Kliknutím zvětšíteJako malý se nejdříve učil hrát na akordeon, ale jeho nástrojem se stejně nakonec stala kytara.
Hrajete ještě na akordeon?
Vůbec ne. Už na něj vlastně ani neumím. Jako dítě jsem ho nenáviděl, protože jsem ho dostal po strýci, který umřel. A jak už to tak bývá, řekl mi, že budu hrát, abych se nikde nepoflakoval. Chodil jsem k výbornému profesorovi Trucovi a k jeho paní, která u mě bohužel zjistila talent, což byla katastrofa, protože místo toho, abych se učil něco, co dítě baví, dělal jsem prstokladová cvičení.
Nebavilo vás to?
Znělo to, jako když taháte kočku za ocas. Nakonec jsem začal hrát Padla facka na sále a podobné písně. To mě trochu bavilo, ale paní profesorce se to nelíbilo. Zjistil jsem, že se na to dá hrát i něco jiného a na to lákat děvčata. Šli jsme s kluky ulicí a já vpředu s tahací harmonikou a hrál jsem Ruby. Muselo to vypadat úžasně. Za mnou šla skupina teenagerů, takže jsme vypadali trochu jako v Pomádě. Jen jsme hráli trochu jinou muziku.
Podědily vaše děti lásku k hudbě?
Ne. Můj syn o tom uvažoval. Nechal jsem mu postavit malou kytaru, takže s tím koketoval. Chodil do lidovky a zkoušel akustickou kytaru, ale za dva roky toho nechal. I když má dlouhé prsty, chuť nezdědil, ale já ho do toho netlačím. Dělá grafika a v IT.
Asi nezjistil, že se na to dají balit děvčata.
To je pravda. Prvně se učil Ovčáci čtveráci. Pak jsem mu ukázal písničky od Beatles, tak koukal, co se vlastně dá zahrát. Ale nemá pro to zapálení. Já jsem vylezl na pódium v deseti letech a věděl jsem, že mě to baví. Potřebuju plný sál lidí, a čím víc jich tam je, tím je to lepší.
Lákal jste děvčata na hudbu?
Když jsem absolvoval v deseti lidovou školu s akordeonem, začal jsem hrát na pětistrunné banjo. Na to jsem děvčata ani nelákal. Strašně mě to pohltilo. Úplně jsem tomu propadl a cvičil jsem tři čtyři hodiny denně. Nakonec i ve vaně a tatínek mi tam udělal takové držátko, protože půlhodina ve vaně mi jinak přišla jako naprostá ztráta času. Když jsem přišel ze školy, praštil jsem s taškou, učení jsem dal, jen co bylo potřeba. Když jsem zlobil, rodiče mi schovali nástroj. To byl největší trest.
A když jste pak povyrostl?
Později jsem v orchestru zjistil, že všichni mají děvčata a já jsem chodil jenom s banjem. To mi přišlo trochu líto. Nakonec jsem děvče měl, které jsem si i později vzal. Ale děvčata jsem nějak nebalil, dohnal jsem si to později. Na nás ostatně stejně chodili spíše chlapi, protože jsme nebyli rockeři, aby nám na koncertech pištěly mladé holky. Chlapi za námi pak chodili do šatny, hlavně za Michalem Tučným, a někdy se rozplakali, jakou napsal píseň, že je to úplně jako o nich.
Mohl jste se oficiálně živit hudbou, nebo co jste měl napsáno v občanském průkaze?
To se tenkrát ani nesmělo. Agentury byly pouze zprostředkovací. V občance jsem neměl de facto nic, ale měl jsem kartičku, která agentura mě zprostředkovává.
Neměl jste s tím problém?
To víte, že ano. Na vjezdech do Prahy byly budky, kde seděla policie a namátkově si vybírala auta. Museli jsme otvírat kufr a hlásit, kde jsme byli. Chtěli to i dokázat. Ve dvě hodiny ráno jsme na to neměli náladu, ale museli jsme. Potíže s tím byly, ale co se dalo dělat.
Když jste začal pracovat s Michalem Tučným, jak jste ho vnímal?
Začínal jsem s Milanem Drobným a pak jsem dostal nabídku pracovat s Deanem Reedem, bojovníkem za mír, jak mu říkal Pavel Krejča. Neměli kytaristu, tak mě poprosili, abych jim pomohl natočit desku. Líbilo se to Zdeňku Rytířovi a následně i Michalovi. Zdeněk mu řekl, že umím udělat při sólu salto vzad a že by to na jevišti báječně vypadalo.
Bral to vážně?
Ne, bral to s humorem. Skutečnost ale byla taková, že Zdeňkovi jsem podle astrologie vyšel i tak, že umím tmelit kolektiv. A to byl i jeden z dalších důvodů, že to bylo ideální spojení. Myslím si, že se to povedlo.
Byl to velký přechod od Milana Drobného?
Byl. U Milana jsem měl štěstí, že jsem hrál s úžasnými muzikanty, například s Milanem Plechatým, se kterým jsem se pak ještě sešel u Věry Martinové. Je to famózní hudebník a já jsem nastoupil jako amatér a měl jsem jiné myšlení. Dodnes to u některých amatérů vidím. Chtějí přeskočit nebo si koupit svoje začátky, což se jim vymstí. Jak rychle stoupají nahoru, tím strmější bude pád dolů. Je to příjemné a všichni chtějí mít slávu a peníze, ale chybí jim pokora a dennodenní dřina.
Jsem rád, čím jsem si prošel u Drobného, a pak jsem viděl, že se tomu musí obětovat daleko víc. Dneska mě rozesmávají kolegové z branže, když říkají, jak jsou po turné unavení, protože to byla dřina. A to mají za měsíc osm koncertů. To je směšné. My jsme hrávali, když to hůř šlo, kolem patnácti, dvaceti. Dodnes mám schovaný ferman, kdy jsme hráli 36 koncertů za měsíc.
Dalo se to stíhat?
Dělali jsme tenkrát dvojáky, ale vymohli jsme si, že budeme mít volné neděle alespoň kvůli dětem. Ani to se ale nepovedlo. Hrálo se pořád. V pondělí jsme vyrazili, vrátili se v neděli, přehodili kufr a jelo se dál. Člověk si nestěžuje, ale bylo to potřeba, abychom se uživili.
Jak to vypadalo po přestupu k Tučňákům?
Když jsem přišel k Michalovi, natočili jsme desku, pak jsme jeli natáčet a koncertovat do Švédska. Do toho byly koncerty, televize, rozhlas. Připadal jsem si jako v jiném světě. Říkal jsem si Medarde, vítej v první lize. Michala jsem si vážil a bylo to pro mě možná i zadostiučinění. Když Michal hrál s Greenhorny, chodil jsem na něj na Smíchov se svou učitelkou dějepisu. Později jsem měl vlastní country kapelu a jeli jsme se na něj a tehdy již na Tučňáky podívat do klubu do Čáslavské. Ostatní ukazovali na jeho kytaristu a říkali, že takhle nikdy nebudu hrát. To mě tak naštvalo, že jsem najednou někde v podvědomí věděl, že s ním jednou hrát budu.
Takže pozdější hraní s ním muselo být skvělé.
Měl jsem pak obrovskou radost, že jsem u Michala. Prožil jsem s ním přes osm let. Byly doby skvělé i špatné. Někdy kapela stála a neměli jsme na obživu. Občas ho dohnal i démon alkoholu. To jsou ale věci, které se stávají v každém povolání. Problém byl, že když nebyly koncerty, složenky se neptaly, kde na ně vezmete. Kdyby se to vrátilo, bylo by to úžasné, zase bychom si to užili jinak.
Čeho jste si na něm vážil?
Michal měl úžasnou vlastnost, že mu lidi věřili, co zpíval. Nebyl žádný krasopěvec, ale uměl to vyjádřit v textu. Byl to typ kluka odvedle, nikdo mu nic nezáviděl. Chlap s pupíkem, který zpíval obyčejné písničky o obyčejném životě pro obyčejné lidi.
Kterou máte od něj nejradši?
Protože jsem v poslední době v bilančním období, je to asi Tam u nebeských bran. Kdysi jsme se bavili s kapelníkem Jirkou Zimou, který musel skončit ze zdravotních důvodů, uvědomili jsme si, že třeba Posledního kovboje jsme hráli tolikrát, že kdybychom to dali za sebou, vyšlo by to na den a půl. Zjistili jsme, že u ní nasazujeme autopilota. Hrajete a najednou je už konec.
Jaké máte osobní vzory?
Nemám vlastně žádné vzory. Líbí se mi Ricky Skaggs, Brent Mason, Albert Lee a řada dalších. Můžu na ně zbožně koukat, obdivovat to, jak hrají, alespoň částečně se pokusit hrát podobným stylem, ale to je asi tak všechno, co můžu. Ale i za to jsem moc vděčný.
Na čem nyní pracujete?
Teď jsem si udělal radost, před rokem jsem založil novou kapelu Crazy Dogs a hrajeme klasické rokenroly z padesátých let, v klasickém obsazení a aranžmá. Je to zase trochu jiné než country, udělal jsem takový úkrok šikmo vpřed. Zpívá s námi MUDr. Karel Koubek, který je kardiologem na Homolce. Je zábavné navštívit ho na jeho pracovišti, kde jej všichni s patřičnou úctou oslovují „pane doktore", a pak přiletí na jeviště jako Elvis Presley v bílé pláštěnce, vypadající jako netopýr, který prolétl vápenkou. Máme vynikající jazzovou zpěvačku Markétu Bínovou, která má neskutečný drive a rokenrol zpívá dokonale. Mám z toho prostě radost, ona to je už ve své podstatě veselá hudba.
Jak vypadá váš týden?
Prázdniny ani moc nemám. Dělám ještě grafika časopisu o sociálně-patologických jevech. Vstanu, vypiju kávu, sednu k počítači a dělám. Odpoledne si beru vybavení podle typu orchestru, protože hraji ve třech kapelách, tedy s Tučňáky, s Greenhorny a s Crazy Dogs. Mezitím se starám o dům, mám psa, tři kočky a velkou zahradu. A protože mi to bylo stále málo, vstoupil jsem do divadelního spolku.
O jaký jde?
Jmenuje se SOS a působí ve Vraném nad Vltavou. Dělá mi to obrovskou radost. Když jsem byl malý, měl jsem tři vysněné profese. Být pilotem dopravního letadla, protože mě okouzlovala uniforma a to, jak kolem ní běhaly letušky. Letadlo má pořád nádech výjimečnosti. Pak jsem chtěl být hercem nebo hudebníkem. Hercem jsem se nestal, protože jsem měl odpor k matematice. A když jsme se rozhodovali pro zaměstnání, moje učitelka, která mě neměla ráda, protože jsem jí chodil za dcerou, mi říkala, že je tam těžká matematika. Až po letech jsem zjistil, že tam žádná není. Dodnes ji za to nenávidím (smích). Ale zůstala mi hudba.
Jaké to je být amatérským hercem?
Loni jsme měli menší hru, spíše skeč, a teď jsme začali zkoušet kus S tvojí dcerou ne. Napsal ji Antonín Procházka. Pro mě je to těžké, protože jsem to viděl dvakrát a tuto roli tam hrál Petr Nárožný. Mám ho pořád v hlavě a vidím ho před sebou. A to je strašně těžké. Zkušenosti mám nulové, herec nula a najednou se máte postavit na jeviště. Na koncertech mi to nevadí, ale jako herec se tam necítím tak pevný v kramflecích jako v hudbě. Ale doufám, že to dobře dopadne. Premiéra bude kolem Vánoc.
Angažujete se ještě v něčem?
Začal jsem dělat na zahradě jezírko a zpychl jsem, protože kolem něj dělám na Vánoce ozdoby. Ve Vraném se to líbilo, jak se to odráží a vypadá to jako labutí jezero. Všichni říkali, že se chodí každý rok dívat, co budu mít nového. Ve své obrovské umělecko-mužské pýše jsem se rozhodl, že udělám něco, čím Vranské potěším. Loni jsem se rozhodl hned po Vánocích, že vyrobím betlém v životní velikosti.
A jak to šlo?
Na jaře jsem si říkal, že je brzy. V srpnu jsem už trochu znejistěl, protože by to byla ideální doba na schnutí, ale bylo mnoho jiné práce. Vzpomněl jsem si na to až na začátku prosince, pustil jsem se do toho a vyrobil ho. Byla to příšerná práce, neb je v životní velikosti. Myslím si, že jsem se vryl do srdéček žen a muži mě začali nenávidět, protože jim jejich manželky řekly, že já vyrobil betlém, a co udělali oni. Letos jsem uvažoval nad třemi králi, ale ještě je brzy. Je přece léto a dobře by to schlo.
Čtěte také: O tom, jak chlapi milují country. Z jejich slov ta láska přímo čiší
15
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
