Madeleine Albright: Vyrostla jsem tak, že jsem byla zvyklá furt něco měnit

Dívat se, co zůstalo po bombách

Madeleine Albright (roz. Marie Jana Korbelová) se narodila 15. května 1937 v Praze. Rodina tou dobou bydlela v Bělehradě, hlavním městě tehdejšího Jugoslávského království, kde otec Josef Korbel (narozen 1909) působil na diplomatické pozici tiskového atašé. „Moje maminka (Anna, nar. 1910) chtěla, abych se narodila v Praze, a tak jsem se narodila tam, a pak jsme jeli zpátky. Bylo mi pár měsíců a byli jsme v Bělehradě.“ V Jugoslávii Madeleine strávila první dva roky života.

Černý pivovar: navštěvovala ho elita své doby, vlastnila ho i rodina Náprstků

Roku 1939 se s rodiči vrátila zpět do Prahy, kde otec nadále působil v diplomatických službách. Téhož roku následovalo další stěhování. „Když se československá vláda přestěhovala do Londýna, tak jsme tam taky jeli. Pro rodiče to muselo být hrozně těžké. Utekli přes Řecko do Anglie a nechali celou rodinu v Československu.“ Zprvu bydleli v Londýně. „Otec pracoval pro BBC, dělal rozhlas do Československa v čase války. Pracoval pro Masaryka a prezidenta Beneše. Každou noc začal vysílání notami z Beethovenovy páté symfonie. To je takový kód pro ‚victory‘, vyhrajeme.“ Josef Korbel a Jan Masaryk si údajně byli velice blízcí. „Otec ho znal dobře a Masaryk znal dobře jeho.“

Jak vypadal život v Londýně na pozadí druhé světové války? „Bydleli jsme na několika místech, nakonec v činžáku na Notting Hill Gate. Teď si každý myslí, že je to hrozně elegantní, ale v čase války to tak elegantní nebylo. Byli tam i jiní cizinci, každou noc jsme spali ve sklepě. Byla tam hrozně zelená barva. A můj otec, na to si pamatuju, říkal: ,Je to divné. V tom sklepě je teplá voda a plyn. Kdyby najednou spadla bomba, tak jsme všichni mrtví.“ Bombardování nebylo dle vzpomínek ničím výjimečným. „Jednou, když jsme vyšli a nedaleko od nás na stejné ulici, spadla bomba na barák. Ale pravda je, že jsem si zvykla dívat se na to, co se stalo po bombách. Okolo Londýna, i když jsem byla malá, tak si pamatuju, že na plno věcí.“

I kvůli bezpečnosti se rodina později přestěhovala do domu ve městě Walton-on-Thames jihozápadně od Londýna. „V Anglii vymysleli obrovské železné stoly, které člověk mohl mít v domě, a řekli, že kdyby spadla na dům bomba a člověk byl pod tím stolem, nic by se mu nestalo. Také jsme měli takový stůl, spali jste tam a já jsem si kolem něj hrála.“

Otec po celé válečné období úzce spolupracoval s československou exilovou vládou, Madeleine se proto odmalička vídávala s Edvardem Benešem.

Květiny pro Masaryka, půl párku pro Tita

„Hezky se usmíval a byl na mě moc milý. Moji rodiče si moc vážili, co vláda dělá, Beneš, Masaryk a všichni ti lidi okolo. Neslyšela jsem o věcech jako Lidice a tak dále, protože jsem byla malá holčička, ale bydlela jsem v docela hezkém domě a vždycky tam byli nějací Češi.“ Ze sousedů ve Walton-on-Thames zmiňme například Prokopa Drtinu, poválečného ministra spravedlnosti, kterého komunisté ve vykonstruovaném procesu v padesátých letech odsoudili k patnácti letům vězení.

Na anglickém venkově se rodina dočkala konce války. „Pamatuju si, když přijeli Američani. Byla to velká paráda a byl tam Beneš. Taky si pamatuju, jak ti lidi vypadali.“ Následoval návrat do Prahy. „Když jsme jeli zpátky, v tom roce čtyřicet pět, bylo mi osm let. Můj otec se vrátil s prezidentem Benešem v květnu a já s maminkou a malou sestrou až o pár týdnů později.“ V Praze rodina bydlela na Hradčanském náměstí. Otec nadále pracoval pro ministerstvo zahraničí a ráno cestou do práce doprovázel Madeleine do školy.

Městský okruh by se mohl začít stavět za pět let, říká náměstek

Z poválečné Prahy se Korbelovi opětovně přestěhovali do Bělehradu, kde Madeleine strávila následující dva roky. „Rodiče nechtěli, abych chodila do školy s komunisty, tak jsem měla guvernantku a učila jsem se doma.“ Většinu času trávila na ambasádě, „tam bylo pár takových diplomatických dětí, ale jinak jsem neměla žádné přátele.“ Díky otcově povolání se nadále vídávala s politickými elitami té doby. „Když jsme bydleli v Jugoslávii, já jsem byla ta malá holčička, která chodí na letiště, aby dávala někomu kytky. Nosila jsem slovenský kroj a dávala jsem kytky.“

„Jednou přijel Masaryk a já jsem se zeptala mého otce: ,Proč vždycky strejček Jan má pravou ruku, jako kdyby byla zlomená?‘ A můj tatínek řekl: ,Protože nechce dávat ruku komunistům.‘“

„Taky jsem dávala kytky Titovi. Moje maminka vždycky, když měli nějakou velkou recepci na ambasádě, tak měla potom ráda něco neformálního. Pozvala lidi, aby přišli do rezidence, aby jim tam dala párky. A když pozvala Tita, tak jeho lidi řekli: ,To nemůžete, to on nemůže takhle jíst.‘ A tak moje maminka odkousla kousek párku a dala mu druhou polovinu, aby jedl stejný párek jako ona.“

Na rybách s diplomatem

Roku 1947 desetiletá Madeleine vycestovala z Jugoslávie na studia do Švýcarska. „To bylo úplně necharakteristické od mých rodičů. Moc dobře tomu nerozumím. Ze začátku jsem tu školu nenáviděla, ale pak se mi moc líbila. A mluvím bezvadně francouzsky."

Nedlouho poté společenskopolitické změny rodinu přinutily k další emigraci. „V květnu v čtyřicátým osmým mi moji rodiče přijeli do Švýcarska říct, že už se do Československa nevrátíme. Že můj otec dostal novou práci, že jede do Indie. Měla jsem v té době malého bratra, jeli jsme do Anglie a pak jsme se přesunuli do Ameriky.“

Stalo se to v listopadu 1948. Tehdy jedenáctiletá Madeleine ovládala čtyři jazyky a po Československu, Jugoslávii, Anglii a Švýcarsku se Spojené státy staly jejím dalším, tentokrát skutečně trvalým domovem. I tyto zkušenosti pak nadále formovaly její úspěchy. Jak s odstupem času přemýšlí nad únorovým pučem? „Myslím, že na to komunisti mysleli docela dlouho. Člověk může říct, že Beneš neměl rezignace akceptovat, je ale lehké sedět v Americe a říkat, co se má nebo nemá dělat. Pravdou ale je, že to, co se stalo v Československu ve čtyřicátým osmým, je moc smutné, a byli i ti, kteří opravdu Československo zradili, a člověk nikdy dobře neporozumí proč a jak.“

Václav Kovář