Zájem veřejnosti o psychiatrickou péči – a speciálně o použití kurtů – vzrostl v reakci na nedávné informace médií o případu z Opavy, kde pacientku měli zdravotníci poutat k lůžku po 12 let. Něco podobného je podle Běhounkových slov výjimečné – a je si jist, že v Bohnicích se to neděje. Alespoň v moderní době. Před více než sto lety, kdy zde byl budován původní ústav, se tehdejší psychiatrické metody zásadně lišily od těch dnešních. Tehdy bylo hlavním cílem lidi označované jako choromyslné izolovat od ostatních; zajistit jim důstojné prostředí i podmínky a snažit se je napravit třeba prací v zemědělství. Až tolik to nepřekvapí, jestliže si uvědomíme, že věda tehdy ještě neznala psychofarmaka; ta se objevila až v padesátých letech.

Darování krve.
Nemocnice v kraji se snaží získat nové dárce krve. Pomáhá jim kampaň

Dnešní přístup je opačný: hlavním cílem je pacienty (z nichž někteří mají pobyt nařízený, ale většina se přišla léčit z vlastní vůle) připravit na návrat do společnosti. A na schopnost v lidském společenství samostatně fungovat, aniž by léčený jedinec byl zátěží pro ostatní, nebo dokonce nebezpečný pro okolí či sám sobě.

Ano, takové stavy se vyskytují, a ke zklidnění mohou posloužit různé prostředky. Zatímco někdejší síťová lůžka dávno patří minulosti (v Bohnicích se s nimi rozloučili už podstatně dřív, než bylo jejich používání zakázáno), bez kurtování se prostě v některých případech obejít nelze. Nejen v případech, kdy se pacient projevuje agresivně vůči okolí, ale i v situacích, kdy chce ublížit sobě. Třeba v psychotickém stavu tluče hlavou zdi. Nebo si škube vlasy či si chce utrhnout oční víčka. Případně se ze všech sil snaží urvat si ušní boltce (ano, i to se stalo; dotyčný měl pocit, že kolem jsou špioni, kteří ho chtějí odposlouchávat, a toto je jediný způsob, jak tomu zabránit). Pak může poutání zabránit sebepoškozování. Ovšem je třeba zajistit, aby to bylo provedeno citlivě, na co nejkratší nutnou dobu – také vše zdokumentovat – a následně s pacientem probrat, co se dělo a co má být jinak. A hlavně: neřešit jen tento projev, ale zabývat se jeho příčinou.

Řešení silou se vyhýbat

Důležité je nejen vidět, co se děje, ale také rozpoznat, proč se to odehrává. Například u lidí s mentální retardací nemusí agresivita znamenat touhu ubližovat, ale je to jen způsob komunikace s okolím. Přičemž účinnější, než povolat urostlého zaměstnance, aby zjednal pořádek, může být obejmutí od útlé sestry. Pevný úchop, který může mít i podobu zmiňovaného obejmutí, je jedním z prostředků, jak pacienta zklidnit. Použití kurtu neboli ochranného pásu rozhodně není jedinou metodou. Poslouží také třeba izolační místnosti k bezpečnému pohybu. Možnosti jsou rozmanité. K utlumení pomáhají také farmaka, často v kombinaci s jinými prostředky, kdy třeba umožní zkrátit dobu nutnosti jejich nasazení. Každý pacient to však vnímá odlišně. Někdo míní, že pobyt v izolační místnosti je děsivý – a když potřebuje zklidnit, raději by byl v kurtech. Jiný to má naopak.

Začátek kampaně Hrdina je v každém z nás, kterou podpořil český fotbalový útočník a reprezentant Jan Koller.
Podívejte se: Hrdina je v každém z nás, láká kampaň nové dárce krve

Bývaly doby, kdy zvládat různé situace a řešit konflikty se zaměstnanci učili jen od zkušenějších kolegů. Někdy i s jejich chybami. Dnes má nemocnice vybudované tréninkové centrum vybavené modely různých pracovišť, kde zaměstnanci za přispění předem proškolených herců nacvičují postupy pro rozmanité situace, které se mohou přihodit. Nebo komunikaci – přičemž nejde jen o to, co a jak říkat. Jak zmírnit napětí, jak nabídnout naději. I o to, jak se postavit nebo posadit, aby ten druhý neměl pocit tísně či ohrožení. Vše natáčejí kamery – a následují důkladné analýzy nahrávek. Podle slov manažera kvality je třeba, aby se každému správné postupy dostaly pod kůži. Ne všem je to dáno „od boha“. Právě na tomto pracovišti si zaměstnanci vyzkoušejí i kurtování na vlastní kůži – v roli pacienta. I co to znamená, když vám v této situaci ještě někdo hodí deku na hlavu… „Ano, máme tady určitě první kurty v republice, které byly pořízeny k poutání personálu,“ usmívá se Běhounek. Pak zaměstnanci věnují maximální pozornost nácviku, jak postupovat, aby se použití tohoto pásu dalo vyhnout.

Vzkazy pro personál i pacienty

Cenným zdrojem poznatků pro zdravotnické týmy psychiatrické nemocnice jsou i zpětné vazby od pacientů. Využívají se schránky důvěry, a to včetně práce s anonymními stížnostmi. Informace o jejich řešení se na příslušném oddělení vyvěsí na nástěnce. Možná tam pisatel ještě je a odpověď si přečte – a pokud ne, je to vzkaz pro ostatní: někdo si stěžoval – a takhle se věc řešila. Nyní se podle Běhounkových slov jeho tým zabývá tím, jak být v kontaktu i s těmi, kteří stížnost napsat nedokážou. V tom ale, pravda, zatím moc daleko nepokročil.

Hodně ale mohou pomoci i jiné písemné vzkazy: takzvaný strom přání. Pacienti, kteří odcházejí, píší sdělení těm, kteří zůstávají. Obecně pro všechny – nebo třeba i adresně. Právě to dokáže dodat naději: byli tu jiní, kteří to také měli těžké, a přece šli domů. Lidí je zde přitom spousta. Dnešní kapacita bohnické léčebny představuje 1150 lůžek.