Osudy těchto mužů, kteří se vzájemně neznali, ale spojily je vůle postavit se okupantům i statečnosti, kterou projevili tváří v tvář smrti na popravišti, nově připomíná výstava Stále živý odkaz v Muzeu Policie ČR na pražském Karlově. V muzeu, které nyní o prázdninách nabízí vstup zdarma, bude k vidění do 17. prosince.

Vernisáž výstavy si nenechala ujít ani Eliška Polanecká z Prahy 10. Ta o osudu svého strýce Františka Famfulíka i dalších příbuzných zapojených do odboje napsala dokonce knihu. Jak řekla Deníku, do Prahy se vracela opravdu jen kvůli výstavě. Léto totiž tráví s příbuznými na chalupě ve Vidlaté Seči v Pardubickém kraji, odkud její předkové pocházejí a kde působil i četník Famfulík; sloužil v Proseči u Skutče. Příležitost se s tímto strýcem poznat jí ale osud nedopřál.

Neteř jednoho z popravených četníků Eliška Polanecká na výstavě v policejním muzeu | Video: Milan Holakovský

„On se narodil v roce 1910, moje maminka, jeho sestra, v roce 1921. Mě pak měla v roce 1945,“ připomněla svůj příchod na svět dva roky po strýcově popravě.

Příliš mnoho Jirásků

K tomu, jak si památku čtveřice zastřelených četníků, kteří se zapsali do historie nejen svými činy, ale i mimořádnou (a dobře zdokumentovanou) statečností na popravišti, trvale připomíná metropole, má výhrady. Po třech z nich jsou v hlavním městě pojmenovány ulice. Čtvrtý, který zemřel po jejich boku, se však této pocty nedočkal. Polanecká to vnímá jako nespravedlnost, ba přímo křivdu.

Nezastává se přitom svého příbuzného. Famfulíkovou ulici v Praze najdete; stejně jako Bojasovu nebo Rajmonovu. Štábnímu strážmistrovi Jiráskovi se však této pocty nedostalo. Deníku řekla, že se snažila navrhnout změnu – a přiblížila i zdůvodnění, proč neuspěla. Kvůli spisovateli Aloisi Jiráskovi, po němž je nejen v metropoli pojmenováno leccos – a prý by se to pletlo.

Nezpochybňuje, že hlavní město má třeba Jiráskovo náměstí v Praze 2, Jiráskův most spojující Prahu 2 a Prahu 5, Jiráskovu čtvrť v Praze 4 či Jiráskovu alej v Praze 10 – přesto by jí připadalo fér, kdyby i čtvrtý z popravených četníků zde měl „svou“ ulici. „Třeba s uvedením hodnosti před jménem,“ soudí, že kdyby byla snaha, cesta by se našla.

Popraven. Obyčejné slovo?

O zastřeleném příbuzném by Eliška Polanecká mohla vyprávět hodiny. Byť ho nepoznala a ani neví, kde skončily jeho ostatky. S jeho odkazem se však setkávala už od dětství. Od šesti let až do svých šestnácti, dokud žila babička, jezdívala na dědově kole s květinami na hřbitov ve Vidlaté Seči, kde je symbolický náhrobek připomínající strýčkovu památku. Jako malou ji fascinovalo, že jeho portrét má oči provedené tak, že to vypadá, jako by se na přihlížejícího díval, ať stojí kdekoli. A líbilo se jí, že na něj může být pyšná. Až později, na gymnáziu, se začala zajímat o to, co vykonal.

Deníku mimo jiné ukázala na výstavní vitrínu věnovanou jejímu strýci, kde nechybí ani originál úmrtního listu. „Příčina smrti: popraven,“ upozornila. „Je to vlastně docela obyčejné slovo, pokud se netýká nikoho blízkého,“ zamýšlí se Polanecká. Jak ale zní zvláštně, když do osmi písmen shrnuje konec životní pouti někoho z rodiny.

Strýčkovu odvahu a statečnost velmi oceňuje. Vždyť když byl popraven, bylo mu třiatřicet – a měl tříletého syna. „Vláďa, můj bratranec, byl nemocný a potřeboval operaci,“ konstatovala.

S tím, jak obdivuje, co František, sám čekající na smrt, dokázal napsat manželce do cenzurovaných dopisů. Nejenže jí na dálku z Pankráce radil, co všechno prodat, aby získala potřebné peníze. „V den popravy své ženě napsal: ‚Dnes v 18 hodin jsem dokončil pouť životem.‘ Nabádá ji, aby nezapomněla Vláďu vychovávat k vlastenectví, k tomu, aby miloval svou zem, poslouchal maminku i bratra Karla – a na tatínka nezapomněl, shrnula Polanecká.

Dokonce se mu prý nějakým způsobem – patrně prostřednictvím dozorce – podařilo propašovat z pankrácké věznice moták, kde vyjadřuje starost o osud vojáků, kterým také pomáhal: pozdějšího generála Josefa Svatoně a kapitána Eduarda Sošky (ti v té době pokračovali v odboji; padli při přestřelce s Němci až na podzim roku 1944).

„Z Pankráce se ptal, jak jsou na tom ‚králíčci‘, i když věděl, že sám čeká na smrt,“ připomíná Polanecká.

Oceňuje však i přístup okolí. „O odbojové činnosti věděla celá vesnice,“ připomněla. Všichni ale mlčeli, nikdo nic neprozradil – a nic citlivého se vyšetřující orgány nedověděly ani od babičky či od Karla. „I když vyhrožovali, že chalupu vyhodí do vzduchu a obec vypálí,“ připomněla, co zjistila. Má za to, že právě díky tomu, že nikdo nic neřekl, byla vesnice zachráněna. Jinak ji skutečně mohl potkat osud Lidic, uvažuje.

Rady z pražské cely smrti

Když chystala knihu, obracela se Eliška Polanecká podle svých slov na všechny strany. „Nepsala jsem snad jen prezidentovi – byl jím v té době Václav Klaus,“ usmívá se. V publikaci vzniklé ve spolupráci s archiváři, historiky, ale i s kronikáři a pamětníky včetně dalších příbuzných popisuje nejen působení strýce Františka, ale i tatínka, maminky a mladšího bratra Karla.

Bohaté však bylo zvláště působení strýce, který se jako četník dostal k důvěrným informacím a mohl varovat lidi, o něž se zajímaly složky gestapa. A nejen to: dělal mnohem víc. Společně s velitelem stanice Oldřichem Kohoutkem také strýc podporoval příbuzné lidí, kteří byli uvězněni nebo nasazeni na práce v Říši. Stejně jako tyto lidi samotné, pokud se jim z nuceného nasazení podařilo uprchnout.

Dokázal ale i obstarávat formuláře pro falešné dokumenty nebo pomáhat při zajišťování úkrytů ozbrojených odbojářů. Nakonec ho po svém dopadení prozradil právě jeden bývalý voják. „Byl to Josef Formánek,“ připomíná Polanecká. S vysvětlením, že ten měl být zadržen, ale strýc ho varoval a poradil mu, aby se raději neskrýval v Čechách: ať přes Moravu přejde na území Slovenského státu. „Dokonce mu dal mapu, dva granáty – a myslím, že i pistoli s náboji,“ připomněla s tím, že původně chtěl strýc i s bratrem odejít bojovat proti Němcům do Velké Británie.

| Video: Youtube

Cesta do Anglie, jak se tehdy u nás říkalo, se ale zvrtla: selhal kontakt se spojkou. Vrátil se tedy domů. Přivezl nicméně zbraně; ty pak ukrýval pod komínem udírny, která se přestala používat.

Když byl Formánek dopaden, k tomu došlo ve Dvoře Králové nad Labem na jaře 1943, gestapáci z něj už vymlátili, od koho zbraně získal. Četníka Famfulíka pak 9. dubna odvedlo gestapo. I on čelil násilným metodám výslechu, ale nikoho a nic neprozradil. V červnu ho v Berlíně odsoudili k trestu smrti zastřelením. Následně byl vězněn v Terezíně a pak v Praze: na Pankráci v cele smrti.

Krvavé drama se nevydařilo

Poprava v Kobylisích, společně se třemi spoluvězni z řad četnických odbojářů, se měla stát triumfem okupantů a zastrašit jiné protektorátní četníky. Červencová exekuce byla nejen veřejně přístupná, ale na kobyliskou střelnici bylo v roli přihlížejících posláno 150 četníků včetně 30 důstojníků. Aby viděli, jak se zachází se „zrádci“ – a vyprávěli o tom kolegům. Plány organizátorů ale selhaly. Odsouzení přišli se vztyčenými hlavami a bez sebemenšího náznaku rezignace. Ohrazovali se i proti poněmčené verzi svých jmen při čtení rozsudku. František, žádný Franz!

„Byli zřízeni tak, že je nepoznali ani kolegové, kteří s nimi sloužili – o koho jde, si uvědomili, až když četli jména,“ tlumočila Deníku Polanecká, co se dozvěděla od pamětníků. Připomněla dále jejich slova o pozdravných výkřicích nebo alespoň povzbudivých pohledech z řad nuceně přihlížejících – i o tom, jak se většina z nich otočila, aby samotné zastřelení kolegů neviděli.

Že se zinscenované divadlo na kobyliské střelnici, jež mělo odradit případné další odbojáře, nevyvinulo podle plánů, potvrzuje i autor výstavy v policejním muzeu Michal Dlouhý. Také on tlumočil slova svědků, že odsouzení hleděli smrti vstříc „bez nejmenší známky slabosti“.

„Když na rozkaz jednoho říšskoněmeckého důstojníka strhával plukovník Stukavec odsouzeným nárameníky, řekl mu štábní strážmistr Rajmon: ‚To vám dali, pane plukovníku, ti pacholci pěkný úkol, ale hanbu jsme vám neudělali.‘ Pokus přivázat odsouzené ke kůlům se nevydařil.

Osudy čtyř četníků popravených v červenci 1943 v Praze připomíná výstava v Muzeu Policie ČR | Video: Milan Holakovský

Jeden vykřikl: ‚Nepřivazujte mne, já vám neuteču!‘ Jiní: ‚Jsme vojáci a ne sprostí zločinci; jdete pryč ode mě!‘ Padly i další výkřiky: ‚Ať žije Československá republika!‘ Praporčík Bojas pak zvolal: ‚Kamarádi, my víme, proč umíráme, za nás se stydět nemusíte!‘ Teprve ve spojeném úsilí několika pochopů se podařilo odsouzence přivázat – a ještě se z provazů vyprostil strážmistr Famfulík.

Také zavazování očí se bránili, seč mohli, hlavami pohazovali, Jirásek, Bojas si vyprostili dokonce ruce z provazů a strhli si pásku. Praporčík Bojas křičel: ‚Jsem zvyklý dívat se smrti v tvář; byl jsem na frontě.‘ A když byl poslední odpor zdolán – a také horečné vzrušení v našem šestiřadu bylo potlačeno významným zdvižením pušek popravčí čety – přišla osudná chvíle.

A tu všichni čtyři, jako na povel, vzkřikli: ‚Ať žije Československá republika, ať žije Československá republika, ať žije Česko…‘ To bylo přerušeno výstřelem popravčí čety,“ citoval Dlouhý vzpomínky přihlížejících. Jiné zdroje připomínají ještě provolávání slávy tehdy exilovému prezidentovi Edvardu Benešovi.

Výsledek byl z pohledu nacistů a jejich přisluhovačů takovým fiaskem, že podobnou exemplární exekuci už okupační orgány nikdy nezopakovaly. Protektorátní popravy se nadále prováděly neveřejně.

Mimochodem, opakovaně zmiňovaného Josefa Bojase si připomínají ve Strančicích – sloužil totiž na tamní četnické stanici.