V těchto dnech si připomínáme události srpna 1968, v reakci na události Pražského jara. Jak dlouho trvala vojenská příprava na sovětské straně? Plány na takovou vojenskou operaci nemohly vzniknout v rámci dnů. Nebo ano?
Na plánování tak rozsáhlé akce potřebujete čas minimálně několika měsíců. Podle dnes dostupných informací - a chci zdůraznit, že stále nejsou přístupné všechny klíčové dokumenty k invazi - přišly vojákům první rozkazy k možné invazi již během února a března 1968, tedy krátce po dosazení Alexandra Dubčeka do nejvyšší politické funkce ve státě. V březnu se prý již začala přesouvat některá vojska Varšavské smlouvy k československým hranicím. Dnes se často uvádí přelom března a dubna, kdy se na okupaci našeho státu shodly politické s vojenské špičky SSSR. Ovšem snaha po vybudování sovětských základen u nás nebyla nová, sovětské vedení o tom uvažovalo již od konce 2. světové války.

Uvádějí historické prameny, s jakými všemi problémy se sovětští vojáci potýkali? Ať už to byly technické, logistické i jiné problémy?
Navzdory počátečním protestům československých občanů se dá s odstupem času říci, že invaze do Československa byla nejlépe provedenou operací sovětské armády, která tvořila hlavní součást půlmilionové okupační síly do jiného státu po skončení 2. světové války. V Maďarsku v roce 1956 došlo s pomocí sovětské armády k drastickému krveprolití, invaze do Afghánistánu koncem sedmdesátých let minulého století stála zcela zbytečně životy tisíců sovětských vojáků a způsobila rozvrat státu, trvající dodnes. V případě okupace Československa se vojska bez jakéhokoliv odporu dostala během několika hodin na naše území, hned v prvních hodinách se podařilo internovat politické vedení státu a československému vrchnímu veliteli - prezidentu republiky - znemožnit jakoukoliv akci. Navíc každý voják přesně věděl, kam jede, kterou továrnu, úřad či instituci v konkrétním městě či obci obsadí a jak si má počínat. Šok zažívali vojáci okupačních armád snad jen z toho, že je lidé nevítají, jak jim bylo veliteli před zahájením operace sděleno. Až tady zjistili, že nepřijeli svého spojence osvobodit, ale okupovat.

Srpnová invaze v ulicích Mladé Boleslavi tak, jak ji zachytil svým fotoaparátem Stanislav Podlipný
Tábor okupačních vojsk jsem fotil zády, vzpomíná Stanislav Podlipný

Byla invaze finančně náročnou záležitostí pro Sovětský svaz? Zvládla by ekonomika zásah podporovat delší dobu, pokud by sovětská vojska narazila na odpor?
Ano, samozřejmě, každá okupace je finančně velmi náročná. Ovšem pro Sovětský svaz nebyl pobyt vojsk v Československu nevýhodný. Československo se muselo zavázat ke spolupráci na pobytu vojsk, poskytli jsme část infrastruktury, ubytovací kapacity, sovětští vojáci a jejich rodinní příslušníci nepodléhali celním kontrolám. Navíc naše úřady neměly právo kontrolovat sovětské základny, proto dodnes přesně nevíme, jaké zbraně se u nás v letech 1968 - 1991 nacházely. Sovětský svaz získal další obsazené území, odkud mohl zahájit válku se zeměmi demokratického Západu. Válka mezi Československem a pěti státy Varšavské smlouvy nebyla příliš reálná, ale pokud by se naše vojska postavila na odpor, skončilo by to zřejmě krveprolitím pro náš stát a velkou ekonomickou krizí pro SSSR.

Československá vojenská technika musela být podobná té sovětské, pokud ne přímo stejná; jak se odlišovaly invazní jednotky od československých, aby nedošlo k palbě do vlastních řad?
Ano, to máte pravdu, technika byla téměř identická. Myslím, že je obecně známé označení invazních jednotek bílým pruhem či křížem. Ovšem značení bylo mnohem více, trojúhelníky, čtverce či šestiúhelníky. Samozřejmě, že hlavním důvodem byla snaha odlišit se od nepřítele, kterým byla pro invazní vojska naše armáda. Ta však nepodnikla nic, proto postupně značení okupantů přestala mít význam.

Pokud se v moderním světě děje na politické scéně zásadní událost, sociální sítě a média přenáší informace takřka v reálném čase. Jak to bylo v roce 1968? Jak rychle se šířila zpráva, jaké byly zahraniční reakce?
Je jednou z nejzajímavějších stránek okupace Československa v roce 1968, že se podařilo i tehdy první hodiny okupace rovněž přenášet přímým přenosem. Kolaboranti s okupační mocí z řad vedení komunistické strany a vládních úřadů se pokusily ihned vyřadit z provozu televizní a rozhlasové vysílače. To se postupně dařilo, ale v Československu byl rozšířeným fenoménem tzv. rozhlas po drátě. Na "dráťák", jak se tomuto typu rozhlasového vysílání lidově říkalo, ovšem několik hodin okupanti a jejich českoslovenští pomocníci zapomněli, a proto měli naši občané do obsazení vysílacích míst informace poměrně dobré. Dozvěděli se o okupaci, pohybu vojsk především v hlavním městě, vyslechli si prohlášení vedení KSČ, odmítající okupaci, která narušila suverenitu našeho státu bez vědomí legitimních institucí. Zahraniční reakce byly rychlé a prosté - většina světa invazi ostře odsoudila. A je zajímavé, že to byly především komunistické strany v zemích západní a jižní Evropy, pro které byla invaze šokem. 21. srpna 1968 padl mýtus o spojení svobody, demokracie a komunistického učení. Ovšem dnes také víme, že 19. srpna 1968 zatelefonoval pomocí horké linky sovětský stranický vůdce Brežněv prezidentu USA Johnsonovi a ubezpečil ho, že jde o vnitřní záležitost sovětského bloku. Od Západu jsme tak podobně jako v roce 1938 žádnou pomoc čekat nemohli.

Ilustrační foto.
Jedenáct míst v kraji se proměnilo do krásy