VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jaroslav Čvančara: Nedělám nikdy nic pro slávu, ani pro peníze

Praha /ROZHOVOR/ - Historik, spisovatel, publicista a hudebník Jaroslav Čvančara zanedlouho oslaví sedmašedesáté narozeniny. Další výročí ho potom čeká ve čtvrtek 12. listopadu, kdy se v pražské Lucerně sejdou legendy české country scény. Čvančara je muž mnoha povolání, který má doma nespočet historických knih, pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů a je odborníkem na československý domácí a zahraniční odboj.

11.11.2015
SDÍLEJ:

Historik, spisovatel, publicista a hudebník Jaroslav Čvančara.Foto: DENÍK/Pavla Janoušková

Co speciálního připravujete na koncert?

Vymyslel jsem si věc, která se zprvu úplně nelíbila, protože muzikanti jsou bývalí rockeři a nemají tak velký vztah k bluegrassu nebo pětistrunnému bendžu. Ale, jak je to v knize Kmotr: Učinil jsem jim nabídku, kterou nemohli odmítnout… Celý večer nakonec bude zahájen skladbou, kterou zahraje Dvanáct bendžových apoštolů.

Kdo tam bude hrát?

Uvede je Marko Čermák. Před padesáti lety nebylo vůbec nic o bendžu známo, ale on do toho svým entusiasmem ostatní pobláznil. Nikdo ani nevěděl, jak se na něj hraje, jak takové bendžo pořádně vypadá. Dneska někteří výrobci bendž, jako Rosťa Čapek, vyrábí špičkové nástroje, které vyváží do hodně zemí světa a hraje na ně třeba Ricky Skaggs. Včera mi Rosťa volal, že se vrátil z Japonska. Byl udivený, co je tam výborných bendžistů.

Máte svou nejoblíbenější skladbu?

Tu, kterou budou hrát bendžisté na koncertu. Jmenuje se Foggy Mountain Breakdown a český překlad je Bendžo z mlžných hor, kterou nahráli kdysi Greenhorni. Je to skladba, kterou nemůže žádný bendžista opomenout. A všichni ji pojedou v doprovodu bluegrassové kapely.

Jak jste se dostal k muzice?

Bendžo jsem vždycky miloval. Pětistrunné jsem ale neznal, jenom tenorové z jazzu, filmu a dixilandu. Jako klukovi se mi to líbilo. Pětistrunné bendžo jsem poprvé zaslechl u kytaristy Greenhornů Josefa Šimka. V roce 1965 zakládali svoji kapelu. V té době jsme chodili na tajné filmové projekce na elektronickou fakultu, kde jsem se seznámil právě s Josefem Šimkem. Pouštěl mi nové nahrávky, které chytil na rádiu pro americké vojáky. Tam zněly bluegrassové skvosty. Josef mě bral na zkoušky, na kterých jsem ani nedutal a poslouchal.

Byl to pro vás velký zážitek?

V roce 1967 mi v noci volal Marko, jestli bych nezavolal bratrovi Františkovi, který uměl anglicky. Zjistil, že do Prahy přijel americký bendžista Bob Yellin, který hrál na jakési módní přehlídce na dnešním Výstavišti. Jeli jsme za ním do hotelu a bylo to zlomové setkání. Marko do té doby hrál na ladění, které si víceméně vymyslel, ale nebylo špatné. Začal se pak podle Yellina učit pravé bluegrassové roly a ladění. Potom už přišli další skvělí bendžisté, jako Petr Třebický z KTO, Mirek Řihošek z Rangers nebo Pavel Brümer z pozdějších Fešáků.

Kdy jste se jako kapela Taxmeni dali dohromady?

Vznikli jsme na trampu. Chodil jsem do oddílu Jaroslava Foglara a z odrostlejších členů se vytvořila trampská osada Zlatý horizont. Díky muzice a dalším okolnostem jsme se seznámili s osadou Hejkalové, což byla v podstatě část skupiny Greenhorns. Patřili tam i výtvarníci a další prima lidi. Líbilo se mi, že to nebyli žádní takzvaní takytrampové. Byli to vzdělaní, inteligentní kluci a díval jsem se na ně jako na starší vzory.

Podnikali jste třeba společné akce?

Někdy ano. Jednou jsem měl možnost jet s větší partou trampů na Berounsko, na zříceninu hradu Týřov. Hráli jsme u táboráku od večera do rána. Tam jsem se seznámil s dalšími kamarády. V Praze jsem přemluvil i svého bratra, protože byl jazzman a hrál na kontrabas a další nástroje.

Taxmeni vznikly až později?

O dva roky. Mezitím jsem šel na vojnu, kterou jsem přežil díky muzice. Odtud jsem vytáhl skvělé hráče, například Pepu Blažejovského. Začali jsme na podzim 1970 cvičit. Na basu s námi hrál hráč Miloš Petrák z České filharmonie. Byl úplně skvělý a zvedal lidi ze sedadel. Mohl být s námi, bohužel, jen jeden rok.

Pamatujete si na první vystoupení?

Bylo to v březnu 1971 na salonu Greenhornu na Smíchově. Vzali nás tam jako hosty na tři písničky. Bylo to něco monumentálního. Byli asi rádi, když už jsme vypadli z pódia, protože posluchači chtěli od nás stále přidávat. Petr Novotný to utnul, naštěstí. Totiž víc jak pět písniček jsme stejně neuměli.

Jak jste sám viděl stoupání obliby Taxmenů?

Nejdříve jsem si říkal, že bych si rád zahrál s kamarády u táboráku. To bylo první přání. Potom jsem chtěl kapelu, se kterou bychom mohli zahrát na Portě. Nato přišlo přání Portu vyhrát. Časem se dostavila první nahrávka. Ze skromných přání se pak vyklubaly další.

Jaké máte přání teď?

Co se týká muziky, už snad ani žádné. Dokonce si myslím, že jsem přesáhl svoje možnosti. Nejsem nijak zvlášť talentovaný hudebník. Obklopoval jsem se lidmi, kteří byli hudebně lepší než já. Osobně nemám ambice, hraje to teď skvěle a ohlas od lidí je bezva.

Půlstoletí české countryVe čtvrtek 12. listopadu ve velkém sále pražské Lucerny oslaví od 19 hodin narozeniny několik kapel. Večerem budou provázet herec Pavel Zedníček a dramaturg Country radia Pavel 'Bezi' Bezouška. Hostem koncertu bude i Petr Novotný. Vystoupí: Greenhorns - slaví 50 let, Taxmeni - slaví 45 let, Fešáci - slaví 40 let, Tučňáci - slaví 35 let.

Uměl jste si představit, že byste někdy pracoval jako historik?

Absolutně ne. I když moji první knihu jsem napsal, když mi bylo devět let. Jmenovala se Příšerná kniha. Měla asi jen čtyři listy a napsal jsem ji proto, abych všechny, kdo ji budou číst, vyděsil. Jenže k mému zklamání se při čtení všichni smáli, až jim tekly slzy. Když jsem vyrostl, pochopil jsem proč. V nevinné dětské duši jsem použil výrazy, které ve světě dospělých měly ovšem erotický podtext. Staly se klasikou, protože některé citáty z ní se uchytily dodnes.

Prošel jste si různá povolání, jak těžké to bylo?

Byla škoda, že jsem nemohl studovat, stejně jako moji sourozenci, kvůli rodičům - podnikatelům, kteří byli pro tehdejší režim nepřijatelní. Abych ale všechno nesváděl jen na politické okolnosti, musím přiznat, že jsem na školu v mládí absolutně kašlal. Když kantor začal s výkladem, který mě zrovna nezaujal, přepnul jsem myšlenky na svoje filmové a literární hrdiny, žil ve svém světě koníčků a zájmů. Dostat se na vyšší školu bylo v podstatě nemožné, otec byl každou chvíli zatýkán, v bytě nám dělali časté prohlídky, brali věci. Byla to naprostá decimace rodiny. Maminka si nic nepřipouštěla, ke štěstí ji stačilo, že má děti kolem sebe a starala se, abychom netrpěli nouzí a hlady. Otec byl tak trochu bohém a fatalista.

Na kterou školu jste nakonec šel?

Maminka někoho uplatila na dopravním podniku. Pamatuju si, že to byla láhev whisky. Vůbec nevím, jak ji sehnala, byla tenkrát jedině v tuzexu. Daný člověk zařídil, že jsem se směl učit lakýrníkem. Ale ve druhém ročníku mě přehodili na písmomalíře a po vyučení jsem mohl pracovat v propagaci dopravního podniku, kde jsem dělal náborové reklamy. Po vojně jsem nastoupil do Osobní lodní dopravy, kde jsem maloval různé reklamní tabule a nápisy na parníky, jako Labe, Děvín.

Kdy vás napadlo, že se budete zajímat o historii?

Už z prvního učňovského platu v roce 1964 jsem si koupil knihy. Nejdříve dobrodružné, protože jsem chodil k mistru Zdeňku Burianovi a zajímalo mě vše, co maloval. Většiny beletrií jsem se nyní zbavil, ale tohle si z nostalgie schovávám. Mají úžasnou vazbu, papír a ilustrace. Seznámil jsem se s vydavateli Toužimským a Moravcem. Ten mi po dvacetikoruně prodával tyto nádherné knihy.

A co historické knihy?

Moje první kniha o historii byla Kokoškova Admirál Canaris. To bylo v roce 1967. Válka měla dopad na naši rodinu a všechny souvislosti mě tudíž zajímaly.

První knihu jste vydal v devadesátých letech?

Dřív to ani nešlo. Byla to brožurka, která se jmenovala Akce atentát.

Spolupracoval jste i na různých dokumentech a filmech. Je těžké vyhnout se subjektivitě?

U dokumentů to nebylo nic těžkého. Bavilo mě to, navíc u toho byly výborné týmy. S hranými filmy už nechci mít ale nic společného. Chápu, že hraný film se řídí jinými pravidly, začínám nesnášet zbytečné fabulace. Díky nim vznikají jen další zbytečné legendy a mýty. Nejlepší film o atentátu zatím natočil za hluboké totality Jiří Sequens. Byl dobře natočený, i když měl v sobě skryté čertovo kopýtko v podobě politického podtextu.

A aktuální zpracování?

Pokud vím, nyní dokončují film o atentátu Američané. Nemohu ho hodnotit, když jsem ho neviděl. Věřím, že v něm budou skvělí herci, že film bude nabouchaný akčností. Obávám se, že zase půjde po povrchu. Heydrichiáda v sobě skrývá mnoho dalších stříleček až antických příběhů. Například úděsná poprava 294 nejbližších příbuzných a spolupracovníků v Mauthausenu. To se skutečně stalo a filmaři hraných filmů právě tohle vynechávají. Jen vzpomeňme, jak silnou scénu režisér Vajda vytvořil v závěru filmu Katyň. Nerad bych, aby se americký film o Anthropoidu nestal jen dalším zbytečným filmem o atentátu.

Proč?

Protože do omrzení filmují, že Gabčík předběhl před mercedes a že Valčík dal signál zrcátkem. Dneska už víme, že to tak nebylo, ovšem filmaři jsou tím stále opojeni.

Na čem aktuálně pracujete?

Dokončuji monografickou knihu o samopalníku východní fronty plukovníku Pravomilu Raichlovi. Jeho postava a úžasný příběh mne fascinuje. Osudy Raichla, to je doslova život na hranici smrti a některé momenty jsou až neuvěřitelné. Měl jsem čest se s ním seznámit. Bohužel jsme nestačili probrat všechno, protože náhle zemřel. Za pomoci jeho přátel, například hokejisty a trenéra Augustina Bubníka, senátora Petra Bratského, nejbližších příbuzných a archivních fondů musím některé údaje rekonstruovat.

Jak vnímáte své poslání v ústavu?

Chci zvolnit a některé aktivity ukončit. V Ústavu pro studium totalitních režimů jsou na mě hodní, mám v podstatě tvůrčí svobodu. Mám povoleno dělat i doma, co si víc mohu přát. Přesto chci skončit.

Na co se vrhnete?

Možná napíšu článek, ale už mě stojí hodně sil. To by snad ještě šlo, ale cítím, že ztrácím motivaci. Je to podobné jako v muzice. Nedělám to ani pro slávu, ani pro peníze, ale vše musí to mít určitý smysl. A vzhledem k tomu, co se děje v Evropě, ve společnosti, kam to všechno směřuje… Dovolím si parafrázovat Nietzscheho, který řekl, že historie nás učí, že se z ní lidé nepoučí.

Jaroslav Čvančara- narodil se 20. listopadu 1948 v Praze
- pedagog, historik, spisovatel, publicista a hudebník hráč na banjo, kapelník countryové hudební skupiny Taxmeni
- pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů jako historik v oblasti domácího zahraničního odboje za druhé světové války a v padesátých letech
- působí jako odborný poradce a spoluautor dokumentárních televizních, rozhlasových pořadů, filmů a výstav
- má dvě kočky Anežku Českou a Anýzka

Čtěte také: Jan Vyčítal: Kolikrát vstanu, nasnídám se a pak si zase lehnu

Autor: Pavla Janoušková Mgr.

11.11.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Prvňáčci ze ZŠ a MŠ Kněževes s třídní učitelkou Jarmilou Tesařovou.

NAŠI PRVŇÁCI: Představujeme školáky ze ZŠ a MŠ Kněževes

Barušky a Berušky při svém vánočním vystoupení na Staroměstském náměstí zaujaly kromě českého publika i davy lidí ze všech koutů světa.
38

Barušky a Berušky dobyly Staroměstské náměstí

Při Adventním svícení společně rozsvítili Rakovník

Rakovník /FOTOGALERIE/ – Užít si předvánoční podvečer plný světel, hudby, pohody, ale i svařáku a jiných dobrot, bylo včera možné na Adventním svícení. Už popáté se tak na Husově náměstí, před některými obchody, restauracemi i sídly organizací rozsvítila světýlka, která symbolicky poděkovala zákazníkům a návštěvníkům.

Osobnosti a fotbalisté nakopali dětem přes 322 tisíc korun

Rakovník /FOTOGALERIE/ – V rakovnické sportovní hale se konal již třetí ročník chvályhodné charitativní akce – Nakopeme dětem. Ročník to byl více než úspěšný, po sečtení všech částek se konečná suma vyšplhala na báječných 322 tisíc korun. Peníze byly rozděleny pro Lukáše Váchu, který je odkázán na elektrický vozík, pro Majdu Rajchlovou z Lišan, pro organizaci Zdravotní klaun, dále pro Dětský domov v Novém Strašecí a pro děti z azylových domovů. 

Na přání opraví Lidickou ulici  v Novém Strašecí

Nové Strašecí – Jelikož Lidická ulice v obytné části Nového Strašecí nebyla v příliš dobrém stavu, občané města se s žádostí o její opravu obrátili na městský úřad. A vyplatilo se. Vedení města se rozhodlo, že ulici alespoň v její nejvíce poničené části zrekonstruuje. Proto už stihlo zajistit projekt i stavební povolení pro asi padesátimetrový úsek.

Středočeši dostávají nižší penze než Pražané. A pobírají je kratší dobu

Střední Čechy – Být penzistou-mužem v Kladně, v nejbližším okolí metropole nebo i v Mladé Boleslavi může být celkem příjemné. Alespoň z finančního pohledu. Stejně jako být důchodkyně opět poblíž Prahy nebo v Mladé Boleslavi. Naznačují to alespoň nejnovější údaje České správy sociálního zabezpečení o výši průměrných důchodů. 

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT