Z běžného výzkumu genomů obyvatel dvou anatolských, neolitických protoměst Çatal Höyük a Asikli Höyük a jejich porovnání s genomy lidí z jiných neolitických lokalit se stala skoro detektivka. „Stále mi přijde jen stěží uvěřitelné, že biologické vztahy neměly v těchto prvních velkých lidských osídleních žádný význam,“ uvedl Maciej Chyleński z Ústavu biologie a evoluce člověka na Univerzitě Adama Mickiewicze pro deník Gazeta Wyborcza.

Chyleński je spoluautorem vědecké publikace, která se aktuálně objevila v prestižním vědeckém časopise Current Biology. Zároveň je součástí velkého vědeckého projektu 57 vědců z desítek univerzit a výzkumných institucí z 11 zemí celého světa, který první neolitické komunity na Středním východě podrobně zkoumá.

Tito první pozemští měšťané nestavěli pouze trvalé domy v městských strukturách, ve zvyku rovněž měli pohřbívat své mrtvé pod podlahami svých domů. Vědce zajímalo, jak tento typ pohřbu souvisí se sociální organizací prvních osad. Někteří experti předpokládali, že pohřbené osoby budou součástí rozvětvených biologických rodin, oponenti inklinovali ke složitějším negenetickým strukturám. Druhá teze se nakonec ukázala jako ta reálnější.

Základem se stala analýza mitochondriální DNA extrahovaná z ostatků mrtvých v obou městech a dalších menších neolitických lokalitách. „Vyloučili jsme mateřskou linii mezi lidmi pohřbenými pod podlahami jednotlivých domů v Çatal Höyük,“ uvedl Chyleński.  Celkem genetici prozkoumali přes 60 vzorku z Asikli Höyük a Çatalhöyük. „Očekával jsem, že příbuzenské struktury budou ve všech lokalitách podobné, ale zdá se, že se nám podařil zachytit okamžik, kdy se tyto komunity odchýlily od struktury založené výhradně na biologickém příbuzenství směrem ke složitějším strukturám,“ pokračoval polský vědec.

Negenetické struktury

Ve starších malých neolitických sídlech, tzn. kolem deseti tisíc let starých, byly vztahy ještě založeny na pokrevním příbuzenství, jak dokázaly předchozí genetické testy. O jeden a půl tisíce let později už jen na biologických vztazích komunity založeny nebyly.

„Domácnosti v těchto dobách byly složeny z lidí žijících a pracujících společně, nespojovaly je genetické vazby ale společné zájmy a cíl. K této změně pravděpodobně došlou současně se vznikem neolitických protoměst, jako je Çatal Höyük,“ vysvětlil Chyleński a dodal, že tyto negenetické struktury vydržely v neolitických komunitách po velmi dlouhou dobu a jejich stopy lze najít dokonce kolem roku 2000 před naším letopočtem a později i ve střední Evropě, kam anatolské komunity migrovaly.

Výzkum genomů prastarých obyvatel Turecka byl zajímavý i z jiného důvodu. DNA pro výzkum bylo získané především z pohřbených dětí a kojenců. A právě od nich vědci přišli na pravděpodobné nerodinné struktury v těchto komunitách. I v domech, kde bylo pohřbeno několik dětí, vědci jen zřídka našli mezi nimi příbuzenské vztahy.

Na jednu stranu se sice s postupem času u neolitických skupin rozvolňovaly rodinné vazby, na stranu druhou ale již nedocházelo tak často k incestům. Na přelomu neolitu a doby bronzové došlo k velké sociální změně, začaly se objevovat první patriarchální společnosti. Genetický výzkum v Turecku mimo jiné ukázal, že během pohřbívání v raně neolitických lokalitách – tedy před touto změnou například v Asikli Höyük - byly dospělé ženy často pohřbeny poblíž svých sourozenců. Na pozdních neolitických a bronzových hřbitovech to už byly genetické cizinky. Svého manžela tedy už nutně nacházely v nových sociálních skupinách, v nich pak rodily děti a v nich obvykle strávily zbytek života. Sociální změna tak byla pravděpodobně spojena s nástupem určitého typu exogamie – tedy zákazu manželství mezi jedinci z jedné skupiny.

„Jedno je jisté, i když jsme stále daleko od úplného porozumění raně neolitickým komunitám, můžeme už říci, že jejich organizace se významně lišila od struktury založené na biologických nebo patriarchálních příbuzenských vztazích. Jejich domácnosti byly pospojovány komplikovaným systémem závislostí a vazeb, který ale umožnil fungování velkých protoměstských komunit klidně o dvou tisících obyvatelích,“ dodal další ze spoluautorů publikace Arkadiusz Marciniak.

Slavná první města

Asikli Höyük byla ještě spíše osada, která se nacházela v Kappadokii ve východní části střední Anatolie. Teplé podnebí v údolí Ihlara, blízkost řeky Melendiz a rozmanitost zvířat a rostlin lákalo už naše předky. První lidé se zde usadili asi před 10,5 tisíci lety a založili tu jedno z nejstarších sídel tzv. protokeramického období.

Lidé zde žili asi tisíc let v období mezi 8,4 až 7,3 tisíci lety před naším letopočtem. Tyto první usedlé zemědělské komunity si již stavěly trvalé domy. Byly polopodzemní, oválné a z hliněných cihel. Téměř všechny měly krb, malou terasu, uvnitř brusné kameny a hrobové jámy. Každodenní život se odehrával mimo tyto budovy, na otevřených prostranstvích.

Çatal Höyük je zapsaný na seznam světového dědictví UNESCO. Sídlo je považované za jedno z prvních prehistorických měst na světě a je o tisíc let mladší než Asikli Höyük. Lidé v něm žili od roku 7100 do roku 5950 před naším letopočtem. Leží v jižní části Anatolské vysočiny ve středním Turecku. Svého vrcholu dosáhl asi 600 let po svém založení, kdy v něm žilo kolem dvou tisíc obyvatel, někteří archeologové odhadují, že jich bylo dokonce kolem pěti tisíc.

Osada leží na malém přírodním kopci, byla obklopená mokřady a řekou. Založili ji migrující komunity pravděpodobně z dnešní Aksaray v západní Kappadokii. Obyvatelé města žili v sousedských komunitách, ve struktuře 30 až 40 domů - bez dveří a oken - připomínající medové plástve. Přístup byl přes otvory ve střechách. Mezi domy ve struktuře nebyly žádné ulice, lidé se pohybovali na střechách. Až jednotlivá seskupení těchto objektů od sebe oddělovaly ulice.