„Rudolfe, dyk ty si politej," chtíc nechtíc se vracím k babičce Hlaváčkový.
„Japa bych nebyl politej…," zahartusí si pro sebe děda. Dělají tu v zahradě paní Hlaváčkový s tátou schody. Je žhavé červencové odpoledne. Naše zátišská babočka pije s babičkou Hlaváčkovou na verandě čaj a já se Šárkou pobíháme sem a tam a všemu se jen řehtáme jak koně. Jako kobylky.
Hele, a my jsme teď v úterý na pionýru museli každej něco zazpívat, strašně jsem se styděla, to není, jako když si zpíváme my dvě, no a mně se teď líbí to – Vám, jenom vám, madam, růži dám – nevim, jak je to dál, asi – na nikoho tady nečekám, vám, jenom vám, madam, růži dám, půjdu půjdu dál… Jo a taky víš co je pěkný – Holky, holky jdou, to je k zbláznění, holky holky jdou, mám zas mámení, nedají mi spát, budu se jich bát, zas ty holky, holky jdou do mejch snů se cpát… Pěkný, viď… Tak ještě jednou, jo…
Pobíháme, všechny kolem nás předvádíme, tím víc se všemu dění smějeme, jako by okolo nás běžel barevný film, v němž jsme hlavní aktérky. Možná teď asi i jsme, protože ten film se opravdu točí jen a jen okolo nás.
Nedoslýchavá veselá babička, naoko mrzutý děda, naše jezevčice Dolina, táta, který na nás tu a tam udělá obličej a jedeme na stejnou notu, starostlivá druhá babička, hlídající nás jako oko v hlavě, a teď už jen chybí, aby vyšel strejda Jindra a uprostřed všeho dal k ústům trubku a spustil Vzpomínku na Zbiroh.
Šárinka a Monička, dvě rozřehtané, splašené kobylky.
Zastavím ruce na klávesnici a …
Pozdržím je… obě dívenky… právě v tomto okamžiku. Ponechme je běhat u Berounky a dovádět, byť už každá má i v tomto raném věku za sebou několik neradostných událostí. Ponechme je v okamžiku, kde teď jsou šťastné, a pokud slzu stírají, tak jedině od smíchu.
Ponechme je na chvíli, přimlouvám se, na delší chvíli, v tomto jejich filmu.

A pak je tu ještě jeden skryjský film. Černobílý, dívám se na něj dnes, doma v pokoji.
A tam další babička, rynholecká, i děda, také babí rakovnická s dědou, na verandě před chatou obědváme, já se před objektivem sesouvám pod stůl, ale pak…
Pak je tu hlavně naše Dáda, dvouletá, jde v zástěrce, v podpaží nafukovací dětské lehátko, to s ní mává na všechny strany, a já vám osvětlím, že děda se od kamery zeptá: „Kampak jdeš?", protože němý černobílý film otevře Dádinu buclatou pusinku a ta odpoví: „Pópat."

A na to se neskáče ze skryjského mostu. Ani nepadá. To se „jen" chce vyndat srdce na stůl, rozpůlit ho a k „někomu", snad i s typickým pohledem vzhůru, říkat: Prosím.

MOC PROSÍM…