Známe ho jako báječného vypravěče populárního rozhlasového pořadu Láska za lásku, v orchestru Merkur a kapele Křivoklátských lesů na něho vzpomínají jako na excelentního bubeníka, Pavlíkovští svému významnému rodáku otevřeli galerii a návštěvníci světových muzeí a galerií jsou ohromeni dokonalostí a výpovědí jeho grafických listů. Poslední výstavy Jiřího Anderla však zaznamenávají stále častější záměnu rydla za štětec s paletou.

Proto především obrazy a také plastiky obsadily Anderlovu současnou výstavu na Staroměstském náměstí, a to v prestižní galerii - Domě U Kamenného zvonu. Záštitu převzal prezident Václav Klaus a město Praha a autor ji pojmenoval Batrachomyomachia neboli Žabomyší a jiné války.

Její návštěvu byste neměli odkládat. Končí sice až 4. října, jenomže on ten čas tak mocně prchá. A třeba budete mít štěstí jako naše skupinka z Rabasovy galerie a výstavou se s vámi projde samotný tvůrce.

Už před vstupem do výstavních prostor v prvém poschodí zaujme citace na stěně: „Kdosi moudrý řekl, že malíř celý život maluje v podstatě jeden obraz. Je-li tomu tak, mým obrazem, vnitřním modelem je lidská tvář. Čím déle se tímto tématem zabývám, tím silnější mám dojem, že množství forem, kterými lze tento motiv vyjádřit, je snad bezbřehé.“

Každé přidané slovo by bylo nadbytečné, protože kolem návštěvníka až na dvě krajiny a čímsi nadpozemským prozářenou „Poslední večeři“ defilují hlavy, jejich nositelé a člověčí myšlenkové a organické bludiště.

Vítá nás díky Anderlově kresbě populární trumpetista Jirásek, lidé ve víru tance a Anderlovo vyznání: „Jestli bych si chtěl znovu „dát“ nějakou životní etapu, tak by to bylo hraní v kapele po venkovských hospodách. Bylo mi dvacet a zážitků jsem si odnesl tolik, že jsem je dosud nenamaloval…“ Ve venkovských sálech se malíř stává poprvé svědkem střetů mládí se stářím, krásy s drsností, něhy s nenávistí, s protipóly, které provázejí život.

„Iluze a realita“. Známý cyklus osudů vojáků a lidí z černobílých fotografiích 1. světové války. Postavy malíř svléká, „aby vyrovnal rozdíly v postavení“, a domýšlí „neúprosný osud každého z nich“.

A další cykly, stavící proti sobě dočasný „přepych života s nevyhnutelnou přítomností smrti“. Čerstvá vzpomínka na totalitu v Appassionatě humana a jako kontrast pro Anderleho tvorbu charakteristický „portrét v čase“ či témata z antické mytologie… Nejnovější práce, převážně sádrové plastiky, jsou „groteskním figurálním zhmotněním negativních lidských typů“. Sousoší Lhostejnost varuje před úplnou ztrátou vzájemného citu.

Jiří se pochopitelně nejvíc obrací ke svému kumštýřskému kolegovi Václavu Zoubkovi, a tak zatímco ti dva řeší technické finesy malování a schnutí sádry, my ostatní jsme strženi silou a šíří Anderlovy tvorby.

Při prohlídce dorazíte k promítání filmu o životě a tvorbě Jiřího Anderla. Zastavte, zaujměte místo, zadívejte se do očí jeho milované maminky a babičky, zavítejte do Pavlíkova, buďte svědky toho, jak vzniká obraz.

Na závěr nevšedního setkání jsme ještě stihli fotku před galerií a na Staroměstském náměstí a požádali Jiřího o několik slov pro čtenáře Rakovnického deníku. Vzkazuje: „Ať jsou lidé na sebe hodní, potlačují v sobě zlo, protože život je příliš krátký a zlo a zášť a závist ho ošklivě otravují.“ Moc se těší na vaši návštěvu.

Autor: Ivo Mička