Smuteční řeč pronesla na pohřbu starostka Lidic Veronika Kellerová, která patřila celoživotně do okruhu osobních přátel zesnulé paní Marie. Také starostky babička prošla za války, coby lidická žena, koncentračním táborem, odkud se po válce vrátila. Starostka Kellerová připomněla při obřadu nejen životní osud Marie Šupíkové, ale především její zásluhy při celoživotním šíření odkazu Lidic.

Marie Šupíková
Zemřela Marie Šupíková, přeživší lidické dítě. Bylo jí 88 let

Mezi smutečními hosty nechyběl ředitel Památníku Lidice, historik a spisovatel Eduard Stehlík, který se roky osudem Lidic a jejich obyvatel zabývá, a napsal na toto téma i několik knižních publikací.

Ze života Marie Šupíkové

Marie Šupíková se narodila se 22. srpna 1932 v Lidicích v rodině Alžběty a Josefa Doležalových. Žila v domě č. p. 93, do kterého, jako prvního dne 9. června 1942 vtrhli příslušníci kladenského Gestapa a po vyhnání jeho obyvatel si zde zařídilo kladenské Gestapo svůj štáb. Odtud bylo řízeno celé vyhlazení Lidic.

Bezmála desetiletá Marie byla poté 10. června odvezena i s dalšími dětmi a ženami do kladenského gymnázia, kde děti oddělili od matek. Ženy skončily v koncentračním  táboře Ravensbrücku, osud řady lidických dětí není dosud znám, patrně byly zavražděny, otráveny v plynovém autě. Vybrané děti, včetně Marie, byly dány do zahraničí na převýchovu. Jejího otce zavraždili na dvoře Horákova statku v Lidicích s ostatními muži.

Do roku 1946 žila Marie pod jménem Ingeborg Schiller v polské Poznani a později v Boizenburgu v Německu. V červenci roku 1946 ji její adoptivní rodina nahlásila českým úřadům a Marie Doležalová se vrátila do Československa.

Její matka Alžběta se vrátila z koncentračního tábora v Ravensbrücku vážně nemocná a byla v péči lékařů v Praze, kde zemřela v prosinci roku 1946. Marie žila u tety v Kladně-Kročehlavech, kde se usadili i další obyvatelé z Lidic, kteří přežili válku. Dokončila střední vzdělání a odbornou zdravotnickou nástavbu.

Po válce vypovídala společně s dalším lidickým dítětem Marií Hanfovou během soudního řízení v procesu RuSHA, jednoho z následných norimberských procesů.

Od roku 1951 pracovala jako administrativní pracovnice, odstěhovala se do Ostravy, kde se vdala, a v roce 1955 se jí narodila dcera Ivana. Téhož roku se s rodinou odstěhovala do nově vystavěných Lidic. Pracovala v Památníku Lidice, později na lidickém národním výboru. Od prosince 1970 do června 1986 byla tajemnicí národního výboru. Od roku 1986 byla na penzi. Byla aktivní v Českém svazu bojovníků za svobodu.