Na vernisáž se v přízemí rozlehlé síně shromáždilo zhruba dvacet návštěvníků, kteří se na začátek „ceremoniálu" vernisáže mohli těšit z flétnového tria mladých hudebnic. Pak se slova ujal ředitel Rabasovy galerie Václav Zoubek, který stručně představil život autora vystavovaných děl. Přítomné však dozajista nejvíce potěšil příspěvek samotného malíře Máslera, který jakoby vycítil ve vzduchu visící otázky týkající se jeho tvorby – „extravagantních pláten". Poodkryl návštěvníkům roušku své inspirace k tvorbě. Tou byla jakási snaha vyrovnat se velikánům malířského kumštu. Nikoli je kopírovat, ale stejně jako jistě oni dojít k plnému obrazu, o kterém by si sám autor mohl pomyslet, že tak je to správně.

Mezi jeho „idoly", kteří v něm zanechali nesmazatelnou tvůrčí stopu, tak patřil například světoznámý Picaso se svými Avignonskými slečnami, František Kupka svým směřováním od kubismu k čisté abstrakci a dále abstrakce malíře Maleviche, samotný směr geometrické abstrakce a také výstava Švýcara Maxe Billa.
Po autorově výkladu se i pro neznalého s troškou představivosti všechny zmíněné vlivy zhmotnily ve vystavených obrazech. Zdánlivě jednoduché figury zahalené do monobarevného hávu spolu vzájemně kontrastují a výrazně vystupují z neméně pestře pojatého pozadí. Každý tvar a předmět má svou barvu. Kdo by tedy čekal paletu „obyčejných" a ponurých barev, zjistí, že se nedostavil na tu správnou výstavu.
A jako by nebylo dost užitých barev, objevuje se na situačních malbách figur „postava" dalmatina v klasickém barevně realistickém provedení. Právě jeho přirozené zbarvení působí, že ve společnosti fialových a červených figur chvílemi působí jako posel našeho skutečného světa. K vidění jsou ale i plátna zaměřená na zevrubnější líčení jedné figury.

Zkrátka prostor Nové síně je naplněn hrou „nepřirozených" (nikoli nevábných!) barev a kombinace užitého prostoru a jeho výplně na návštěvníka zapůsobí velmi moderně.

AUTOR: VLADIMÍR KALIŠ