O životě ve svém rodném městě i cestě do bezpečí vypráví anglicky. „Utíkat z vlastní země před válkou je něco děsivého, co bych nepřála nikomu. Sbalíte celý svůj život do jednoho batohu a musíte jít,“ líčí Anastasia.

Z Kyjeva se společně s matkou a kamarádkou dostaly do Lvova před čtyřmi dny. Odtud je jeden z humanitárních vlaků odvezl do Polska. Pokračovaly dále do České republiky, protože mají v Praze příbuzné. Kontaktní centrum v Příbrami si vybraly, protože tam bylo méně lidí oproti ostatním centrům v Praze, Kutné Hoře a Mladé Boleslavi, která už praskala ve švech.

Válka násilně přerušila její studium na vysoké škole, kde se připravovala na povolání logopedky. Byla v posledním ročníku a v rámci praxe pracovala s dětmi, které trpí postižením autistického spektra. „V Kyjevě jsme si žili fajn. Chodila jsem do školy, věnovala se dětem a užívala si takový ten normální a šťastný život s mou rodinou a přáteli. Všechno je najednou pryč,“ vypráví.

Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině (KACPU) v Příbrami.
Nové centrum v Příbrami kvůli náporu uprchlíků zastavilo příjem žadatelů

K ruské agresi, za kterou stojí Putinův režim, jen těžko hledá slova. Jediné, co si přeje, je, aby byl co nejdříve konec. V Česku chce dále pokračovat v tom, co dělala dosud, věnovat svůj čas ukrajinským dětem s autismem, pravděpodobně v Praze. „Chceme se připojit k mé sestře a tetě, které tam žijí,“ vysvětluje.

Anastasia věří, že Ukrajinci válku vyhrají. „Musím říct, že to, co zatím naše generace zažívá – válka na Majdanu, pandemie koronaviru a teď tohle – je prostě šílené. Válku určitě vyhrajeme a společně vybudujeme novou Ukrajinu, mnohem silnější a hezčí,“ nevzdává se naděje.