Psycholožka Zdeňka Průchová: Občas je potřeba vyjít ze svých komfortních zón

Léčitel Jiří Seňko: Je důležité žít přítomností, minulost nás oslabuje

Já osobně jsem se velmi ráda vrátila k osobním setkáním, ale dovedu si představit, že pro některé klienty bude možnost on-line spolupráce zajímavá i po ukončení nouzového stavu. No a řada obtíží, které klienti řešili před nouzovým stavem například šikana, záškoláctví, úzkosti spojené s docházkou do školy samovolně vymizely. Je však otázkou, co se bude dít v novém školním roce.

Měla jste zkušenost, před koronavirem, že by byly děti ve škole případně i doma přetěžované?
Myslím si, že spousta dětí je hodně zatížených. Oni toho hodně vydrží, ale jsou pak unavenější. Nemají prostor jen tak být, jen tak se nudit, jen tak si hrát. Je dobré je nechat se nudit. Z nudění vznikají super nápady. Samozřejmě některé děti se umí zabavit lépe, jiné hůř, ale jak mi jim tvoříme pořád dokola nějaký program, tak jakoby si zapomněly samy vytvářet zábavu. A mobily a sociální sítě jsou na to snadnou náplastí, je to tak jednoduché a pasivní. V tom je ta návykovost, je to snadnější než jít něco tvořit.

Nic proti moderním technologiím, děti se v nich potřebují orientovat a umět je používat, ale myslím si, že to musí mít nějaká jasná omezení, aby se nezapomínalo na nudu a tvorbu vlastní zábavy. Také jsou hodně zahlcené informacemi a myšlenkami na hledání si a udržení svého sociálního statusu. Co považuji za důležité je, že jak se jedná o pasivní činnost, tak ne jen že potlačují kreativitu duševní, ale nejsou v kontaktu se svým fyzickým tělem, neznají ho. Přitom i znalost vlastního fyzického já pomáhá zvládat emoce.

Urolog Miloš Starý: Varovný signál při rakovině bývá už pozdní

Jak to řešit?
Nejlepší pohyb k uvolnění emocí je ten úplně přirozený, kdy jako rodina můžeme společně jít na výlet, jet na kole, nebo si plánovat aktivnější dovolené. To je přirozené a navíc jdeme dětem příkladem, tvoříme dobrý návyk, tělo pozná, že je příjemné se hýbat. Tělo je spojené s psychikou a zdravé silné tělo, které se rádo hýbe, pomáhá udělat dobře mysli. Jít si vyvětrat hlavu ven je jeden ze způsobů jak snížit stres a napětí, lepší než sedět u počítače nebo se přejíst sladkým.

V tom je ten zdravý psychohygienický návyk, který děti mohou získat již v rodině. Umět relaxovat, pracovat s napětím a uvolněním v těle. K životu kromě výkonu, jež je napětím, potřebujeme i uvolnění, a když neumíme pracovat s uvolněním a napětím, tak jsme jen v napětí a pak to prostě jednou tzv. bouchne.

Pozorujete, že by dnešní děti byly odlišné od starších generací?
Připadají mi křehčí, ne jen po psychické, ale i fyzické stránce. Navíc zavaleni informacemi a věcmi, proto mám pocit, že je tato generace i rychlejší ve vývoji. Jsou někde jinde než dříve a tak i hledání způsobů, jak jim pomoci, je o něco těžší. Ale jsem optimistka.

Říkám si, že se i tahle generace najde. Je to dáno i snahou o rychlá a srozumitelná řešení. Byla bych ráda, kdyby se obtíže neřešily tolik psychofarmaky. Kdyby zůstal prostor pro zastavení se, prostor pro stmelení rodiny a hledání společného řešení, kdyby se více využívala terapie souběžně s léky. Někdy jsou léky skutečně nezbytné, to určuje psychiatr, ale mívám pocit, že často chceme rychlé a pohodlné řešení všeho. Je potřeba vyjít ze svých komfortních zón.

S jakým dětmi nejčastěji pracujete? 
Nejobvyklejší věk je 10-13 let, ale výjimkou nejsou ani děti ze školky, poslední dobou jich chodí hodně. U nich jde velmi často o nezvládání emocí, vztekají se a zlobí se, bijí jiné děti a nebo naopak jsou extrémně úzkostné a nezvládají prvotní separaci. Když přijdou „školkové“ děti, tak z 99% pracujeme s rodiči, protože dítě samo se ještě nedá úplně motivovat k tomu, aby zvládalo emoce.

Roman Prymula: Česko by mělo mít od října rychlejší test na koronavirus ze slin

To musí zvládnout okolí. Často o tom komunikujeme i s učitelkami. Další skupinou, která si k nám našla cestu, jsou studenti středních škol. U nich se často jedná o nejrůznější osobnostní, vztahové nebo školní obtíže. Pokud je to možné, i zde se snažíme využívat rodinnou terapii, která je velmi efektivní. Někteří mají zájem o individuální terapii a nově jsme v tomto školním roce stihli otevřít skupinu pro středoškoláky.

Kde se o vás klienti dozvídají?
Najdou si nás na webových stránkách, nebo přijdou na doporučení od někoho, kdo u nás už byl. A nebo nás doporučuje škola či OSPOD. Ti naše služby znají a vědí o nás. Část klientů přichází také na doporučení z pedagogicko psychologické poradny nebo z jiné instituce. V České Lípě sídlíme v ulici Havlíčkova, v budově internátu a služby jsou bezplatné. Objednat se je možné telefonicky či e-mailem a to bez předchozího doporučení.

Za jakých okolností se na vás rodiny obrátí?
To je hodně různé. Většinou rozhodnutí přijít zraje, někdy díky doporučení jiné instituce. Moment rozhodnutí nastává, asi když jsou bezradní, když vyčerpali možnosti z okolí, poradili se s rodinou, s kamarády a nic z toho nefunguje. A nebo, když jsou rodiče nejistí, jestli je dítě zdravé, jestli se nejedná o nějakou počínající psychiatrickou poruchu. Většinou potíže chvíli trvají a rodiče je tuší. Rodiče jsou informovanější než bývali.

Někdy chtějí slyšet diagnózu, což může být způsob jak o problému uvažovat. Podobně jako se u lékaře dozvím, co mi je a dostanu návod jak to léčit, což může být pro někoho úlevné. Akorát u nás ten návod, jak léčit a řešit situaci, není tak jasný a přímočarý jako nasazení léků.

Jak reagují rodiče na vaše závěry a zjištění?
Velká část z nich diagnózu slyšet nepotřebuje. Nechtějí pro dítě nálepku. Já věřím, že člověk není jenom diagnóza, ač má třeba diagnostikovanou depresi, tak vždycky je za tím osoba mnohem širší, která dělá jiné věci a má i jiné pocity než je jen ta diagnóza. My zde nejsme primárně diagnostické zařízení a já sama  za sebe diagnózy nedávám. Ty se dávají v poradně, nebo u psychiatra. 

Primář urologie: Muži o svých problémech mluví méně než ženy

My řešíme komplexně určitý balík obtíží a díváme se, co se s nimi dá dělat a jak můžeme nastartovat změnu. Rodiny chtějí, aby ten balík potíží v rodině nebyl, a je jedno, jestli je pojmenovaný jako velký strach nebo úzkostně depresivní porucha. Koukáme na celou rodinu a přemýšlíme o tzv. rodinném systému. Vidíme především vztahy, emoce, rodinnou historii a to s čím rodina právě přichází. Není potřeba dávat nálepky, popíšeme to, co vidíme a hledáme v rodině zdroje, co je potřeba ke změně.

Klíčová je i vaše pomoc školám, které speciální programy jim nabízíte?
Nabízíme harmonizační program pro třídy, který je vhodný, když ve třídě nastávají vztahové potíže a to jak mezi dětmi navzájem, tak třeba i k učiteli. Tehdy, když má třídní učitel pocit, že klima třídy je zvláštní, že je třída něčím specifická. Společně hledáme příčiny a řešení. Přicházíme z vnějšku a sledujeme dynamiku vztahů ve třídě. Dále se snažíme vytvořit bezpečný prostor, aby děti měly možnost se vyjádřit skrze různé hry a aktivity, vždy je u toho i třídní učitel.

Na závěr je pro školu vypracované doporučení jak s třídou pracovat, jak a koho v kolektivu podpořit či zapojit. Chceme, aby byli učitelé aktivní, aby si tím, že o tom budou hovořit, urovnali to, co vlastně v té třídě potřebují řešit. Třídu nezachráníme, ale dáváme možnost nahlédnutí z vnějšku. Je to služba pro celé Českolipsko a Novoborsko. Zájem je veliký a to i z menších obcí. Idea našich harmonizačních programů je, podchytit problém včas. Když máte pocit, že je něco divně, pojďte se na to podívat a třeba bude stačit udělat třídnickou hodinu, třeba půl roku budeme připomínat pravidla a tvořit opatření, ale pojďme udělat něco včas, protože pak už je celá třída nemocná.

Infektolog Milan Trojánek: Virus nezmizel. Mohou se objevit lokální ložiska

O čem s kolegy přemýšlíte, co ve středisku plánujete?
Rádi bychom přizvali více pedagogy ke spolupráci, aby měli chuť hledat řešení problémů žáka společně s ním a s jeho rodinou. Chtěli bychom, aby nás nevnímali jen, že jim říkáme jak a co mají dělat, ale hledali jsme společná řešení. Je skvělé, když přijdou, pár jsme jich tu takto měli a velmi si jich považuji, že přišli toho svého jednoho konkrétního žáka ve svém volném čase řešit. Že pochopili potřebu hledat společnou cestu a společná řešení. Chce to odvahu od učitele, udělat něco navíc a přijít. Naším přáním je, aby bylo dítěti i kolektivu třídy společně dobře.