Ať už slovem psaným, mluveným, či zpívaným hlasem příjemně a nenapodobitelně zabarveným…

Mám od Ludvíka Vaculíka mnoho dopisů a pohledů, z nichž jsem pokaždé měla velkou radost, neboť jsem cítila jistou spřízněnost, srozumění, zájem o to, co píšu a čím žiju. Líbily se mu moje vlastní písničky, několikrát citoval úryvky z mých sbírek, které ho obzvláště zaujaly nebo pobavily. Vím, že jsem nebyla jediná, které občas poslal nějaký vzkaz. Ale pokaždé v tom jistá jedinečnost, alespoň pro mne, přece jen byla.

Mohu už jen vzpomínat na krátká setkání, nemohu zapomenout. Strom padl, zůstalo po něm prázdné místo, a na nás bude víc foukat. Kdysi mi napsal, že svými slovy zalesňuji místní prostor. Tak nějak nebo podobně to napsal. Možná jsem i já vysadila pár stromů. Ale po Ludvíku Vaculíkovi zbyly rozsáhlé lesy. A ty bychom měli my všichni s láskou a úctou opatrovat. „Byl jsem tu a možná zase přijdu." Slova vlastního epitafu pana Vaculíka jsou slibná i varovná, ale tak trochu nepravdivá. Milý Ludvíku, jste tady pořád!

Z Milostína, kde je mi hodně smutno,

Karla Krátká, 7. červen 2015

Karla Krátká – Chudobová z Milostína na Rakovnicku strávila téměř celý svůj život za katedrou. Učila na základních i středních školách. Její tvorba je prozaická i poetická. Je inspirována nejen láskou, ale i politikou a aktuálními tématy. Píše také písně s podmanivými texty.)

Ludvík Vaculík byl český prozaik, fejetonista, publicista, autor manifestu Dva tisíce slov a zakladatel samizdatové edice Petlice.
Narodil se v Brumově-Bylnici jako syn tesaře. V roce 1946 však odmaturoval na obchodní akademii a odešel do Prahy, kde v roce 1950 absolvoval na Vysoké škole politické a sociální. Poté vystřídal několik profesí. V letech 1945 až 1968 byl členem Komunistické strany Československa. Jako mladý vystoupil z Katolické církve do níž se v devadesátých letech minulého století vrátil.
Jeho literární dráhu nastartovala v roce 1953 práce redaktora v oddělení politické literatury v nakladatelství Rudé právo, později pracoval v týdeníku Beseda venkovské rodiny a od roku 1959 ve vysílání pro mládež v Československém rozhlase.
Roku 1965 nastoupil do redakce Literárních novin. Je autorem knih: Rušný dům či Sekyra. Je uznávaným autorem celé řady fejetonů. Kromě Dvou tisíc slov se podepsal i pod Chartu 77.
Ludvík Vaculík zemřel v nedožitých 89 letech v sobotu 6. června 2015.)


A ještě vzpomínka: Jak jsem se potkala s pěsničkou
( psala jsem kdysi  Ludvíku Vaculíkovi k narozeninám)

Nepotkávají se hory s horami, ale lidé s lidmi. A zrovna tak se potkávají lidé s písničkami. Nebo naopak. Ovšem ani ty písničky to nemají nikterak jednoduché. V čísi hlavě se zrodí nápad, po nějaké době projde ústy, a … najednou je tu s námi. Zdaleka to však neznamená, že takovýto popěvek má zaručené právo na život. Aby se jakýkoli hudební útvar stal dlouhověkým, ba nesmrtelným, k tomu je zapotřebí ještě čehosi jiného.

Píseň vychází z úst a má namířeno k našemu sluchu. Některé melodie umřou, aniž by urazily pouhých pár metrů, jiné putují k posluchači složitými cestami přes hory a doly, mnohé z nich zabloudí nebo zcela zapomenou, kam a ke komu vlastně chtěly dojít. Pouze ty, jež se setkají s člověkem v pravou chvíli, ty, které zamíří přímo do srdéčka, zůstávají.
Kazeta „Ludvíka Vaculíka radosti radosti", zaslaná přímo interpretem, měla štěstí. Po pravdě řečeno, mnohem větší štěstí jsem měla já. Společnou řeč i notečku se podařilo najít hned po prvních tónech, a tak nebylo nejmenších pochyb, že u mne najde to pravé přístřeší a zabydlí se. Už napořád. Při každém dalším poslechu, a že jich od té doby už bylo, vynořovaly se další a další „polohy" valašského zpěváka. Chlapecky plachá, otcovsky rozumná, chlapácky otevřená a sebejistá, ale také lidsky zraněná, bezbranná a před faktem vlastního zániku pokorná.
Tak jsem se tedy potkala s pěsničkami člověka prostého i složitého, přísného i laskavého, moudrého i chybujícího.
Přeji Vám, pane Ludvíku Vaculíku, aby Vám všechno, co jde, v životě ještě mnoho a mnoho let zpívalo a ladilo, tak jako Vy s Vašimi pěsničkami. Tak jako Vaše pěsničky s mým životem. Ty veselé i smutné, dlouhé i krátké, původní i polepšené.
A nám všem nezbývá než si přát, aby se lidé setkávali nejenom s lidmi, ale stejně tak i s písničkami. Možná se pak stane zázrak a potkají se i hory s horami. Možná se pak samou radostí i ony, tak jako nestárnoucí oslavenec s věčně mladých hlasem, rozezpívají. A možná pak bude na světě hned trochu jinak…

Karla Krátká,
16. červenec 2008


Poezie Karly Krátké

Každý z nás ostrov je
A ne že ne
Života bouře když se přežene
Končíme jako Atlantida

Stále však někde nad námi
Budou se noci se dny střídat
......................................................

Tak stejně bezmocní
Tak bezradní
A všichni sobě rovni
Ve stáří Ve smutku
V lásce V nemoci

Však nejrovnější jsme si ve smrti
Ta každého z nás stejně rozdrtí
A není dovolání
Není pomoci
......................................................

Nakonec všechno jedno je.
Ať miloval jsi.
Nebo nenáviděl.
Nakonec všechno jedno je.
Odčítej. Sčítej. Násob, jak chceš.
Vyděl.
Nakonec všechno jedno je.
Jen čtyři stěny pokoje.
A venku svět,
kde všechno už jsi viděl.
.......................................................
.
Přeju si umřít ve spánku
Tak jako list když k zemi spadne
Nedopít víno ze džbánku
Přeju si umřít ve spánku
A dluhy nemít
Žádné