Život v dětském domově hocha nezměnil, teď dělá kariéru

Kdy jste se dostal do dětského domova?

Po základce jsem skončil v dětském domově v Ústí nad Labem. Vyučil jsem se jako zámečník a strojní mechanik v oboru kovovýroby.

Jak na to vzpomínáte?

Po materiální stránce tam děti mají všechno, na co si vzpomenou. Když jsou Vánoce nebo narozeniny, dostanou bez problému telefony, dokonce i tablety. Děti si nemají na co stěžovat. Ale co jim chybí je rodinná vazba a být doma. Já jsem to tolik neprožíval, ale některé děti jsou citlivější, nebo mají za sebou nějaký horší příběh a nejsou tolik rozvinuté po citové stránce.

Kolik vás tam bydlelo?

V našem domově jsme byly rodinné skupiny po osmi dětech. Měli jsme vychovatele a vychovatelku, co nás měli na starosti. V pokoji jsme bydleli po dvou.

Jak se vám tam žilo?

Všechno jsem dostal pod nos. Nemusel jsem se vůbec snažit, ale já to vnímám, že to byla taky chyba. Tím, že jsem se do čtrnácti staral sám o sebe, tak mě to spíše obtěžovalo. Až mi někdy samostatnost chyběla. Předtím jsme třeba vyrazili s kamarády do Ostravy přes Brno. Když jsem měl v domově daný režim, tak mi to ale nevadilo a podřídil jsem se.

Máte nějaké záliby?

Mým koníčkem je železnice, zejména o ty na východní Evropě. Třeba Bělorusko a přitahuje mě Ukrajina, Estonsko, Lotyšsko, Litva. Plánuju se tam vydat letos. Loni jsme byli s naší partou na Ukrajině na Krymském poloostrově, kde nás ohromilo krymské pohoří. Byla to ryzí čistota a krása. Nedotknutá příroda.

Sbíráte i vlaky?

Na to nemám čas, ale když mám možnost, jezdíme natáčet vlaky po celé republice. Například pro nás je zajímavé narazit na vozy, které nezapadají do konceptu Českých drah. Třeba někde jezdí elektrická motorová jednotka a najednou tam jede lidově řečeno šukafon (motorový vůz 810 pozn. red.). To je taková motorová piksla s nepohodlnými lavicemi. To je pro nás zajímavé.

Hodně jezdíte vlakem?

V podstatě pořád. Moje cíle jsou tak daleko, že jedu třeba čtyři hodiny na nějakou odstavnou stanici. Nebo jezdíme i za hranice čtyři hodiny tam a čtyři zpátky.

Kam byste se rád podíval?

Chtěl bych Bělorusko, ale protože je tam vízová povinnost, tak to není na pořadu dne. Jestli mi to vyjde, tak bych chtěl Estonsko, Lotyšsko a Litvu. V Pobaltí jsem nikdy nebyl a rád bych to tam poznal více, než jen z cestopisů a fotek. Lákají mě méně navštěvovaná místa.

Jak se plánuje taková cesta?

Docela jednoduše. Stačí internet. Pokud víte, kde hledat a procházíte různá diskuzní fóra, není problém najít si výhodnou jízdenku nebo ubytování. V Pobaltí je to hodně levné a dá se najít i hotel. Na Ukrajině to bylo levné, měli jsme pět tisíc na čtrnáct dní a žili jsme jako králové. Nejdražší ze všeho byla cesta.

Co na cestách poznáváte?

Třeba se mi líbila architektura moskevského metra. Co stanice, to palác. Je to prostě ohromující. Na každé stanici jsme strávili půl hodiny jenom zkoumání prvků. Zjistili jsme, že je tam i stanice, která byla budovaná českými architekty. Jmenuje se Pražskaja a jsou tam mozaiky Pražského hradu.

Proč vás láká více východní Evropa?

Jiná mentalita lidí, jiná atmosféra. Přijde mi, že všechno, co tam člověk potká, má svoji duši. Na západě je všechno unifikované. Dá se říct, všechno na jedno brdo. Spíš mě zajímá veřejná doprava a urbanistika měst. Potom mám ve výhledu Černobyl. Tam byl můj kamarád. Dává to prý pěkně zabrat na psychiku. Je to město duchů. Rád bych se tam podíval, ale to bude až někdy, možná.

Už jste někdy řídil třeba vlak?

Ano, na jedné mezistaniční trati jsem se k tomu dostal. Zážitek to byl nádherný. Díky železničnímu simulátoru, který mám nainstalovaný na počítači, jsem to zvládl. Odpovídá to realitě a jízdní vlastní odpovídají skutečnosti. Nebylo by špatné řídit i tramvaj. Nádherná meziměstská tramvajová trať je mezi Libercem a Jabloncem.

Jak dlouho se tomu věnujete?

Už od malička byly mašinky moje. Skoro každý víkend jsem vytáhl tátu na výlet. Právě proto mi nevadí dojíždění za prací až z Ústí do Neratovic, protože jezdím vlakem.

Jak dlouho sem jezdíte?

Trvá to hodinu a čtvrt, takže na ranní směnu mi odjíždí vlak ve 4.47 hodin. Když to srovnám, tak kolem mě moji známí také dojíždí. Je to jedno, jestli jedete hodinu vlakem, nebo hodinu trolejbusem po městě.

Jak jste se dostal k práci v prodejně?

Před pěti lety jsem se zapojil do projektu Nadačního fondu Albert. Projekt byl určen dětem z dětských domovů starší šestnácti let a nabízel jim brigády v prodejnách , aby si zvykly na pracovní návyky a poznaly, jak to vypadá v reálném životě.

Jaká byla vaše cesta?

V šestnácti letech jsem začal chodit na brigádu. Bral jako možnost získat sebeuplatnění, praxi i finance. Zjistil jsem, že by bylo dobré získat pracovní návyky. V rámci studia jsem vykonával ještě praxi na severočeských dolech v dílně, kde jsem dostával zabrat, a odpoledne jsem ještě chodil na brigádu do prodejny.

Jak jste to zvládal?

Dalo se to. V tom jsem problém neviděl. V dolech jsem dělal obsluhu a opravu důlních strojů. Dá se říct, že to bylo i předmětem mého výučního oboru.

Co jste plánoval po vyučení?

Brigáda mě zaujala natolik, že jsem tam chtěl zůstat. V osmnácti jsem opustil dětský domov a hned jsem nastoupil do ústeckého hypermarketu naostro na hlavní pracovní poměr a šel do podnájmu.

Jaká to byla změna?

Už jsem s tím počítal a připravoval se na to. To, co jsem dostával pod nos, jsem stejně bojkotoval. Asi dva měsíce předtím, než jsem měl opustit domov, tak jsem si chtěl všechno zařídit sám. Pomoc jsem odmítal.

Jak jste se dostal do Neratovic?

Už při nástupu do hypermarketu jsem manažerce říkal, že nechci skončit na pozici prodavače. Chci dokázat, co ještě zvládnu. Dostal jsem potom nabídku od manažera jít do nového supermarketu Albert, který se otevíral v Neratovicích.

Co vás baví na práci?

To, že se zdokonaluju a dělám věci, které jsem nikdy nedělal, a že mi to jde. Ale největší odměnou je pro mě spokojený zákazník. Mám na starost vzhled a dostupnost zboží v sektoru suchého sortiment, což je všechno od sterilované zeleniny a všechno, co není čerstvé.

Máte pod sebou lidi?

Teď pracuji v týmu se skladníkem a brigádníky. Snažím se jim jít příkladem, co se týká práce. Myslím si, že věk nebo tykání není o autoritě. Někdy tykání vztahy zlepšuje a umocňuje. Celkem je to o vzájemné komunikaci. Je dobré všechno řešit okamžitě, ale s klidnou hlavou.

Jste perfekcionista?

Jsem vůči sobě a své práci hodně kritický. Snažím se být perfekcionista, ale po osobní stránce jsem takový, že dokážu okamžitě vypnout. Jinak to nejde, to bychom se z toho zbláznili. Jakmile jdu na nádraží, tak se mi honí hlavou jiný myšlenky.

Jak to vidíte do budoucna?

Určitý výhled mám, ale všechno je to o tom na sobě pracovat. Mým vzorem je manažerka prodejny, ze které jsem původně přišel. Sama začala před sedmnácti lety jako pokladní. Chtěl být do dvaceti teamleader, a to se mi podařilo. Je to o tom, že práce mě baví.

Nemáte chuť změnit práci?

Mimo jiné mi jde o jistotu práce. Myslím si, že dnes je smlouva na dobu neurčitou vzácnost Nepočítám zatím se změnou.

Co byste poradil dětem z domova, co se chystají ke startu?

Snažit se, jít si za svým cílem. Nepolevovat, i když se něco jeví beznadějně, a vypadá to jako slepá ulička. Hlavně se nechytat špatné party.

Co říkáte na pomoc dětem z domovů?

Do určité míry to je ok, ale až moc. Spíš si myslím, že by se měli konat programy za účelem získání jiných návyků. Třeba cestou pěstounů. Chybí tu lidí, kteří by se o ně starali a nastavili mu úroveň.