Za statečnost ocenil ředitel středočeské policie Václav Kučera pohotový zásah policisty Václava Průchy, který na místě požáru zachránil dva lidské životy a ještě zabránil výbuchu plynu. Výjimečné na policistovi z Kutnohorska je to, že podobných rytířských činů má na kontě už celou řadu.

Václav Průcha (1981) se narodil v Čáslavi, žije v Tupadlech. Je ženatý má dvě děti, dvojčata chlapečka a holčičku. V osobním životě mu dělá radost rodina, hlavu si čistí na rybách nebo sportem. Hraje fotbal, v zimě hokej. U policie má hodnost nadpraporčíka, k Policii České republiky nastoupil v srpnu roku 2004. Od roku 2006 zastává funkci vrchního inspektora na obvodním oddělení v Čáslavi.

Povězte mi něco k onomu dramatickému večeru, který Vám nakonec přinesl ocenění za statečnost.
Já si stejně myslím, že se to moc nafukuje, ale dobře. K události došlo v moravské obci Dolní Dunajovice, kde jsem byl s partou přátel z vesnice, odkud pocházím. Byli jsme tam na dvě noci ve vinném sklípku. První noc jsme se rozdělili do dvou part, jedna parta šla na jídlo a po cestě si všimli, že u jednoho domu něco prosvítá pod střechou. Šli hned za majiteli řekli jim: možná Vám hoří dům. Pak ale odešli pryč.

Jak příběh pokračoval?
Druhá parta, ve které jsem byl i já, jsme pořád seděli u sklípku. Najednou nějaká paní zavolala: tamhle hoří, jdeme se tam podívat. Šli jsme k hořícímu domu, který byl sklípku, kde jsme seděli, zhruba sto padesát metrů. Když jsme k domu přišli, byl už celý v plamenech. Okamžitě jsem se zeptal: jsou uvnitř lidé, nebo ne? Dostal jsem odpověď, že majitel domu je uvnitř určitě. Tak jsem hned šel dovnitř. Byli to staří lidé kolem osmdesáti let, pána jsem doslova vyhnal ven

Takže jste na dovolené, v civilu, vidíte hořící a klidně do něj vletíte hlava nehlava?
Manželka samozřejmě hulákala, ať dovnitř v žádném případě nelezu. Mně to prostě nedalo, šel jsem tam a pána vyvedl ven, paní už naštěstí stála venku, tak jsme ji jen odvedli pryč.

Tím to ale neskončilo…
Když už jsme stáli venku, tak se dívám na ten hořící dům a říkám si pro sebe, že je s ostatními domy vlastně nalepen úplně na sebe. „Máte tam plyn, pane,“ zeptal jsem se okamžitě starého pána a jeho odpověď zněla, že ano, že má v domě na plyn úplně všechno. Tak jsem se jen zeptal, kde má hlavní uzávěr plynu a šel jsem tam znova.

Vy se asi opravdu jen tak něčeho nezaleknete, že?
Je pravda, že v ten okamžik už na mě křičelo více lidí, ať tam nelezu. Samozřejmě mi hlavou prolétly myšlenky, že to může bouchnout dřív, než se k hlavnímu uzávěru dostanu, ale prostě jsem tam šel, nemohl jsem jinak. Ale dramatické to bylo, bezesporu, když jsem šel do domu podruhé, tak už ze střechy padaly tašky.

Tohle se na dovolené jen tak nikomu nepovede. Přesto jste ale o svém činu skromně mlčel a za ocenění defacto mohou obyvatelé Dolních Dunajovic…
Nejprve o tom začal psát na místě zasahující hasič, pak se po události začali pídit i sami obyvatelé Dolních Dunajovic a sdíleli to na sociálních sítích, poděkoval i starosta obce.

Já ale vím, že to ve vašem životě ale není zdaleka jediná událost, kdy jste zachraňoval lidský život.
To je pravda. Jednou, když jsem byl ve službě, vyjížděli jsme k případu sraženého cyklisty, kterého srazil neznámý řidič a z místa ujel. Cyklistovi jsem okamžitě poskytl masáž srdce a rozdýchali jsme ho. Auto s řidičem pak kolegové vypátrali v Kutné Hoře. Je to zhruba tři, čtyři roky, nepamatuji si to úplně přesně.

Jaké to je snažit se přivést těžce zraněného člověka zpět k život? Předpokládám, že jako policista máte nějaký základní kurz v poskytování první pomoci, ale teorie a praxe je přece jen něco jiného.
Mně to nepřijde jako něco výjimečného nebo zvláštního, beru to naprosto automaticky. Vždycky mám dobrý pocit, když se to povede. Já ale na takové události mám vyloženě štěstí.

Jak to?
Když jsem byl na vojně, tak jsem jel z Pardubic domů, tak přede mnou narazilo u obce Vrdy auto do stromu. V autě zůstali zaklínění lidé, když jsem na místo nehody přijel já, byli už vytažení z auta. Jakmile mě uviděli lidé na místě zasahující, hned řekli: „Hele voják, ty určitě umíš první pomoc, tak pojď.“ To myslím bylo poprvé v životě, kdy jsem měl možnost se přímo doslova vlastníma rukama podílet na záchraně lidského života. Od té doby se to se mnou táhne a těch událostí už byla řada.

Ten sražený cyklista, kterého jste zachraňoval, přišel vám pak třeba poděkovat?
On asi za měsíc v nemocnici zemřel, to pro mě bylo hodně smutné. K životu to ale patří. Patřím k těm, kteří tady na obvodě vyjíždí k nejvíce úmrtím a dopravním nehodám, kde je hodně zraněných nebo zemřelých. Když se zeptáte kolegů, kdo tady takových případů má nejvíc, řeknou, že já.

Policista Václav Průcha.

Jakoby jste to snad přitahoval. Co na to vaše manželka, já jsem slyšela, že už s vámi nechce jezdit ani na dovolenou, protože se vždycky „přimotáte“ k nějaké události, kde někoho zachraňujete…
To bylo tehdy, když jsme jeli i s dětmi na dovolenou do Suchdola na Lužnicí. Také už je to myslím tři roky zpátky. Na obchvatu u Pelhřimova osobní auto vjelo pod kamion, zůstali tam zaklínění lidé. Tak jsem manželka s dětmi nechal v autě a šel jsem těm lidem pomoci. Když přijeli kolegové, záchranka i hasiči, šel jsem zpátky do našeho auta a říkám manželce Martině: „Jedeme.“ A ona jen odpověděla: "Já už s tebou nikdy nechci nikam jezdit.

A jak bere vaši práci, když jste takový kaskadér? Nebojí se o vás?
Už si zvykla, ale lhal bych, kdybych řekl, že o mě strach nemá. Když mám směnu, tak třeba v půlce zavolá, jen aby se zeptala, jestli jsem v pořádku.

Těch zásahů a poskytování první pomoci máte na vrubu opravdu požehnaně. Přesto, vzpomenete si na nějakou událost, která pro vás byla vůbec nejhorší a ze které jste se musel vzpamatovávat? Že i takovému ostřílenému policistovi bylo úzko?
To bylo, když jsem ještě pracoval v Praze a byli jsme u nehody na dálnici. V autě hořela čtyřčlenná rodina, byly tam dvě malé děti. To bylo strašné, všichni uhořeli, sedmadvacetiletí rodiče a roční a rok a půl staré dítě. To bylo ošklivé pro všechny, co jsme byli na místě, šílená byla hlavně ta bezmoc. A ten pohled. Všude, kde je dítě, tak jsou ty zásahy obzvlášť těžké a hodně emotivní.

Jak jste se vlastně dostal k policejnímu sboru?
Rozhodoval jsem se, jestli jít k policistům nebo k vojákům. Po vojně jsem si udělal zkoušky jak policistům, tak k vojákům. Nakonec vyhrála Policie České republiky, v jejích řadách už jsem patnáct let.

Tak to už nějaký ten pátek je. Co je pro vás na práci policisty nejtěžší?
Vždycky nejtěžší věc je pracovat s lidmi. Ten, kdo pracuje s lidmi, musí být odolný jak fyzicky, tak především psychicky. Lidé jsou různí, s některými se dá vyjít naprosto bez problémů, někteří jsou konfliktní. Já s nimi ale i přesto musím vyjít, zachovat chladnou hlavu a konkrétní věc vyřešit. A navíc, protože jste policista, musíte být tak trochu nad nimi.

A co vás na vaší práci nejvíc těší?
Parta lidí, se kterými pracuji. Čáslavské oddělení a lidi, se kterými sloužím, je něco, co mi každé ráno dává novou chuť do práce. A samozřejmě i pomoc lidem, vědomí, že můžu někomu pomoci, je něco, co zahřeje.

Jak vlastně vypadá takový běžný den státního policisty?
Ráno se vždy seznámíme s tím, co stalo, máme takzvanou svodku událostí. Co se stalo za činy v našem obvodě, ale i okrese. Vloupání, krádeže, kdo se kde popral, bouračky. Pak máme poradu a na ní se zadají úkoly. Když bylo například někde něco vykradeného, tak zajistit k případu všechny dostupné materiály tak, aby se pachatel co nejdříve našel. Já jsem takzvaný zpracovatel.

Co to znamená?
Například dojde k vloupání a poškození bývají často roztřesení, nervózní, někdy jsou i rozčílení. Mým úkolem je navštívit je znovu, až ve chvíli, kdy se uklidní a ustoupí počáteční šok, a zjistit k případu další informace navíc. Jako obvodní oddělení se ale zabýváme i dopravou. Máme vytyčené úseky a v nich vytipovaná místa, kde dochází k největšímu množství dopravních přestupků.

Jaký je vlastní rozdíl mezi vámi a policistou, který chodí v civilu?
My jsem víc vidět (smích). Kriminalisté pracují na vraždách a násilných trestných činech. My na nich jen spolupracujeme, pokud se v našem obvodu například stane vražda, většinou jsme na místě jako první a místo činu zajistíme a předáme.