1. Nejluxusnější podpalubí

Od dělníka mířícího za americkým snem až po tehdejšího nejbohatšího muže světa Johna Jacoba Astora IV. Na palubě Titaniku se sešla opravdu pestrá skupina lidí. A byť se podmínky pro cestující v jednotlivých třech třídách výrazně lišily, všechny nový zaoceánský parník společnosti White Star Line svým luxusním vybavením přímo ohromil.

„Ve třetí třídě cestující měli postele se slamníkem a dekami, nejen pryčny se slámou, jak bylo běžné u jiných zaoceánských lodí. Jídelna pro cestující druhé třídy byla podle zachovaných svědectví tak luxusní, že si nejdříve mysleli, že omylem vešli do prostoru pro první třídu. V kategorií kajut pro nejbohatší pak byla samozřejmostí samostatná koupelna s vanou pro každého a z kohoutků tekla sladká voda. To také bylo neobvyklé," popsala v rozhovoru pro Deník u příležitosti poslední výstavy Titanic v Brně kurátorka tehdejší expozice Květa Havelková.

Vany měli k dispozici i cestující ve třetí třídě a pro mnohé to bylo vůbec poprvé, co se v podobné nádobě vykoupali. Pro ně ovšem vany byly jen dvě a to v podpalubí cestovalo více než sedm stovek lidí.

2. Šťavnatý dezert

Plavba na Titaniku cestujícím přinesla mnohá potěšení. Jejich obsluze pak horké chvíle. Třeba v poslední večer před potopením si cestující první třídy vychutnali večeři o deseti chodech. Na stole nechyběly ústřice, pečený holub či foie gras. Mnohachodovou večeři si vychutnávaly i cestující o třídu níž. V zachovaném menu stálo, že čtrnáctého dubna 1912 se ve druhé třídě podávalo třeba consomé z tapioky, jarní jehněčí či pečený krocan, jako dezert švestkový pudink či americká zmrzlina a mnohé další pokrmy, které by obstály na jídelním lístku současné luxusní restaurace. Nevídané gastronomické zážitky si ale užili i cestující v podpalubí.

„I ve třetí třídě se jedlo velmi době. Jako moučník se podával třeba pomeranč. Pro nás je to obyčejné ovoce, dostupné v každém supermarketu. Lidé z dané třídy ale mnohdy jedli pomeranč vůbec poprvé, v té době šlo o exotické ovoce, které se do Evropy běžně nedováželo," poznamenala Havelková.

3. Všichni přežili

Žádné životy nebyly ztraceny, mohli si přečíst lidé v některých novinách šestnáctého dubna, kdy se poprvé do tisku dostala informace o potopení Titaniku. Jelikož tehdejší novináři neměli k dispozici mobilní telefony ani internet, podrobnosti o katastrofě se k nim dostávaly pomalu, kusé, často vytržené z kontextu. A jelikož šlo bezesporu o zprávu dne, věděli, že toho musí otisknout co nejvíce.

Zatímco americké tiskové agentury a noviny okamžitě vyslali každého, kdo měl ruce a nohy do přístaviště, kde se v tu dobu tísnily už tisíce lidí, dychtivě sháníc jakoukoliv informaci, britští novináři na tom byli se ziskem alespoň trochu relevantních dat mnohem hůře. A tak se stalo, že v New York Times si čtenáři přečetli o zhruba 1 200 utopených, na lidi kupující britský Daily Mail čekala zpráva, že žádné životy nebyly ztraceny. Ve stejném duchu psaly i listy The World nebo Belfast Telegraph.

4. Šikana nepotopeného

Americká média jej nazvali Šťastným japonským hochem. Masabumi Hosono byl jediným japonským pasažérem na Titaniku. Potopení přežil. Většinu dalšího života jej ovšem pronásledovala šikana a hanba. Podle serveru Maritime Herald jej totiž obyvatelé jeho rodné země považovali za zbabělce, protože nezemřel s ostatními pasažéry, ale dostal se na záchranný člun. Na člunech přitom většinově byly ženy a děti. Hosono kvůli tomuto nařčení dokonce na čas ztratil práci.

Před svou smrtí koncem třicátých let minulého století napsal dopis své manželce, v němž celou situaci vysvětlil. Některé pasáže později zveřejnil web Encyclopedia-Titanica.org. Hosono uvedl, že byl připraven zemřít. V osudné chvíli ale člen posádky zvolal, že ve člunu je místo pro další dva lidi. Hosono s dalším mužem byli poblíž a naskočili.

Prohlédněte si fotografie z brněnské výstavy Titanic:

5. Mrtvý dezertér

V době první světové války vyhlásila francouzská armáda jistého Rogera Bricouxe za dezertéra. I když byl povolán do zbraně, bojovat nešel. Ani nemohl. Ve chvíli, kdy se v Evropě rozhořívala takzvaná Velká válka byl již přes dva roky mrtvý. Hudebník Bricoux se jako jednadvacetiletý nalodil na Titanic, kde hrál pro hosty na cello. A když loď začal pohlcovat oceán, mladý umělec patřil mezi oběti tragického potopení. Jeho tělo se ovšem nikdy nenašlo a tak jej armáda později označila za dezertéra.

„Jeho jméno se podujala očistit The Association Française du Titanic. Uspěla až osmaosmdesát let po potopení Titaniku, v roce 2000 byl Bricoux prohlášen za mrtvého," uvedl magazín Insider.

6. Čtyřnozí přeživší

Na palubě Titaniku cestovali nejen lidé. Pro cestující z nejvyšší společenské třídy bylo běžné přesouvat se z kontinentu na kontinent i ve společnosti svých oblíbených zvířat. Existují tak záznamy o dvanácti psech, kteří se nalodili se svými pány. Ve všech případech šlo o cestující první třídy. A tři z nich dokonce potopení přežili.

Šlo ovšem o malá plemena, snadno propašovatelná majiteli na záchranné čluny. Z Titaniku vyvázli dva pomeraniani a jeden pekinéz.

7. Padla jako ulitá

Role šitá přímo na tělo je určitě snem mnoha hereček. Dorothy Gibsonové, americké hvězdě němých filmů se splnil. Na palubě Titaniku se Gibsonová vracela z dovolené v Evropě. Podle svých vlastních slov v jednom z pozdějších rozhovorů poslední večer před potopením lodi strávila hraním bridže. Ona, i její matka, která cestovala s ní, měly štěstí. Z potápějícího se parníku unikly hned prvním spuštěným záchranným člunem. Přesto ji celá událost provázela v myšlenkách do konce života.

„Nikdy nezapomenu na strašlivý pláč lidí, kteří byli hozeni do moře a těch, kteří se báli o své milované," uvedla Gibsonová v rozhovoru pro Moving Picture World. Ani tento zážitek ji však neodradil od ztvárnění hlavní role ve vůbec prvním snímku o potopení Titaniku. Němý film Zachráněna z Titaniku uvedli pouhý měsíc po potopení lodi.

Ve snímku, který se stal úspěšným, dokonce měla na sobě stejné oblečení a boty, ve kterých přežila osudnou noc ze čtrnáctého na patnáctého dubna 1912. Onen výkon Dorothy Gibsonové už ale současní diváci nemají šanci vidět, jediná známá kopie filmu byla zničená při požáru.

8. Dlouhé pátrání

I když byl Titanic ve své době obří lodí, než byl objeven na mořském dně, trvalo to neuvěřitelných třiasedmdesát let. Oceanograf Robert Ballard vrak lodě objevil v roce 1985. Jak napsal National Geographic, Ballard později uvedl, že Titanic našel při přísně tajné studenoválečné vojenské operaci.

K objevu vraku byla samozřejmě zapotřebí speciální technologie, ve čtyřkilometrové hloubce, kde se nyní nachází je totiž absolutní tma a tlak tak silný, že sestoupit k němu mohly pouze speciální ponorky, žádný potapěč by to nepřežil.

9. Labutí píseň Titaniku

Titanic leží na dně oceánu již 109 let. Byť se k němu nikdo legálně již nedostane, hluboko pod hladinou ještě existují části lodi, která se staly legendou.

Za pár let již tohle ale nebude platit. Vrak se totiž působením podmořských organismů a bakterii rozkládá. Do té míry, že zřejmě zhruba do roku 2030 zničí i zbývající kovové části.

Titanic v číslech

109 let uplyne tento týden od potopení slavného zaoceánského parníku

1517 obětí si náraz do ledovce a následné potopení lodi vyžádalo

269 metrů byla délka Titaniku, v době vyplutí šlo o největší parník světa

7,5 milionu dolarů stála stavba Titaniku v době jeho vzniku.V současných cenách by šlo o částku pohybující se v řádu miliard korun

160 minut, tedy dvě hodiny a čtyřicet minut trvalo potopení Titaniku