„To nic není, to mám po mamince,“ říká. „Letos jí bude devětaosmdesát a už se nemůže dočkat cesty do Tunisu a potápění v moři.“
Ovšem pětaosmdesátiletého sochaře Miroslava Pangráce, který Jiřího Vydru kdysi v rámci odborného semináře zasvěcoval do tajů sochařiny, toho už na kolo nezláká, a mě, coby přibraného fotografa a dopravce, taky ne. Do Lán proto zamíříme autem přes Vašírov, autorovu rodnou obec.
Vydrova výstava je převážně věnována Křivoklátu a Křivoklátsku. Nechybí Berounka, ta naše důvěrně známá krajina se svými stinnými údolími, ale i pole a plenér do červena a žluta rozpálený sluncem. Je tu malířova milovaná Svatá, Jungmannovy Hudlice a nechce se věřit, že člověk s takovým výtvarným darem a cítěním se prostě narodí a víceméně sám svou pílí zvládne mistrovsky štětec, hlínu, sádru, perlík, cín, sklo… A navíc je také dobrý fotograf.

Miroslav Pangrác, věren svému poslání pedagoga, zkoumavě přechází od obrazů k plastikám. Tyhle dva se mu opravdově líbí, tyhle jsou trochu barevně divoké…Možná je přece jen očekáváno nějaké kritické slovíčko, ale z úst akademického sochaře zazní nakonec uznalé: „Jirko, jsi fakt dobrej!“ A pochvaly se dočkají i jeho sochařské portréty, dívčí postavy, drobné reliéfy a medailony pod sklem.

Miroslava Pangráce pochopitelně lákají také další muzejní patra věnovaná masarykovské tematice. Svůj model T. G. Masaryka pro Rakovník sice opět neobjevil, ale fotografie obou realizovaných pomníků v Rakovníku a ve Slaném ano, takže radost veliká. Obdivu se dočkala i expozice věnovaná našim ruským legionářům a jejich transsibiřské anabázi.

Návštěva lánského muzea za těch pár kilometrů skutečně stojí. Výstava Jiřího Vydry potrvá do 3. května a kromě pokoukání si můžete z Lán odvézt nevšední suvenýr - raženou minci s Masarykovým portrétem.

AUTOR: Ivo Mička