Vystupujete především v divadlech. Koncert ve vesnickém kulturním domě asi pro vás není tolik obvyklý?
Nyní se to hodně vrací, protože divadla moc nehrají, takže zpívání po kulturácích je teď častější. Jsem rád, protože se člověk potká blíže s návštěvníky. V divadle jsou přece jen scény oddělené. Tady přijedu za lidmi, jsem tu s nimi já za sebe a je to moc fajn. Tyto akce a nemyslím to ve zlém, ve stylu Hoří, má panenko mám rád. Jsem takový český vesničan (směje se). Mně to prostě vyhovuje, navíc před půl rokem jsem dal pryč auto, jezdím všude vlakem a zjistil jsem, že se v něm dá v Čechách dojet prakticky kamkoliv. Máme jednu z nejpropracovanějších sítí.

Jaké to je zpívat před dětským publikem?
Je to pro mě docela nové. Před dětmi jsem zatím moc nezpíval, ale musím říci, že mě to docela chytlo. Mně se to okamžitě spojilo s tím, že učím zpěv a viděl jsem, že je tam spousta žáků, takže koncert nabral úplně jiný směr a začal jsem vykládat o muzikálech, kdo je napsal, o historii. Člověk se u Kata Mydláře dostane i k českým dějinám, popravě 27 českých pánů, takže se to vlastně změnilo v naučný muzikálový koncert (úsměv).

Pracujete nyní na něčem novém?
Nejnovější je Vodník v Rusalce, 8. května jsme měli premiéru v Severočeském divadle v Ústí nad Labem. Po letech se vracím zpátky do opery, takže mojí hlavní náplní práce je, že makám na opeře s Vladimírem Chmelem, tedy člověkem, který byl šest let v angažmá v Metropolitní opeře, což je maximum, co může člověk v operním světě dosáhnout. Měl jsem to štěstí, že jsme se potkali, skamarádili a čtyři roky spolu pracujeme. A teď už to začíná sklízet ovoce.

Během koncertu jste prozradil, že rád zpíváte se svojí čtyřletou dcerou. Pozorujete na ní vaše geny? Má talent?
Vypadá to, že ano. Zpívá pořád, zpívá dobře, chodí už do dětského sboru, takže to vypadá, že tam talent je, ale většina dětí si rádo zpívá. Samozřejmě jsem rád, že zpívá, a když bude zpívat dál, tak ji v tom podpořím. Chtěla se začít učit hře na klavír, tak se učí na klavír, chodí do sboru a když bude chtít dělat něco jiného, tak si vybere něco jiného.

Poslední dva roky poznamenala covidová epidemie a s ní související vládní nařízení. Kvůli lockdownu a restrikcím jste dlouho nemohl vystupovat, neočkovaní nemohli později chodit na kulturní akce. Jak jste tuto dobu vnímal?
Ani na to nechci vzpomínat. Dva roky bez práce jsem si nikdy nedovedl ani představit. Že si nebudu moci jít nakoupit, že nebudu moci jít na pivo, že si budu připadat jako s židovskou hvězdou… Zažil jsem takové věci, kdy kluci vystupovali na festivalech a pořadatelé jim řekli: vy jste neočkovaní, budete označeni svítivou žlutou páskou, aby každý z dálky viděl, že jste neočkovaní a vyhnul se vám. Tohle se dělo i ve školách, kde nosily děti náramky. Snad už tuto dobu máme za sebou. Mám na to svůj názor, který už jsem mnohokrát řekl, a myslím, že čas ukáže, jak to všechno ve skutečnosti bylo. Radši o tom ale už nemluvme.