Není malých hrdinů aneb „drobnosti,“ které stály za velkým atentátem

Jedno z takových slabých míst představovaly kontakty s odbojem a členy rodin odbojářů. Odbojové organizace byly vytrvale ohrožovány (a ničeny) gestapem. V řadách odbojářů byli i němečtí konfidenti, kteří tak prověřili pevnost konspiračních pravidel organizace. Němci stupňovali násilí a represivní opatření, které měly otupovat vůli Čechů ke vzdoru. Tuto vůli ohrožovaly i akce provokatérů, které následně tolik ztěžovaly i podmínky pro působení paraskupin předcházejících Anthropoidu. Plukovník Moravec, který byl spolutvůrcem plánu útoku na Heydricha, ve svých vzpomínkách tvrdil, že Gabčík a Kubiš měli zakázáno kontaktovat odboj. Oba byli instruováni, aby působili sami a lidi z ilegálního odboje vůbec nekontaktovali.

Jan Patočka fascinoval své studenty, o diskusi se snažil i s estébáky

Moravec se domníval, že falešné dokumenty a větší obnos peněz, jimiž byli parašutisté vybaveni, jim umožní zůstat v naprostém utajení. Pracovat naprosto bez pomoci se jim ale nedařilo a snad ani nemohlo podařit.

Realita plány roztrhala 

První obrovskou komplikaci způsobilo nesprávné místo vysazení. Gabčík s Kubišem seskočili u Nehvizd poblíž Prahy namísto plánovaného místa u Plzně. Moravec však ve svých pamětech prohlašoval, že tento prostor byl zvolen záměrně, a nešlo tedy o navigační chybu… Ovšem stejně tak tvrdil, že parašutisté byli vysazeni v dubnu 1942, což není pravda.

Ať už byl záměr jakýkoliv, Gabčík s Kubišem hledali pomoc u domácího odboje a kontakty na něj v podstatě od prvních chvil v protektorátu. Již 5. ledna 1942 (tedy pouze několik dní po seskoku Anthropoidu) se o parašutistech dozvěděl Jan Zelenka-Hajský, představitel odbojové skupiny „Jindra.“ Ten o tom okamžitě informoval svého spolupracovníka z odboje Václava Nováka, náčelníka sokolské župy v Praze-Libni. Od tohoto momentu se začal rozšiřovat okruh lidí, kteří parašutistům vydatně a obětavě pomáhali. Někteří měli zajistit Kubišovi a Gabčíkovi ubytování, jiní potraviny, další potravinové lístky atd. Síť podporovatelů se tedy rychle rozrostla. 

Útočiště pro parašutisty

Již na první schůzce, kterou svolal Jaroslav Piskáček na podnět sokolského náčelníka Nováka, se nabídl Jaroslav Smrž. Ten navrhl, že „agenti“ mohou být ubytováni u jeho sestry Emanuely Khodlové ve Valdecké ulici č. 659. Khodlovi jim však dali k dispozici i vilu „Emka“ ve Svépravicích. Sem byl nakonec také transportován materiál z místa shozu, který měl parašutistům sloužit ke splnění jejich úkolu. Tedy včetně samopalu Sten a granátů použitých 27. května 1942 při atentátu.

Hlídal zajatého gestapáka: Když se dá na útěk, střílej. Dokážeš to?

Parašutisté poté po odbojářích požadovali další adresy, které jim mohly sloužit jako útočiště, aby se oba nezdržovali v jednu chvíli na jednom místě, a tím se nenásobilo riziko kompromitování. Václav, další z rodiny Smržovy, tedy nabídl svůj byt na Proseku. V něm většinou pobýval Gabčík, zatímco Kubiš využíval byt Khodlových. Václav Smrž také skupině dokázal obstarat 10 kilogramů trhaviny a spolu se svým kamarádem Václavem Tomanem získal i část zásob jejich proviantu, kterou odbojáři schovávali ve vysočanské sokolovně. 

Velký podíl na shromáždění těchto zásob měli dva zemědělci z Kněžmostu Josef Červenka a Josef Vendl, dále správce hospodářského družstva Jaroslav Kašek a František Lavička z Líbeznice. Z těchto vsí u Prahy potraviny v kufrech vozil vlakem Václav Smrž. Nicméně na nádražích byly kontroly… Aby se jim vyhnul, spolupracoval s policejním strážníkem Bohumilem Budilem z Vysočan. Právě s jeho pomocí se mu s proviantem německými kontrolami dařilo procházet.

Kam s ním?

Gabčíkovi a Kubišovi skupina také obstarala kola. Kolo od Moravcových používal Gabčík, zatímco Kubiš přijel na místo atentátu na bicyklu od Smržových. V té době byla kola evidována na majitele, a tak ještě předtím pozměnil jejich výrobní čísla Václav Hanzlík v kůlně u nádraží v Čakovicích.

Jak víme, Kubišovi se podařilo z místa atentátu ujet na kole. To zanechal u prodejny Baťa, vydal se k Novákům a odtud k Jaroslavu Piskáčkovi. Tehdy pouze čtrnáctiletá Jindřiška Nováková se pro Kubišův bicykl statečně vydala a dovezla jej zpět. Její rodiče se pak vypravili k Piskáčkovi, tam se radili, jakým způsobem se kol zbaví, neboť ta Němcům mohla posloužit jako důkaz. Kola se tedy sešla u Smržových. Jaroslav si ještě před atentátem půjčil kolo od svého bratra, aby mohl své poskytnout Janu Kubišovi. Jen několik hodin po atentátu se u nich tedy vyskytovalo víc kol, než kolik jich měli nahlášeno. To bylo nebezpečné, proto Jaroslav Smrž bratrovo kolo odvezl sestře Antonii Bejčkové s tím, že si jej druhý den zase vyzvedne.

V noci ovšem probíhaly razie a domovní kontroly také zde. I paní Bejčková měla nahlášen jen jeden bicykl. Bratrovo kolo tedy ukryla do koupelny, Němcům ukázala jen své řádně evidované kolo. Ti se s tím spokojili a odešli. Při odbojářích ještě pořád stálo štěstí…

Zbavit se důkazů

Kola ovšem nebyla jediným materiálem, který Němce mohl přivést na stopu a odbojáře pak před popravčí čety. Jaroslav Smrž měl doma i vojenský materiál, musel se zbavit třeba i granátu. Měl jej prozatím schovaný v pracovním plášti. Když se u něj objevil jeho známý Jan Nový z Nového Proseka, přesvědčil ho, aby granát odvezl a schoval do kuželníku v sokolovně. Nového však cestou zastavila německá kontrola. Jen s obrovskou dávkou štěstí se mu podařilo kontrolním stanovištěm projít, granát pak ukryl následující den a na tomto místě zůstal uložen až do konce války.

Veronika Labaštová: Lékařku jsem v slzách prosila, aby mi uřízla nohy

Mnoho kompromitujícího materiálu však zůstalo i ve svépravické vile – včetně kombinéz a padáků Kubiše a Gabčíka. Nebylo tu žádné bezpečné místo, kam by mohly být nenápadně ukryty. Odbojáři se tedy rozhodli, že materiál odveze pohřebním vozem švagr Václava Smrže Vojtěch Paur, který byl majitelem pohřebního ústavu na Proseku. Ani tato akce neproběhla bez komplikací. Sousední dům totiž patřil jedné Němce a pohřební vůz, do něhož je nakládána rakev, by jistě neušel její pozornosti. A Khodlovi dobře znala… Odbojáři tedy museli odvést její pozornost. To se jim sice povedlo, ale vyhráno neměli, cestou na Prosek je třikrát stavěla německá kontrola. Ovšem auto pokaždé bez prohlídky propustili dále, když zjistili, že jde o vůz pohřební služby vezoucí rakev s domnělým nebožtíkem. Paur pak doma vystavil falešný úmrtní list a onen kompromitující materiál pohřbil v dětské rakvičce na hřbitově v Ďáblicích, kde ho uložili v hrobě č. 135/8/IV.

Jeden padák zůstal všitý v otomanu ve svépravické vile. Václav Smrž se pro něj vypravil, když začali být zatýkáni spolupracovníci Anthropoidu. Smrž padák odvezl své sestře Antonii Bejčkové. Ta se neúspěšně pokusila rozstříhané části padáku spálit a den poté ho vyděšená dovezla zpátky bratrovi. Ten se poradil s ředitelem továrny, ve které pracoval, Josef Zeithammer pro něj totiž byl důvěryhodná osoba, ostatně v odboji s ním spolupracoval už před příchodem parašutistů. A ten si s padákem poradil tak, že jej „přibalil“ do bedny s vojenským materiálem pro Wehrmacht, který továrna vyráběla. Padák se tedy Němcům do rukou sice dostal, ale jen nicnetušícím příslušníkům armády kdesi na východní frontě, kteří jej patrně považovali za materiál vyplňující bednu, aby se věci při transportu neponičily…

Trpký konec

Smutné jsou další osudy odbojářů. Řadu z nich zabili bezprostředně po smrti Heydricha. Další byli mučeni, na jiné se chystali zátahy. Rozsáhlé zatýkání se nevyhnulo ani Smržovým, Khodlovým a Novákovým. Po krutých výsleších ve věznici gestapa v červenci 1942 byli v říjnu převezeni do terezínské Malé pevnosti, odkud je Němci na konci října 1942 transportovali do Mauthausenu. Zde v 8:30 dne 24. října začalo popravování českých vlastenců a odbojářů. Němci tu ve dvouminutových intervalech zabili 262 lidí – 135 žen a 127 mužů. Mezi nimi byli i manželé Jarmila a Jaroslav Smržovi… Paměť národa uchovává svědectví jejich dcery Jaroslavy.

František Štambera