U nás se na lukách či okrajích polí lze nejčastěji setkat s majkou obecnou nebo majkou fialovou. Jde o zhruba třícentimetrový tmavý hmyz, který může působit poněkud nemotorně. Poměrně hojný je právě ve středních Čechách – a také na jihu Čech i Moravy. Jejich jed sice za běžných okolností nepředstavuje ohrožení – je ale součástí obranného mechanismu, který může způsobit puchýře či vyvolat jinou nepříjemnou kožní reakci. Pokud se totiž majky cítí ohroženy, dokážou z kloubů končetin vyloučit nažloutlou tekutinu osahující kantharidin. Brání se tak predátorům. Pro člověka je kontakt s kůží nepříjemný – a obzvlášť nebezpečné by bylo, kdyby se tato látka dostala do oka.

„Majky proto raději neberte do rukou,“ radí mělnické muzeum. „Pokochejte se jejich vzhledem – a hlavně jim neubližujte. Jsou chráněné,“ dodává. Připomíná současně, že dovědět se spoustu zajímavostí o jedovatých broucích (ale nejen o nich) by zájemci měli mít možnost za půl roku přímo v muzeu. To se totiž chystá, pokud tomu nebudou bránit koronavirová omezení, na podzim nabídnout výstavu, jejíž prohlídka rozhodně nikoho neotráví. Atraktivní je už svým názvem: Jedu v jedu.

Možná bude řeč i o jiných broucích z čeledi majkovitých, nápadně zelených puchýřnících lékařských. O těch už slyšel, přinejmenším někdy, snad každý. Jde totiž o takzvané španělské mušky, z jejichž výtažků se dříve připravovaly „nápoje lásky“ a afrodiziaka. Rovněž v tomto případě byl hlavní roli kantharidin. Jak je tento jed nebezpečný v případě konzumace, připomíná historie – právě v souvislosti se španělskými muškami – rozmanitými příběhy o předávkování, ale i o travičských aférách.