Poprvé usedla do kabiny tramvaje před více než šesti lety a už ji neopustila. Do té doby využívala hromadnou dopravu jen jako prostředek, kterým se dopravovala do zaměstnání.

Dnes jsou pro Ivanu Šťastnou tramvaje pracovním nástrojem i vášní. Svou profesi by neměnila a doufá, že ji ještě nějaký rok bude bavit. „Neberu řízení jen jako službu lidem. Občas se stane, že mi lidé poděkují. Je hezké, že se dnes ještě můžete setkat s vděčností," říká.

Jak se z ženy stane zrovna řidička tramvaje?

K řízení tramvaje jsem se dostala přes bratra, který je řidičem přes dvacet let. Neustále jsem od něj slýchala, jak je to skvělé povolání. Tak jsem si nakonec řekla, že na tom něco bude a taky jsem to zkusila.

Co jste dělala předtím, než jste zběhla k řízení?

Původním povoláním jsem kuchařka, což je poměrně odlišný obor. Dokud jsem měla malé děti, pracovala jsem ve školní jídelně, abych měla společně s nimi volno. Když odrostly, přišly na řadu restaurace a vinárny. Postupně jsem ale zjišťovala, že mě práce nenaplňuje a navíc pro mě začala být fyzicky náročná. V tu chvíli jsem začala uvažovat o práci řidičky, kde tak velký fyzický záběr není.

Při řízení ale jistě zažíváte daleko více stresu než v kuchyni.

Samozřejmě. Řízení je psychicky náročnější a zodpovědnější. Je to ale i větší adrenalin. Musím si zkrátka sednout do tramvaje a jet nejlépe, jak to jde, abych nikomu neublížila. Vždy si opakuji, že nesmím nikoho přehlédnout. Lidé jsou dnes zbrklí a uspěchaní. Jeden dobíhá soupravu, další stojí zády k zastávce se sluchátky v uších a netušíte, jestli vám nevstoupí na koleje. Neustálá pozornost k téhle profesi patří.

Jak se pak od stresu odreagováváte?

S manželem rádi jezdíme na kole, chodíme do divadla a čtu knížky. Asi nejvíc mi ale pomáhá jóga. Díky ní jsem se naučila zklidnit mysl a úplně vypnout. Hodně to pomáhá i při samotném řízení. Jsem pak klidnější a soustředěnější.

Myslíte, že platí pravidlo, že ženy jsou klidnější řidiči než muži?

Říká se to, ale spíš myslím, že záleží na konkrétním člověku. Ze zkušenosti vím, že když se řidič-muž dostane do konfliktu s problémovou skupinou, dovolí si k němu cestující obvykle víc než k ženě. Když tam jdu já, zachovám klid a mluvím s nimi slušně, většinou reagují podobně. Možná i proto, že jsou překvapení, protože slušnost se dnes moc nenosí. Spíš čekají, že je rovnou pošlete do patřičných míst. Možná jsou některé ženy zodpovědnější, pokud jsou matkami, ale pravidlem to určitě není.

Máte představu, kolik žen v Praze řídí tramvaj?

Přesné číslo neznám, ale v posledních dvou letech jich výrazně přibývá. Dokonce i z řad mladších žen. Ty to ale mají složitější, pokud mají malé děti nebo rodinu plánují. Naše práce je časově náročná, takže pak často nestíháte domácnost a rodinu. Já jako kmenová řidička si ale leccos dopředu naplánovat můžu.

Co přesně znamená být kmenovou řidičkou?

Na celý rok dopředu mám rozepsaný turnus, takže přesně vím, kdy a jaké směny jezdím a kdy mám naopak volno. Každá vozovna pak má určitý počet linek, které se jezdí. U nás ve Strašnicích pak jezdí třeba dvacet dvojka, pětka nebo sedmička.

To pořád jezdíte tytéž trasy?

Ano, ale během pracovního týdne se samozřejmě prostřídají. Kdyby člověk jezdil denně stejnou trasu, začal by jezdit po paměti a snadno by otupěl. Střídání linek tak pomůže, aby byl řidič stále v pozoru a dával si pozor, kudy jede.

Máte nějakou oblíbenou linku?

Kolegové ji nemají moc rádi, ale ráda jezdím šestadvacítku. Možná je to dané tím, že jsem s ní jezdila ještě jako kuchařka do práce a mám ji zažitou. A pak na ni mám vzpomínky z dětských let, kdy jezdívala do Holešovic. Ale to jezdívaly ještě ty staré dřevěné.

Jezdíte sedmým rokem. Neuvažovala jste o změně?

Zatím ne. Práce mě pořád baví. Může se zdát, že je to nuda, když jezdíme stále tutéž trasu. Ale vozíme jiné lidi, potkáváme jiné řidiče, kteří jinak reagují, takže jsme stále ve střehu. Také nemáme jen jeden typ tramvaje, učíme se tak stále nové věci. Kromě toho jsou tramvaje moje srdeční záležitost a doufám, že mě budou ještě dlouho bavit.

Ivana Šťastná:
- Řidičkou tramvaje je díky svému bratrovi, který ji inspiroval a sám je dvacet let řidičem
- Nemá oblíbený typ tramvaje, ráda se projede starším i nejnovějším modelem
- Díky józe se naučila vypínat od stresu a lépe pak ve voze zvládá případné krizové situace

Kdyby někdo z čtenářů uvažoval o profesi řidiče či řidičky tramvaje, co byste jim vzkázala?

Určitě to není jednotvárná práce a každý den na trati je jiný. Zároveň si ale musí uvědomit, že budou denně na ulici a zázemí není ideální. Musíte se naučit naslouchat svému tělu, protože si třeba nemůžete kdykoliv odskočit na toaletu. Nejdůležitější ale je rodinné zázemí. Znám mladé kolegy, kteří se rozvádějí, protože to jejich partnerky neustály. Pro tuhle práci potřebujete pochopení od partnera i od rodiny. Ne vždy je uklizeno nebo navařeno tak, jak byste si představovali. Takhle to možná vypadá negativně, ale musíte s tím počítat.

A z těch pozitivních věcí?

Každý den potkáváte nové lidi a získáváte nové zkušenosti. Když tomu necháte volný průběh, obohatí vás to. Podle mého není řešení, že se zavřete do kabiny a utečete před světem. Nejste tam jen proto, aby se lidé dostali z místa A do místa B. Když přidáte něco navíc, může to obohatit vás i ty druhé.

Co přidáváte navíc vy?

Snažím se s lidmi komunikovat. Byť by to bylo jen neverbálně, třeba pokynutím hlavy nebo úsměvem. Když počkáte na staršího pána dobíhajícího tramvaj a on vám poděkuje, potěší to. Nebo když vozíčkáři vysunete plošinu a prohodíte s ním pár vět, zpříjemní to den vám i jemu. Pak mám pocit, že tam nejsem zbytečně a můžu být užitečná i jinak. A to je podle mě přesně ta služba, kterou by lidé měli dostat.

MONIKA ZEZULOVÁ