Silo, Křeslo i Lavička s lavičkou. Krajinu doplnily nepřehlédnutelné objekty

Právě ty by nové instalace měly do „zapomenutého“ remízku mezi Libčicemi nad Vltavou a obcí Tursko přivést, připomněla Andrea Vondráková z rektorátu ČVUT. A Kateřina Rottová z fakulty architektury míní, že se studentům skutečně podařilo zabydlet ostrůvek v polích.

S umístěním instalací výrazných geometrických tvarů, jež vznikaly jako společný projekt Ústavu navrhování II Fakulty architektury ČVUT a města Libčice nad Vltavou, se přitom původně počítalo poněkud stranou: o pár set metrů severněji v lokalitě zvané Kyselina. Ukázalo se však, že vybudovat základy staveb vyhlídek v místě bývalého odkaliště by bylo krajně obtížné. Libčičtí se však dohodli se sousedy z Turska, a tak se našlo nové umístění: u žlutě značené turistické trasy vedoucí od nedalekého mohylového pohřebiště v Chýnovském háji.

Vznikly tak posedy, které jsou současně i objekty plnícími další funkce. Od země zaujmou oko svou podobou – a shora ještě nabídnou pohled do kraje. Z Lavičky, která je největší a umožňuje posezení pozorovatelů vedle sebe, lze za dobrého počasí vidět i horu Říp. Na posed Křeslo lze zase bez obav pozvat děti i seniory: má nejmírnější schodiště. A kruhové Silo studenti koncipovali jako objekt s intimním prostorem.

PODÍVEJTE SE: Ve Velvarech zakotvili filmaři, točí zde nový komediální seriál

Tří až pětimetrové objekty jsou sice zcela odlišné – mají nicméně mnoho společného: skládají se z betonové základové desky, ocelové nosné konstrukce se žebříkem nebo schodištěm a vyhlídkovou plošinou z modřínového dřeva; s posezením na lavičce a zábradlím.

Instalace se řadí k takzvaným design-build projektům (kdy studenti stavbu vymyslí a následně projekt uskuteční). Zdarma do něj vloží své nadšení, talent a práci, připomněl městský architekt Libčic nad Vltavou Jiří Opočenský. „Pořizovatel tak za své peníze získává vyšší hodnotu, než kdyby obdobnou akci realizoval standardně,“ vysvětlil přínos.

Velké plus má taková práce i pro studenty, připomněl vedoucí projektu Dalibor Hlaváček. Nejde přitom jen o to, že mladí tvůrci jsou u toho, kdy jejich představy dostávají hmotnou podobu a vidí, co všechno to obnáší. Budoucí architekti také přestanou vnímat své návrhy jako počin jednotlivce. „Učí se pracovat a rozhodovat v rámci týmu, komunikovat a spolupracovat – mezi sebou i s ostatními profesemi,“ zdůraznil Hlaváček.

Od nápadu po práci: studenti dělali vše

Studenti během letního semestru skutečně připravili vše do posledních podrobností. Nachystali detailní dokumentaci, ale také jednali s dodavateli, řešili rozpočet i organizaci vlastní stavby. Výhodou bylo, že k postavení posedu není nutné stavební řízení, což přípravy urychlilo. Studenti však zapojili nejen své hlavy, ale i ruce. Za asistence zkušených řemeslníků sami zajistili i většinu stavebních prací, když s výrobou dřevěných prvků pomohli i o něco mladší parťáci-specialisté: studenti Vyšší odborné školy a Střední průmyslové školy ve Volyni.

Odpočinou si nebo vymalují byt. Zaměstnanci škodovky zůstali nuceně doma

„Projektu dáváme své srdce,“ shrnul své pocity autor konceptu Tomáš Kodet, jenž na Fakultě architektury ČVUT studuje magisterský program. „Postavit něco je daleko za hranou běžného rozsahu studia – je to vášeň pro architekturu i pro Libčice,“ poznamenal.