Nyní žije v sousedních Neratovicích v domově pro seniory. Usměvavá dáma učila v osmdesátých a devadesátých letech ženy, které měly zájem, paličkovat. A místní na ni často vzpomínají…

„Kurzy jsem vedla v Libiši, Neratovicích a Mělníku. Můj rajón byla ale Libiš, vždyť jsem tam léta bydlela! Děvčata chodila ke mně domů, kde jsem je učila nejen různé textilní techniky, ale třeba i malovat kraslice, dělat vizovické těsto nebo péct perníčky," vrátila se zpět v čase nedávno devětasedmdesátiletá dáma.

Té dělá v Domě Kněžny Emmy takřka neustále společnost šestnáctiletá kočka Cyrilka. „Je tu o rok déle než já, společně jsme tady zestárly," nedá na svou chlupatou čtyřnohou přítelkyni dopustit.

Jméno Jolany Štanglové však znají nejen ženy, které jí v rámci kurzů v osmdesátých a devadesátých letech takzvaně prošly pod rukama, ale nejspíš všechny, které se zajímají o paličkování.

Dáma, která dělala mimo jiné vedoucí v poštovní novinové službě, totiž vystavovala své výrobky na desítkách míst v Česku, na Slovensku i jinde v zahraničí. Límce, krajky a obrázky, které upaličkovala nebo ukrosienkovala, navíc zdobí domácnosti po celém světě.

Talentové zkoušky

Všechno to přitom začalo docela nevinně. „Moje přítelkyně paní Svobodová pořád četla noviny a jednou tam uviděla pozvánku na konkurz na talentové zkoušky na lidovou konzervatoř v Praze. Když jsem si přečetla, co všechno se tam učí, bylo mi jasné, že to musím zkusit. To bylo něco pro mě!" vyprávěla dáma, které tehdy bylo čtyřiačtyřicet let a byla poměrně krátce vdovou.

Zkoušky zvládla a nastoupila ke čtyřletému studiu textilní techniky. V ročníku jich začínalo šedesát, na konci jich zbylo asi patnáct. „Byla to dřina, kdo se tomu nevěnoval, neměl šanci. Navíc musíte mít v hlavě spoustu nápadů a správné myšlení," připomněla žena, která pochází z talentované rodiny.

„Každý má na něco talent, i když každý na něco jiného. U nás všichni něco uměli, sestra dělala keramiku a krásně háčkovala, bratr uměl pracoval se dřevem, jedna neteř je malířka… A moje maminka kromě všeho ostatního byla zase hrozně šikovná při jednání s úřady," vysvětlila se smíchem.

Ve třetím ročníku studia na konzervatoři začala Jolana Štanglová pořádat kurzy ručních prací pro zájemkyně z regionu. A zároveň v Libiši uspořádala svou první výstavu.

Líheň paličkování

Postupem času se jí otevíraly stále nové a nové dveře, až se se svými výtvory dostala na mezinárodní výstavu na krajkářské škole v belgickém Beveru. „To už bylo něco, vždyť je to líheň paličkování," upozornila dáma, která byla schopná vymyslet vzoreček límce a nakreslit si ho na papír během pěti minut.

„Fantazii jsem vždycky měla dobrou. Dělala jsem toho opravdu hodně, jen je trochu škoda, že jsem začala tak pozdě. Protože čím víc jsem toho věděla, tím víc mi docházelo, jak málo toho vlastně umím," řekla dáma, která se paličkování a dalším ručním pracím intenzivně věnovala třiatřicet let.

„Pracovala jsem jako dračice, zastavila jsem se, až když jsem přišla sem. To jsem si najedou řekla, že už jsem stará bába, když jsem v domově důchodců. Uteklo to jako voda. Chybí mi to, ale nesmím na to myslet," uvedla rezolutně Jolana Štanglová, která kdysi paličkovala po nocích, protože přes den byla v práci.

„Tehdy jsem to vydržela, teď se mi to ale vrací, ruce už jsou unavené a mám motolici. Ale zestárla jsem krásně, v euforii a tvůrčí práci mi uteklo skoro půl života. A snad jsem i udělala lidem nějaké to krásno," uzavřela šarmantní dáma s tím, že na svůj život skuhrat odmítá.

Výtvory Jolany ŠtanglovéOd roku 1984 do roku 2012 byly k vidění nejen na autorských a kolektivních výstavách po celém Česku, ale také v zahraničí. Její paličkované límce si mohli prohlédnout například na jejím rodném Slovensku nebo v belgickém Beveru.

Její výrobky (obrazy, límce, krajky) navíc vlastní také soukromí sběratelé po celém světě, například ve Finsku, Velké Británii, Švýcarsku, Rakousku, Rusku, Belgii, Nizozemí, Německu i za velkou louží ve Spojených státech amerických a Kanadě.

Čtěte také: Iva Vanžurová paličkuje z drátku: Krajka je můj život