Spisovatelka Alena Jakoubková: Díky knihám si plním svá přání

Co ji přivedlo ke psaní knih a proč žije na Benešovsku se svěřila v rozhovoru pro Benešovský deník.

Co vás přivedlo ke psaní knih?

Psaní ke mně přišlo tak nějak samo. V roce 2000 jsem na pozvání Tchajpejské hospodářské a kulturní kanceláře v Praze odjela na Tchaj-wan za účelem napsat o této krásné zemi knihu. Ta práce mě nesmírně bavila, protože to znamenalo hlubší studium než jen koukat se kolem sebe. Když jsem knihu dokončila, psaní mi začalo chybět, tehdy jsem především pracovala jako editorka knih. Můj manžel, básník a překladatel Petr Mikeš, proto navrhl, abych napsala román.

Jaké byly vaše autorské prvopočátky?

Zkoušela jsem psát, ale co jsem napsala, jsem zase smazala. Když jsem manželovi řekla, že to nepůjde, protože nevím, jak začít, šel si sednout k mému počítači, během pár minut napsal první stránku a mě vybídl, abych pokračovala. Jako poslušná ženuška jsem tedy pokračovala a napsala svůj první román, který jsem vydala pod pseudonymem Anita Pilar. Pak už to šlo ráz na ráz. V současnosti píši výhradně pro brněnské nakladatelství. Nechala jsem se přemluvit k tomu, že pro ně napíšu dvě knihy ročně. Sama nevím, jak to dokážu.

Měla jste spisovatelské tendence již od mala?

Vlastně ano. Psala jsem si deník, zapisovala různé postřehy z knihy. To byl můj sen, stát se spisovatelkou. Na jeho splnění jsem si ale musela pěkně počkat, protože když mi vyšla první kniha, bylo mi už přes čtyřicet. V dospělosti jsem si zapisovala zážitky z cest, které se mi později velice hodily do románů.

Zvýšit nájemné o inflaci? Města nedělají. Alespoň většinou

Kde berete inspiraci ke psaní románů?

Všude okolo sebe. Z vlastního života, ze života přítelkyň. Příběhy se mi doslova derou na klávesnici, mám fantazii a píše se mi lehce. Ve svých knihách si občas plním sny, když jsem například obdařila hrdinku románu rybí restaurací a poslala jsem ji na cestu po Apulii, aby tam hodovala v nejvyhlášenějších restauracích a sbírala recepty pro svou restauraci. Další hrdinku jsem nechala zdědit domek v Benátkách, ve městě mé duše. Jindy zase pošlu hlavní postavu do Bretaně, a využiji svých vlastních vzpomínek při popisu krajiny a lidí. Kdysi jsem s dětmi objela celé Řecko, během cesty jsem si zapisovala, kudy jsme projížděli, kde jsme co viděli. Tyhle zápisky a poznámky jsem využila v knize Modlitba za ztracenou lásku, kterou jsem napsala ještě jako Anita Pilar. Hrdinka samozřejmě necestovala antickou krajinou se dvěma puberťáky, ale vydala se tam hledat lásku.

O čem vaše knihy jsou?

Jsou o vztazích, o lásce, o rozdílném myšlení žen a mužů, o síle ženského přátelství. Prostě o životě, jak ho vnímám. Také jsou hodně o vaření a o jídle a často se v nich cestuje. Jsou mi prostě podobné. Někdy vyslechnu příběh, ale nenapíšu ho tak, jak se stal. Jen si z něj něco vezmu, ale uchopím ho po svém.

Zdroj: Archiv spisovatelkyAlena Jakoubková celý život žije mezi knihami. Znát ji mohou především čtenářky. Spisovatelka, která pobývá především v Neveklově, patří totiž mezi nejpůjčovanější autorky tuzemských knihoven. Autor: Archiv spisovatelky

Takže píšete i hodně o sobě?

Protože píšu v ich-formě, čtenáři se často ptají, zda píšu o sobě. Tak to ale není. Většinu příběhů jsem si prostě vymyslela. Jediná kniha, do které jsem dala hodně ze svého života, je Slavnosti krokodýlů. Ale ani tady to není popis událostí. Vše, co tam je, se stalo, ale ne úplně přesně tak, jak to popisuji. To by pak nebyl román, ale biografie. Často se mi stane, že se mi postavy vymknou z kontroly. Padouch se začne chovat jako dobrák od kosti a naopak. A s tím nic neudělám, všechny snahy postavu kočírovat jsou marné. Mé prsty létají po klávesnici, ale příběh si jde vlastní cestou. To je jedna z věcí, které mě na psaní tak fascinují. Vy jste jen dělník klávesnice.

Pro koho jsou knihy určené?

Já píši pro ženy. Jsem žena, cítím jako žena… myslím, že ženám rozumím. Jim i jejich pohnutkám. Mám několik doložených čtenářů, ale myslím, že píši pro ženy, které jsou jako já. Chtějí si u četby odpočinout. Moje přítelkyně, slovinská bohemistka Nives Vidrih, mi řekla, že dělám pro ženy dobrou věc. Že je zabavím. Zkouším si představit, že bych napsala thriller, při jehož čtení by se chlapům ježily chlupy, ale to bych opravdu neuměla. Ale cestopisy bych psala ráda, to zase ano.

V nemocnici skončila oprava střechy výměníkové stanice

Prozraďte nám něco z vašeho soukromí. Proč aktuálně bydlíte na Benešovsku?

Celý život jsem prožila v Praze. Celé generace mé rodiny žily v Praze. Nikdo z příbuzných neměl chatu ani chalupu. Byla jsem typické městské dítě a později typická městská fiflena, kavárenský povaleč, jako když ho vymaluje. Jenže pak se začaly věci měnit. Syn se odstěhoval na Benešovsko, protože odjakživa chtěl bydlet na vesnici. Pak se narodil vnuk Patrik a z Prahy k němu bylo daleko. Důvodů bylo víc. Začali jsme s manželem hledat něco v Benešově, ale nakonec jsme našli příhodný byt v Neveklově. Neveklov a my – to byla láska na první pohled. Pro mě je Neveklov domov. Stala se ze mě městská fiflena, která žije na venkově.

Co vás na venkově fascinuje?

Neveklov byl prostě osud. Přijeli jsme sem, rozhlédli se… a zůstali tu. Život na malém městě je jiný, pro mne dosud nepoznaný. Fascinuje mě. Jsem ráda, že mě místní vzali mezi sebe. Obejdete náměstí a nakoupíte si všechno, co potřebujete. Z majitelek obchůdků se staly mé milované přítelkyně, stejně jako z mé kadeřnice a manikérky, ze sousedek. A stejné je to s fenoménem vlak. Každé ráno čtyřicet minut do Prahy, každý podvečer čtyřicet minut zpátky do Benešova. Jezdí s vámi stále stejní lidé. Začnete si povídat, a ze spolucestujících se stanou přítelkyně. Díky přítelkyni z vlaku jsem si po čtyřiceti letech sedla znovu na koně. Některá přátelství daleko přesáhla jízdu vlakem, scházíme se, chodíme spolu do divadla, navštěvujeme se.

Zdroj: Archiv spisovatelkyAutor: Archiv spisovatelky

Jaká místa na Benešovsku máte nejraději?

Je jich hodně. Určitě mezi ně patří neveklovská kavárnička, kde si můžete dát nejlepší kávu a zákusky široko daleko. Já tam ujíždím na jahodách se šlehačkou. Poté to je Chvojínek s kostelíkem sv. Václava, kde se před Vánocemi pořádá koncert dětského pěveckého sboru z neveklovské školy. Mám ráda i Chvojen s kostelem sv. Jakuba a Filipa, který má údajně keltské kořeny. Ani na konopišťské přírodní divadlo nedám dopustit, protože mám ráda opery. Často také chodím do benešovské kavárny Na slovíčko, kde jsem měla autorské čtení a kde probíhá Benešovský literární festival. Za největší zázrak mého přestěhování do Neveklova ale považuji západ slunce. Každý podvečer si sednu na verandu, a stačí čekat. Vždycky to přijde, pokaždé jinak, vždycky překvapí. Myslím, že západ slunce nad Neveklovem je nejkrásnější na světě.

Co vás nejvíce baví ve volném čase?

Co se týká volné času, tak ten prakticky nemám. Když máte vedle náročného zaměstnání napsat dvě knihy ročně, ani to jinak být nemůže. Když přesto nějaký vyšetřím, nejraději ho trávím s vnukem Patrikem. Patrik by se rád podíval na Eiffelovku a já doufám, že se tam brzy vypravíme. Moc ráda také trávím čas s mými neveklovskými přítelkyněmi. Když jedna zavolá, do pěti minut jsme na místě. To v Praze se musí všechno plánovat týdny dopředu. Založily jsme tu společně Sektu sektu, Krevetový klub, mužský totiž na ty krevety moc nejsou a přidala jsem se k sobotnímu Dopolednímu kávičkovému klubu.

V Čechách čerpáte energii jakým způsobem?

Především mezi mými přítelkyněmi. Mezi nimi načerpám sílu, odpočinu si, zasměji se. Zatímco muži vaším životem často jen proletí, přítelkyně v něm zůstávají, podpoří vás, jsou vždy na vaší straně. Já mám obrovské štěstí, že jsem potkala spoustu báječných žen, z nichž se staly mé drahé přítelkyně.

Poříčští školáci se zabaví na novém hřišti

Plánujete letošní rok nějakou cestu do zahraničí?

Musela jsem se narodit s toulavými botami na nožkách, protože jakmile je to jen trochu možné, vydám se na cesty. S manželem jsme objeli celou Evropu, do Benátek jezdím každý rok. Začátkem dubna pojedu navštívit přítelkyni do Melku v údolí Wachau a na podzim se s kamarádkami chystáme na týden do Florencie. Když jsem byla mladá, chtěla jsem objet svět. To se mi už asi nepodaří, ale každý výlet, každá cesta mi otevírá dveře k poznání. Jen těch nádherných galerií co jsem si prošla.

Očividně ráda cestujete. Setkala jste se na cestách s někým zajímavým?

Na svých četných cestách jsem potkala celou řadu zajímavých lidí, zejména z literárního světa. Často jsme s manželem navštěvovali na Brunnenburgu dceru Ezry Pounda, Mary de Rachewiltz, v Janově profesora literatury Massima Bacigalupa, na Maltě básnířku Marii Grech a mnoho dalších. Taková setkání mě vždy velice povzbudila a inspirovala.

Jaké máte plány do budoucna, co se týče pracovního i soukromého života?

Já nejsem moc plánovací typ. Jediné, co plánuji dlouho dopředu, jsou dovolené, protože to mě baví. Listovat v mapách, plánovat trasy, výlety, prohlídky muzeí a galerií. Mám ještě dva cestovatelské sny – Švédsko a Norsko. Vlastně jsou to lehce splnitelné sny. Stačí sednout do auta a vyjet… Ráda bych je projela autem, prošla se kolem fjordů. Tak uvidím. Chtěla bych samozřejmě dál psát knihy, protože psaní mě pořád ještě moc těší a je to práce, kterou můžete dělat dlouho.

KRÁTCE: Studie na úřadu odhalí novou podobu okraje Benešova