„Děkuji všem, kteří se na této akci podíleli, konkrétně generálnímu řediteli národního muzea Michalu Lukešovi, řediteli Historického muzea Marku Junkovi, ředitelce Muzea TGM v Rakovníku Magdaleně Elznicové Mikeskové. Dále poděkování patří hlavním sponzorům akce, Středočeskému kraji a městu Nové Strašecí a za podporu děkuji i starostce Mšeckých Žehrovic Romaně Metelkové. Za přípravu výstavy si zaslouží poděkování i všichni pracovnici městského muzea a tajemník městského úřadu Jiří Tláskal. Jsem rád, že na zahájení výstavy přijal pozvání i syn nálezce keltské hlavy František Šlajchrt a spisovatelka Jaroslava Pechová, která napsala krásnou povídku o návratu sochy domů," uvedl starosta města Karel Filip.

Návraty domů

Domov je jen jeden. Je to místo, kde jsme se narodili, kde je vše důležité, protože tam všechno začalo. V rodném kraji zůstávají naše kořeny, i když nás život odvane jinam. Já se do Středočeského kraje na Rakovnicko a Křivoklátsko vracím pravidelně. Jedním z mých oblíbených míst je malebné městečko Nové Strašecí, vzdálené asi čtyřicet kilometrů západně od Prahy.

Stejný vkus jako já však měli už pravěcí lidé. Zdejší okolí bylo osídleno již ve starší době kamenné. Další archeologické nálezy dokládají osídlení i v době bronzové. Ty unikátní ale souvisejí s existencí zdejšího laténského sídliště z mladší doby železné, kdy na našem území pobývali Keltové. Byly zde objeveny zbytky po ohništi, mnoho úlomků keramických nádob, kosti, velký zvířecí zub a švartnové náramky, žádané nejen v rámci keltského osídlení Čech, ale i na Moravě, Slovensku a dokonce až v Karpatské kotlině.

Výjimečný nález z třetího století před Kristem objevil jižně od Mšeckých Žehrovic nedaleko Nového Strašecí 19. května 1943 Josef Šlajchrt. Laténská kultovní soška, velká asi 25 centimetrů, kterou vytesal ze zdejší bělohradské opuky zručný keltský řemeslník se srdcem umělce, je nepochybným dokladem keltského umění i v celosvětovém měřítku. Má typický keltský nákrčník, mohutný nakroucený knír, obočí spirálovitě zakončené, hladkou tvář, nad čelem úzký plastický pruh vlasů, vyholenou hlavu jako kněžskou tonzuru a dívá se blízko u sebe posazenýma očima. Hlava byla zřejmě součástí celé sochy, později rituálně rozbité na více dílů.

„Tak s tou jsem si před sedmdesátisedmi lety hrál. Ještě na ní možná budou moje otisky,“ řekl mi František Šlajchrt, syn nálezce. „Když ji táta vykopal v pískovcovém lomu rozkřáplou na čtyři kusy, ležela u nás dost dlouho v krabici od bot pod postelí. Ani žádný mahárádža neměl nikdy tak drahou hračku jako já,“ usmíval se. „Nakonec táta k objevu přizval pracovníky Národního muzea. Ihned poznali výjimečnost kamenné hlavy keltského héroa a z obavy před zabavením nacisty ji převezli v přísném utajení do Prahy. Od té doby patří k nejvzácnějším exemplářům Národního muzea.“

Pro svou unikátnost je hlava druida vystavována jen zřídka, a to za přísných bezpečnostních opatření. V tuzemsku byla k vidění jen výjimečně. Několikrát se stala také ozdobou prestižních celoevropských i světových výstav o Keltech, například v roce 1991 v Benátkách, v roce 1993 v Rosenheimu, v roce 1998 v Tokiu, 2001 v Ávile, v roce 2009 v Bernu, v roce 2012 ve Stuttgartu.

Národní muzeum chce v budoucnu opukovou hlavu Kelta, jejíž hodnota je nevyčíslitelná, trvale vystavit v trezorové vitríně v historické archeologické expozici. Nejkrásnější keltská hlava se tak vlastně na skok vrátila domů.

Jaroslava Pechová