexu, tam je však dostihly toxické výpary. Únik navíc znesnadňoval tající asfalt, v němž se zoufalým mužům bořily nohy.
Výbuch si podle sovětských pramenů vyžádal bezprostředně životy 74 lidí, další čtyři zemřeli v následujících dnech. Počty obětí se však v různých zdrojích liší a pohybují se od 92 až po 200 mužů. Konstruktér Jangel přežil jen díky tomu, že si chvilku před explozí odskočil spolu se dvěma kolegy na cigaretu, a vzdálil se tak od rakety.
Maršál Nedělin byl pohřben jako hrdina na Rudém náměstí u Kremelské zdi. Sovětský svaz označil celou katastrofu za letecké neštěstí a dlouhá léta ji tajil. Pravdivé informace byly nakonec zveřejněny až v dubnu 1989. Teprve tehdy vyšel v časopisu Ogoňok, vlajkové lodi Gorbačovovy perestrojky, článek s názvem Sorok pěrvaja plošadka (41. odpalovací rampa). A svět se konečně dozvěděl, co se 24. října 1960 v Bajkonuru stalo.
PODCASTY A VIDEA
