Za zmínku stojí, že s dobýváním Remagenu ve spojeneckých plánech ani přes přítomnost železničního mostu přes Rýn původně nikdo nepočítal.

Spojenecká vojska osvobozovala koncem roku 1944 Francií a Belgií, kde jejich postup zásadně zbrzdila masivní protiofenzíva v Ardenách, představující poslední divoké vzepětí Hitlerovy třetí říše, schopné zvrátit ještě výsledek války. Teprve poté, co se podařilo tento protiútok zastavit, se pozornost amerického a britského velení obrátila k obranné Siegfriedově linii na západní hranici Německa, za níž tekla řeka Rýn.

Původní vojenské plány počítaly s průnikem přes Rýn severně a jižně od Remagenu. Když se ale americké jednotky přiblížily během února a března 1945 k řece, tak už ze 40 mostů moc nezbývalo. Ty, na které narazily, byly zničené. První, kdo ohlásil stále stojící pevný most, byl poručík Karl Timmermann. Jeho průzkumná hlídka dorazila 7. března kolem 13. hodiny na zalesněný kopec s výhledem do říčního údolí s mostem a obcí na břehu. Most byl stále neporušený. A obec se jmenovala Remagen.

Závod s časem

Timmermann se dostal k obci ze západní strany, východní břeh stále drželi Němci. Nastal závod s časem. Zatímco Američané na most okamžitě zaútočili s cílem ho obsadit, němečtí obránci se snažili co nejrychleji doinstalovat a odpálit nálože, které most zničí. Boj byl tvrdý, protože oběma stranám bylo jasné, kolik je v sázce.

Když Američané dobyli předpolí, stáli před úkolem vstoupit pod palbou na most a zneškodnit nálože. Timmermann k tomu vydal rozkaz. Záhy na to se ozvala exploze. Američané se vrhli na zem, snažili se krýt. Z mostu vyrazila k nebi i do stran oblaka kouře a smršť úlomků. Když se dým rozplynul, stál most stále na svém místě.

„Žádal jsem o 600 kilogramů vojenských výbušnin, ale poslali mi jen 300 kilo komerční výbušniny,“ prohlásil v roce 1962 podle časopisu Stars and Stripes (Hvězdy a pruhy) německý kapitán Willi Bratge, odpovědný za obranu mostu. Podle něj měl být most navíc odpálen elektricky, ale hlavní nálož vůbec nevybuchla – nějaká střepina z prvotních explozí po aktivování rozbušky prý zřejmě zasáhla trubku s kabelem vedoucím k hlavní náloži a přerušila ho.

Německý seržant Jacob Kleebach, který také působil v jednotce zajišťující remagenský most, však všechny podobné spekulace odmítal. „Nic z toho není pravda. Nikdo neví, jak se to stalo. Jenom to nevybuchlo.“

Vzápětí po nezdařeném pokusu o zničení mostu vyrazili američtí pěšáci do útoku. Za palebné podpory kulometů a tanků deváté americké obrněné divize postupovali přes most, zatlačovali bránící se Němce a co nejrychleji stříhali všechny kabely, na něž narazili, v naději, že tak zabrání dalšímu výbuchu. Do čtyř odpoledne – přibližně čtyři minuty po zahájení tohoto útoku – dorazili na druhou stranu a zajistili východní předmostí.

„Kruci! Tohle je vyřídí. Nacpěte tam všechno, co může přes,“ zavelel 1. armádní velitel Omar Bradley, když se o obsazení mostu dozvěděl.

Ludendorffův most poškozený bojem se nakonec o deset dní později opravdu zhroutil, v té době však už měli Američané východní břeh zajištěný a mohli zničený most snadno nahradit pontony.

Remagen v Davli

Epizodní příběh z dějin druhé světové války inspiroval koncem 60. let vznik válečného velkofilmu Most u Remagenu, který v roce 1969 uvedl do kin režisér John Guillermin (později proslavený katastrofickým snímkem Skleněné peklo). Jako vhodné místo pro natáčení si zvolil Československo. Pro městské bojové scény použil vyklizený starý Most odsouzený k zániku kvůli důlní těžbě. Protože domy byly beztak určeny k demolici, mohli filmoví pyrotechnici řadu z nich v záběru strhnout, což přispělo k autenticitě filmového díla.

Za dvojníka Ludendorffova mostu byl vybrán most pro pěší v Davli, přestože byl výrazně užší, měl dva železné oblouky namísto jednoho a nikdy nesloužil pro železniční dopravu. Měl však výhodnou polohu s kopcem na jedné straně a městečkem na druhé.

Pro zvýšení autenticity položili filmaři na most koleje (namísto dvoukolejné trati se jim tam ovšem vešla jen jednokolejná), vybudovali kašírované zmenšené kopie kamenných strážních věží, jež byly charakteristickým prvkem skutečného Ludendorffova mostu, a za mostem vylámali do skály otvor naznačující přítomnost železničního tunelu.

Pro úplnost je také třeba dodat, že ve filmu si kromě toho davelského zahrál ještě jeden český most – a sice nedaleký Měchenický, který v úvodní scéně filmu ztvárnil jeden z mostů, jež Němci vyhodí do vzduchu. Scéna byla pojata tak, že most ještě stihne překonat německý lazaretní vlak. Velmi podobný úvod měl o šest let později i český film Zbraně pro Prahu, kde v prvních záběrech míří na Měchenický most vlak obrněný (je velmi pravděpodobné, že čeští filmaři se úvodní scénou Mostu u Remagenu nepřiznaně inspirovali).

Měchenický most se tím výrazně zapsal do paměti Čechů jako „ten z těch válečných filmů“ a dodnes ho mnozí mylně považují za představitele mostu v Remagenu.

V americkém filmu si také v řadě menších rolí zahrála řada českých herců. Jasně rozpoznatelní jsou například Rudolf Jelínek (který se objevil i na oficiálních plakátech), Jaroslav Mareš, Václav Neužil st. nebo Vít Olmer v rolích německých vojáků.

Olmer, později úspěšný režisér, věnoval natáčení Mostu u Remagenu vzpomínku ve svých „pamětech“, které v 90. letech na pokračování otiskoval časopis Kinorevue. „Překvapilo mě, jací poserové jsou některé americké hvězdy. Třeba ten, který hrál Leeho v Sedmi statečných (Robert Vaughn, v Mostu u Remagenu ztvárnil velitele německé obrany mostu, pozn. red.), dostal hysterický záchvat pokaždé, když to na mostě bouchlo. A bouchalo to v té Davli od rána do večera,“ uzavřel vzpomínání Olmer.

Bohužel, natáčení nakonec zkomplikovala mnohem vážnější věc než pyrotechnické výbuchy. Film se v Davli natáčel v srpnových dnech roku 1968, a tak se stalo, že kromě filmové historické válečné techniky začala po silnicích tehdejšího Československa jezdit i zcela současná - došlo totiž k invazi pěti armád Varšavské smlouvy. Olmer vzpomínal na obapolné překvapení, když se najednou nad Davlí vynořily sovětské tanky s bílými pruhy - sovětské tankisty šokovala německá a americká technika, američtí filmaři dostali strach, že snad začíná válka.

Rusové, kteří invazi veleli, vyzvali vzápětí naše úřady, aby všechny práce na filmu okamžitě zastavily. Americký štáb se vrátil dotočit pár nezbytně nutných záběrů do Davle až v září, a to jen díky tomu, že mohl pohrozit Československému filmu (partnerovi na české straně) několikamilionovou pokutou za nedodržení smlouvy. Film se pak dokončoval v Německu a v Itálii, ale na jeho výsledné podobě to prakticky není poznat - české lokace snímku přece jen dominují.

Chystá se vzpomínková jízda

Protože starý davelský most ve válečném filmu tak dobře zaskočil, stal se v době kolem data slavné bitvy oblíbeným dostaveníčkem českých příznivců vojenské historie, kteří při rekonstrukcích akcí z doby druhé světové války ztvárňují americké vojáky osvobozující západní Evropu.

Také v letošním roce se připravuje v Davli vzpomínková jízda amerických vojenských džípů a další bojové techniky, která by se měla uskutečnit v sobotu 21. března. Pořadatelem celé akce jsou Spojenecké kluby vozidel, program je naplánován od devíti hodin ráno až do šesti večer. 

Shromaždiště všech vozidel bude před nádražní restaurací Remagen v Davli v čase od devíti do jedenácti, poté jízda odstartuje ve směru na Jílové u Prahy. Další štací bude obec Buš, kde bude osádky vozidel očekávat oběd v restauraci u Váňů. Podrobnosti o celém programu získají účastníci na místě.