Frontmana kapely Brutus Alexandra Plesku jsme vyzpovídali před koncertem v legendární hospůdce U Rozvědčíka. Brutus hraje už od šedesátých let a věřím, že dokud budou hrát, chodit se na ně bude. V roce 2007 oslavili koncertem v pražském Lucerna music baru 40. výročí existence.
Liší se nějak současné publikum od fanoušků, kteří chodili na Brutus v době jeho začátků?
Určitě. Dnešní publikum skoro nic nechlastá. Za našich mladých let nikdo autem nejezdil. Všichni přijeli na koncert vlakem a byli schopni do deseti do jedenácti hodin do večera vypít hospodu! Piva tehdy nebylo moc. A obzvláště v teplém létě teklo proudem. Za bolševika bylo všeho málo. Zábavy bývaly do půlnoci a ještě před koncem pravidelně vždycky došlo pivo…
Brutus je neustále v pohybu. Jezdíte, dá se říci, jeden koncert za druhým. Jak dokážete takové tempo vydržet?
Používáme drogy. Tedy konkrétně kávu, ještě jednou kávu a zase kávu…
Jak relaxujete, když právě nehrajete?
Já osobně žádný volný čas nemám a strašně mě to vyčerpává.
Jak by zněla rada směrem k mladému, začínajícímu muzikantovi, který by chtěl jednou dosáhnout se svojí kapelou takové proslulosti jako Brutus?
To není zase takový úspěch. To bych mu moc nedoporučoval. Ale nadšení se meze nekladou, a tak bych mu řekl, aby hrál. To úplně stačí.
Co vás osobně přivedlo k muzice?
Klasika. Spolužáci na devítiletce mi říkali, že muzika se líbí ženským, tak jsem to začal kvůli tomu dělat.
Vaše nejoblíbenější kniha?
Malý princ.
Vaše nejoblíbenější místo?
Severní Čechy. Jsou tam kopce, na které se dá v noci vylézt a vidět ten průmysl, jak to tam svítí, tepe a bublá.
Která píseň z vašeho repertoáru je ta – jak se říká – srdeční?
To je jako Sophiina volba. Nemohu jmenovat pouze jednu.
Kdo je vaším nejlepším přítelem, za kterým byste šel, kdyby vám bylo opravdu zle?
Nad tím jsem tedy nikdy nepřemýšlel, ale může to být kdokoli. Záleží, jak mám toho přítele definovaného. Dneska můžete zvednout telefon a zavolat komukoli. (Po krátkém zaváhání se Sášovi Pleskovi šibalsky zablýsklo v očích a začal vyprávět). Zrovna minulý týden jsem si s jednou holkou krásně popovídal ve vlaku. Ona začala rozhovor tím, že si ode mě vypůjčila flašku s vodou. Prý abych jí dal napít, že má žízeň. Dal jsem jí napít a teď mám od ní opar… Ale říkám si, že by mi třeba taky někdy pomohla v nouzi…
Není vám někdy už nepříjemné, když vás fanoušci zastavují na ulici?
(Opět krátké významné zaváhání a zářivý, všeříkající úsměv) Ne! To je mi vždy příjemné…
