Krvavý kněz nám diktovat nebude. Jak před 600 lety přišel Jan Želivský o moc

„Jsi mladý a prudký. Přirostl jsi mi k srdci,“ prohlašuje v závěru Vávrova filmu Jan Žižka z roku 1955 otcovsky stejnojmenný vojevůdce (v sošném podání Zdeňka Štěpánka) k horkokrevnému a ohnivému kazateli Janu Želivskému.

Skutečnost však byla trochu jiná. Jan Želivský nebyl jen prudký, ale spíše fanatický člověk se sklony k diktátorství a Žižkovi zřejmě nijak zvlášť blízký nebyl. Byl to totiž právě Žižka, kdo před 600 lety napomohl jeho svržení.

Do centra dění

Jan Želivský, narozený někdy v roce 1380, byl původně zřejmě premonstrátský kněz, působící v komunitě Želivského kláštera.

Do Prahy přišel zřejmě až po upálení Jana Husa a rychle se stal jedním z nejvýraznějších, ne-li vůbec nejvýraznějším českým představitelem takzvaného chiliasmu, tedy náboženského směru očekávajícího nástup Boží pozemské říše trvající tisíc roků. Jako takový začal kázat v chrámu Panny Marie Sněžné, kde si rychle získával přízeň chudiny, mimo jiné proto, že podobně jako před ním Jan Hus nekázal latinsky, ale česky.

Od radikalizace k defenestraci: Napřed visel farář, pak letěli z okna konšelé

Král Václav IV. nechtěl, aby se chiliastická a husitská vlna v hlavním městě českého království rozšířila, proto nechal 6. července 1419 vyměnit novoměstskou radu a z většiny pražských kostelů dal vypovědět husitské kněží. Chrám Panny Marie Sněžné však patřil shodou okolností mezi tři, které při tomto kroku pominul.

Noví konšelé na Novoměstské radnici zakázali veřejná shromáždění a nechali několik reptajících věřících, přijímajících pod obojí, uvěznit v Novoměstské věznici. „Želivského reakce byla prudká. Po poradě s venkovskými husity a v dorozumění s Janem Žižkou z Trocnova, členem ostrahy královského dvora, připravil na Novém Městě převrat,“ uvádí historik Petr Čornej v Dějinách Prahy.

V neděli 30. července 1419 se ozbrojení lidé z Nového Města vydali vedeni Želivským „zajaté bratry“ osvobodit, přičemž vzali radnici útokem a a konšele včetně purkmistra a rychtářových pacholků vyházeli z oken.

Na místo svržených konšelů (doslova) pak nastoupili kališničtí hejtmani, což kupodivu stačil ještě schválit i Václav IV., jakkoli ho zpráva o defenestraci zaskočila. Do vzniklých poměrů však už král jinak nezasáhl, protože ho 16. srpna 1419 zabil náhlý záchvat, zřejmě srdeční kolaps nebo mozková mrtvice.

Vůdce radikálů

Po vypuknutí husitské revoluce se Želivský dále radikalizoval a využíval své velké obliby u chudých vrstev k tomu, aby v Praze získal co největší moc. Podařilo se mu posílit svůj vliv v době, kdy se k Praze přiblížilo začátkem léta 1420 křižácké vojsko Zikmunda Lucemburského a hlavní město potřebovalo podporu i od radikálních husitů, včetně táborských bojovníků vedených Janem Žižkou.

Křižácký útok byl Žižkovou zásluhou odražen 14. července 1420 v bitvě na Vítkově a krátce na to Zikmund celou výpravu rozpustil a stáhl se z Prahy pryč (předtím se však nechal ještě korunovat českým králem).

Bitva na Vítkově: Žižkovi šlo o krk, smrt po pádu ze svahu nakonec našli křižáci

Následovaly další rozbroje mezi umírněnými a radikálními husity, které v červnu 1421 vyřešil čáslavský zemský sněm přijetím Čtyř artikul pražských coby husitského politického programu a jmenováním prozatímní dvacetičlenné zemské vlády. Ta měla spravovat české království až do volby nového krále 28. září 1421 (korunovaci Zikmunda Lucemburského totiž sněm neuznal).

Ve vládě zasedli také někteří Želivského odpůrci (například rytíř Jan Sádlo ze Smilkova) a obecně v ní mělo navrch spíše umírněné husitské křídlo, což horkokrevný kazatel těžko nesl.

Krvavý diktátor

Ještě v červnu proto vyvolal v Praze puč. „Dne 30. června 1421 obsadili Želivského přívrženci Staroměstskou radnici a donutili konšely k odstoupení. Novoměstská rada abdikovala též. Poté Želivský rozhodl o spojení Nového a Starého Města v jeden správní celek,“ popisuje v Dějinách Prahy tuto událost Petr Čornej.

Do nové společné rady bylo zvoleno třicet konšelů vesměs bez předchozí zkušenosti s takovým úřadem, zatímco Želivský se připravoval k uchopení absolutní moci a zahájení teroru proti svým odpůrcům. Jeho obětí se měl již brzy stát právě Jan Sádlo, který měl s Želivským dlouhodobé spory. Protestoval totiž proti tomu, aby kněz řídil světské záležitosti.

Před 600 lety čelil Žatec křižákům: jeho obrana dováděla nepřátele k zoufalství

V srpnu roku 1421 vtrhla do Čech dvěma proudy druhá křížová výprava, kterou na západě zastavilo urputně se bránící město Žatec.

Městu měly přijít na pomoci i husitské oddíly z Prahy, které se začaly formovat u Slaného. Jan Sádlo tam však se svými muži nedorazil. Podílet se na tom mohla jeho oprávněná nedůvěra k Želivského velitelským schopnostem na bitevním poli, neboť ten již předtím selhal v bitvě u Mostu, kde nezabránil útěku svým mužů.

Želivský Sádlovy nepřítomnosti využil a obvinil jej ze zrady. Sádlo se měl koncem října 1421 obhájit na pražské radnici. Devatenáctého října proto přijel do Prahy a o den později zamířil pod příslibem bezpečného odchodu na Staroměstskou radnici.

Jeho protivník však den před jeho příjezdem provedl v Praze další převrat, sesadil dosavadní konšely, které nahradil svými lidmi, a do funkce nejvyššího pražského hejtmana jmenoval svého stoupence Jana Hvězdu z Vícemilic řečeného Bzdinka.

Velký triumf Jana Žižky. Před 600 lety rozdrtil Zikmundovy muže u Habrů

Podařilo se mu tak uchopit nad městem absolutní moc. A okamžitě toho zneužil. Sádla nechal po jeho příchodu na radnici ihned zatknout a nově jmenovaní konšelé nad ním vzápětí vynesli rozsudek smrti, aniž by šlechtici poskytli nějakou možnost obhájit se před soudem. Sádlovu popravu pak ještě tu noc vykonal nově jmenovaný hejtman Bzdinka.

Cesta ke konci

Sádlova zákeřná poprava však v konečném důsledku zlomila vaz i Želivskému, protože se ho další představitelé umírněných husitů začali bát. A současně si uvědomili, že krvavý kazatel není tak silný, jak se zdá.

Želivský ještě ustál konec roku, protože pražské i táborské husitské vojsko odtáhlo ke Kutné Hoře a k Německému Brodu, kde ve dnech 6. až 10. ledna odrazilo a zahnalo oddíly druhé křížové výpravy. Jakmile se ale husitští bojovníci začali vracet ze svého vítězného tažení do Prahy, stáhla se nad Želivského diktaturou na radnici mračna.

Před 600 lety Žižka poprvé použil vozové hradby. Ze smrtící taktiky udělal trumf

Kazatelova opozice pozvala do Prahy opět tábory a vznikla devatenáctičlenná rozhodčí komise, do jejíhož složení už Želivský nemohl mluvit. Komise, jejímž členem byl i Jan Žižka, dne 5. února 1422 zbavila Bzdinku funkce a na jeho místo jmenovala Haška Ostrovského z Valdštejna. Na Starém Městě tak získali opět navrch Želivského oponenti.

Rozhodl přitom pravděpodobně právě Žižkův hlas, protože slavný vojevůdce už měl krvelačného kněze dost. Želivský přišel o moc a dostal zákaz vstupu na pražskou radnici. Jeho definitivní konec se blížil.