Kliknutím zvětšíteJak přesně je vaše osoba s Lidicemi spjatá?
Moje babička byla jedna z těch lidických žen, které měly štěstí a vrátily se z koncentračního tábora, na rozdíl od své matky, která zahynula v Osvětimi a tatínka i bratra, ty zastřelili tady v Lidicích. Já jsem se tu narodila. Krásně se mi v Lidicích žilo, takže jsme se s manželem po několika letech od svatby rozhodli, že se sem vrátíme.
Co pro Vás znamená být starostkou právě v Lidicích?
Toho, že mohu být starostkou právě Lidic, si nesmírně vážím. Jsem srdcař a pro obec se snažím dělat maximum.
Co vás první napadne, když se řekne Lidice?
Domov.
V sobotu si Lidice připomenou pětasedmdesát let od vyhlazení obce…
Pro nás je tragédie součástí života, je historií našich rodin. Je velmi těžké se smířit s tím, že původní obec, kde žili naši předkové, už neexistuje. Historie novým Lidicím velmi chybí. Osobně mám ráda setkání s přeživšími, ráda se dovídám nové věci o starých Lidicích. Moc ráda chodím na pietní území. Tragédie na nás v tuhle dobu pochopitelně dolehne mnohem více, než kdykoli jindy. Uvědomuji si, jak to muselo být pro lidické muže strašlivé, když věděli, že jejich sousedi jsou odváděni na smrt a oni na ní mohli jen čekat. Vždy přemýšlím nad tím, jak se cítili můj dědeček a strýc, kteří šli na smrt mezi prvními. Babička o té noci a následném setrvání v koncentračním táboře nikdy moc nechtěla mluvit. Nebylo to pro ni vůbec jednoduché.
Jak se člověku žije nedaleko místa, kde tragicky zahynuli jeho předci?
Lidé mi často pokládají otázky, jak tady vůbec můžeme žít. Těm, kteří tu bydlí, si ale myslím, že se tu bydlí krásně. Většina lidí z naší generace se ráda do Lidic ráda vrací a bydlí tu s rodiči, protože v Lidicích už není možnost stavět nové domy.
Kolik v obci aktuálně žije pamětníků lidické tragédie?
V tuhle chvíli v Lidicích žijí poslední dvě přeživší ženy. Shodou okolností jsou to dvě sestry, Miloslava Kalibová a Jaroslava Skleničková. Dále u nás žije dvanáct lidických dětí, některé z nich se ovšem narodily až těsně po vyhlazení.
Kdo se v obci zasluhuje o pořádání vzpomínkových akcí?
O to se stará Památník Lidice, což je příspěvková organizace ministerstva kultury, ve spolupráci s obecním úřadem. Památník Lidice byl k téhle činnosti primárně určen v roce 2000, protože do tohoto roku muzeum a celé pietní území patřilo obci, která na to neměla peníze. Vím, jak to tu vypadalo, v růžovém sadu byly místo růží bodláky. Za sedmnáct let dva ředitelé udělali obrovský kus práce, celý areál pozvedli a já jsem jim za to moc vděčná.
"Když byly vypáleny Lidice, tak Němci to vzali jako akt pomsty a následně o tom informovali celý svět."
Jaké vzpomínkové akce byly a budou například zorganizovány?
Akcí jsme pořádali mnoho, nakonec vyvrcholí pietní vzpomínkou, která letos připadá dokonce přesně na desátého června, tedy na den přesně, kdy byly vypáleny Lidice. Dojde k položení věnců, následuje vystoupení čtrnáct dětských sborů, z každého kraje jeden. Letos sbory zaštítil zpěvák Martin Chodúr, který zazpívá společně s nimi státní hymnu a jako překvapení navíc zazpívá další písně. Vystoupení dětí mi přijde krásné a ohromně symbolické. Důležité je také to, že každý rok sem z celé republiky přijedou jiné děti, čímž se také šíří povědomí o Lidicích. Letošní akce bude ale také v něčem výjimečná. Navštíví nás sedmero žen, které se jmenují Lidice. Přijedou z Kuby z Kanady, Brazílie i Mexika. V pátek se s nimi a ještě se starostkou města Stoke-on-Trentu, kde vzniklo hnutí Lidice shall live, setkám.
Co přesně bylo hnutí Lidice shall live?
Když byly vypáleny Lidice, tak Němci to vzali jako akt pomsty a následně o tom informovali celý svět. Doslechli se to také v Británii v městečku Stoke-on-Trent, kde žil Barnett Stross. Ten byl hlavním iniciátorem hnutí Lidice shall live. Solidárně vybrali obrovskou částku peněz, kterou následně předali naší exilové vládě. K této sbírce se přidali také američtí občané, v Americe dokonce ve státě Illinois okamžitě pojmenovali po Lidicích místní město.
Zmínila jste jméno Barnetta Strosse…
Ano, Barnett Stross také vymyslel Růžový sad přátelství a míru, jako spojnici mezi novými Lidicemi a pietním územím. Máme tu krásnou sbírku moderního umění, kterou založil. Byl velký donátor v britské společnosti malířů a výtvarníků, a tak je požádal, aby do sbírky své výtvory darovali. V šedesátých letech ho následoval německý galerista René Block, který oslovil německé mladé umělce, díky čemuž momentálně máme ve sbírce také obraz Strýček Rudy, který má hodnotu osmdesáti milionů.
Jste nějakým způsobem v kontaktu s dalšími obcemi, které postihl stejný osud?
Máme dokonce iniciativu pro vypálené obce, kde jsou všechny obce z celé republiky, které postihl stejný osud, a s těmi se stýkáme a hodně spolupracujeme.
Nejsou podle Vás ostatní obce opomíjeny? Přeci jen se všude mluví hlavně o Lidicích a Ležákách.
Je pochopitelné, že Lidice a Ležáky se skloňují v souvislosti s vypálením nejčastěji, protože tyto obce jsou jakýmsi symbolem. Myslím si ale, že by se také mělo více mluvit o těch ostatních vypálených vesnicích. Už ale začínají ostatní vypálená místa například v televizi dostávat větší prostor.
Jak vypadají nové Lidice, které nedávno oslavily sedmdesát let?
Po válce se československá vláda rozhodla, že postaví nové Lidice. Z mého pohledu byla obec vybudována hodně rychle. První ženy se stěhovali v roce 1949, moje babička se do Lidic vrátila o rok později. Obec byla postavena podle návrhů dvou českých architektonických kanceláří, které byly vybrány z pětapadesáti studií z celého světa. Myslím si, že obec je nádherná. Na svojí dobu musela být ohromně moderní. Téměř každý, kdo sem přijede, nám říká, jakou máme krásnou a upravenou obec. Dle mého názoru máme být na co hrdí!
15
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
