Osudový den nenazve jinak než černé úterý. V jednom momentu se přehradou valilo až 3900 kubíků vody za sekundu, přičemž roční průměr činní zhruba 80 metrů krychlových.

Po první povodňové vlně, která udeřila o pět dní dříve, přišla druhá, která byla mnohem silnější. Voda s sebou přinesla i spoustu nepořádku. Kusy klád, prken, ale také ledničky či psí boudy začaly zuřivě létat přes hranu přelivu vodního díla. Některé z nich rozbily luxfery na straně provozní haly elektrárny, která je situována směrem k přepadovým komorám. Vzniklými otvory se voda začala valit dovnitř strojovny.

Lešení se muselo odpálit

„Ten den jsem měl ranní směnu a pamatuji se, jak to ženské vůbec nestíhaly vytírat. Voda se dostala do rozvodny a okamžitě odstavila čtvrtou turbínu,“ začíná vyprávění František Kvapil, který v elektrárně pracoval 38 let. Nyní je v penzi a po přehradě provádí turisty.

Povodně ve středních Čechách v roce 2002.
Dvacet let od katastrofy: Střední Čechy i Praha si připomenou ničivé povodně

Důsledkem bylo, že se snížil průtok vody přehradou zhruba o 150 metrů krychlových za sekundu. „Což bylo špatně. Navíc jak ta voda šplouchala, tak šla i přes zadní transformátor venku a vyřadilo to posléze i trojku, protože zapůsobila zemní ochrana a turbínu vypnula. Takže jsme ji museli znovu najíždět,“ pokračuje Kvapil.

Voda postupně sílila a další snížení průtoku přispělo ke zhoršení situace. Navíc se ten čas opravovala mostovka na vrcholu hráze, takže bylo pod prostřední přepadovou komorou postavené lešení. Z tohoto důvodu ji nešlo otevřít naplno, aby mohla přehrada propustit více vody. „Povoďáci sjednali nějaké experty přes pyrotechniku a to lešení odpálili. Až pak se to mohlo otevřít naplno,“ popisuje dramatickou situaci Kvapil.

Dunění jako v hororu

Voda ale nechtěla opadnout a postupně se dostávala do dalších částí elektrárny. Hladina pod přehradou stoupala dále a postupně pod ní zmizela i přívodní silnice vedoucí od obce ke vchodu do areálu elektrárny. „Nejhorší bylo, že jak šly na nás ty zpětné vlny, začaly cloumat s hradícími tabulemi, sloužícími k udržení bezvodého stavu v prostoru savek turbín, až to tři z nich utrhlo. Ty pak začaly silně bouchat. Dunělo to jako v nějakém hororu,“ vypráví bývalý provozní elektrikář.

Práce na domově pro seniory.
PODÍVEJTE SE: Nový příbramský domov pro seniory je před dokončením

Jak plynuly hodiny, očekávalo by se, že voda začne konečně klesat. Ale takový scénář ještě nebyl na pořadu dne. K večeru se na vrcholu přehrady vodní hladina dostala metr a půl přes havarijní úroveň. „Od rána jsme se snažili dělat nějaká opatření. Ta ale nebyla nic platná. Nahoře pod mostovkou nakonec stoupající hladina prorazila všechna vrata a začala se valit schodištěm a výtahovou šachtou dolů do hráze. Cestu si našla i do provozní haly, kde jsme pak chodili po kolena ve vodě. Všechno, včetně prostoru pod námi, bylo zatopené,“ líčí Kvapil.

Došlo i na evakuaci

Ochránit elektrárnu od zatopení se snažili i vojáci, kteří úzkými chodbami snášeli těžké elektrocentrály a čerpadla do strojovny pod podlahou hlavní haly. Primárním úkolem bylo odčerpávat vodu, jak jen to šlo, aby nedocházelo k dalším škodám. Marně, voda rychle nad lidmi vítězila a vojáci byli nuceni čerpadla odstavit, vynést je zpět a stáhnout se. Jako poslední opouštěli elektrárnu zaměstnanci. „Tehdejší šéf vodních elektráren Aleše Tomec v pět hodin večer vyhlásil evakuaci,“ popisuje Kvapil.

Poté všem nezbylo nic jiného, než čekat. Když nakonec voda klesla a přehrada bezpečně vydržela, trvalo zhruba tři týdny, než se podařilo všechny prostory zbavit vody a nánosu všeho možného, co s sebou živel přinesl.

Co u vás rozhodne komunální volby? Zapojte se do velké ankety Deníku ZDE.

Následné opravy si vyžádaly kompletní převití všech generátorů a další nutné práce. Uběhl rok a půl, než byla elektrárna opět uvedena provozu. Náklady na odstranění škod se tehdy vyšplhaly na zhruba 500 milionů korun. Na druhou stranu přehrada ustála ostrou zkoušku.

„Jakmile jsme viděli, že se voda dostala metr a půl nad havarijní hladinu, měli jsme strach, co to udělá, protože tak vysoko nikdy nebyla. Od té doby ale přehradě věříme, že něco vydrží,“ končí vyprávění Jaroslav Kvapil.