Před dvěma lety jsem s Janou natočila podcast, kde poprvé veřejně mluvila o svém těžkém boji s anorexií a bulimií. Byl to její veřejný coming out, který v lidech vyvolal silné emoce. Nedávno mi jedna čtenářka napsala, že by ráda věděla, jak se Janě v životě daří, protože prochází něčím podobným. Rozhodla jsem se proto Janu znovu vyzpovídat.

Nejdříve ale připomenu, kdo Jana je a co všechno prožila. Biologická matka, tak ji Jana nazývá, byla alkoholička. V dětství ji často zapomínala ve školce. Místo společných her a radostí musela Jana sledovat zkrvavenou ženu, jak se válela v opileckých křečích a zvratkách. Často svoji biologickou matku vodívala opilou domů, kde ji nakonec zavřela samotnou na dva dlouhé dny. Dokážete si představit, co takové čtyřleté dítě zažívá celý den, celou noc a opět celý den úplně samo? Neustálý pláč, strach, beznaděj, žízeň, hlad, zoufalství, šok, smutek, vyčerpání a nezapomenutelné trauma na celý život.

Občas Janu hlídali sousedé, aby se její biologická matka mohla opít a užít si pánskou společnost. Mezitím, co ona propadala alkoholu, dostávala Jana od sousedů řemenem za to, že neuměla vylézt z postýlky, když potřebovala na záchod.

O svých problémech promluvila Jana Lhotová v podcastu Deníku:

Zvratky jsem schovávala pod polštář nebo za skříň, vypráví anorektička Jana | Audio: Deník/Bohumila Čiháková

Její život byl rozdělený mezi biologickou matku alkoholičku, milovanou babičku, která později zemřela, a otce, který po dlouhé a těžké nemoci oslepl, takže se o Janu nemohl dostatečně starat. Tuto roli a zároveň roli milující matky v budoucnu převzala jeho přítelkyně Irena.

Jana tak dospívala v pocitech absolutního selhání a nejistoty. Necítila se dobře. Chyběl jí domov, pozornost, chvála a láska. Mráz mi šel po zádech, když řekla větu: „Asi jsem si to zasloužila.“

Jana Lhotová mi svůj osobní příběh vyprávěla v podcastu O životě zblízka. Tehdy se rozhodla, že se chce uzdravit. Po dvou letech jsme se opět setkaly a v dnešním rozhovoru si můžete přečíst, jak Jana žije, co pro ni znamená jídlo, jaké jsou spouštěče bulimie, co dělat, když selžete, kde hledala pomoc a co je pro lidi s poruchou příjmu potravy nejdůležitější, když se chtějí léčit.

Platí stále, že jsi léčící se bulimička?
Platí. Vnímám to pořád stejně. V hlavě je se mnou porucha příjmu potravy pořád. A neumím říct, jestli se mnou zemře a tím i skončí. To, jak je to dnes, jsem si před těmi x lety vůbec neuměla představit, takže jsem hrdá, že můžu říct, že jsem léčící se bulimička.

Když něco máme neustále v hlavě, říká se tomu taky závislost.
Někde jsem se dočetla, že pokud člověk onemocní poruchou příjmu potravy, dochází u něj ke změnám na mozku. Ale to je s jakoukoliv závislostí, a bulimie závislost je, stejně jako alkohol nebo drogy. Pokud by se před abstinujícího alkoholika položil alkohol, nastartuje něco, co se pro něho může stát zase osudným. Proto nechci říct, že jsem vyléčená i přesto, že v dnešní době nezvracím a jídlo si užívám. Přistupuji k tomu s velkou pokorou, protože vím, že co je teď, nemusí být napořád.

Jak dlouho abstinuješ?
Zhruba dva roky.

Máš nějaké spouštěče?
Mám spouštěč, u kterého vím, že mi dělá potíže, takže jsem ho vyřadila úplně. Ale před půl rokem byl moment, kdy jsem to porušila. Požila jsem alkohol, který mi utlumil strach. Potom jsem se přejedla a zvracela. Takže alkohol jsem vyřadila úplně.

Vnímalas to jako selhání?
Neměla jsem dobrý pocit. Ale nikdo, kdo něco poruší, by si neměl předhazovat výčitky a brát to jako selhání a říct si 'nemá to cenu'. Je to přeci proces toho uzdravování. Řekla jsem si: 'Dobře, stalo se to, nedělá mi to dobře, vyřadím to a jedu dál.'

Ze svého života jsi vyřadila i svoji biologickou matku.
Ano. Pořídili si mě s tátou jako možnost k udržení vztahu, který se rozpadl asi rok po mém narození. Biologická matka byla alkoholička. Nebyla schopná se o mě postarat. Často jsem ji viděla úplně namol, pozvracenou, od krve. Byla úplně mimo. Odkládala mě už jako malou k babičce, kde jsem nakonec i vyrůstala.

Ve čtyřech letech tě také nechala doma úplně samotnou dva dny.
Tyto vzpomínky jsou traumatizující. V televizi běžel seriál My všichni školou povinní a pak Spejbl a Hurvínek. Dodnes, když slyším jen znělku, mi to nedělá vůbec dobře. Stejný vztah mám k písničce od Stevieho Wondera, která tam hrála pořád dokola. Abych uhasila žízeň, přisunula jsem si židli a pila vodu z kohoutku. Ani nevím, jestli a co jsem jedla. Hodně jsem se bála. Pořád jsem plakala a vysílením občas usnula.

Kromě traumat od matky, kdo další se podepsal na tvém duševním stavu a spouštěči anorexie?
Kromě omáček od babičky jsem milovala i její buchty. Dokázala jsem jich sníst celý plech. To se nelíbilo tátovi a slova, které použil, se na mě podepsala. Buchty jsem pak přestala jíst. Další velká rána do duše přišla od modelingové agentury, kam jsem se hlásila jako modelka. Měla jsem tenkrát hodně vypracovanou figuru ze sportu. Do modelingu se jim to nehodilo, hlavně moje silná a svalnatá lýtka z lyžování. Tady jsem začala vnímat jídlo jako jed.

Několikrát, co tady spolu sedíme, jsi řekla větu, že princip nemoci poruchy příjmu potravy netkví v tom, co sníš nebo kolik toho sníš, ale že je zakořeněn v hlavě.
Jen málokdo se dokáže vcítit do duše takto nemocného člověka. Vždycky jsem hledala a čekala jakési zadostiučinění od nejbližšího okolí. Čekala jsem, kdy za mnou přijde partner a řekne 'vážím si tě za to, co jsi dokázala' nebo 'jsem na tebe hrdý'. On to nikdy sám od sebe neudělal. Bylo mi to líto. Nechápal, jak můžu zvracet, protože pro něj bylo a je normální jíst. Jenže pro mě to tak nebylo. Nakonec jsem to uznání našla sama v sobě. Takže porucha příjmu potravy se netýká toho samotného jídla. Jsem přesvědčená, že pravý důvod je nějaké zranění duše, ublížení, odmítnutí, které nedokážeme zpracovat.

V kuchyni na parapetu ti visí izolepou přilepený papír s několika krásnými větami: „Jsem v bezpečí a milována. Miluji své tělo, které mi každý den neúnavně slouží a s láskou se o něj starám. Jsem dokonalá taková, jaká jsem. Mám tě ráda.“ To jsou tvoje uznání?
Napsala jsem si tyto čtyři afirmace (ujištění, ubezpečení, kladné tvrzení - pozn. red.), které jsem si denně četla. Visí to tady už poměrně dlouhou dobu. Jde o věty, které se týkají mého vztahu k mému tělu. Chtěla jsem to mít stále na očích. Asi po roce jsem si to uvědomila a pocítila, že se o tělo musím opravdu starat a že ho mám skutečně ráda a že mu za vše děkuji. Je to můj nejlepší přítel a tomu ubližovat nechci, protože ve skutečnosti nikoho jiného než sami sebe nemáme.

Takže už ho konečně krmíš a hýčkáš a nepřemýšlíš nad tím?
Rozhodně to není tak, že bych o jídle přemýšlela ve spojitosti s mou diagnózou. A co můžu ještě říct, už mě nikdy nenapadá, že bych si koupila něco navíc, co bych snědla a posléze vyzvracela tak, jako tomu bývalo dřív, kdy jsem kupovala přebytky, přejedla se a vše vyzvracela. Jsem přesvědčená, že ženy, ale i muži, kteří se o sebe starají, obecně přemýšlejí o tom, co jedí, a co je pro jejich tělo a organismus prospěšné, čím je potravina přínosná nebo naopak škodí.

close Jana Lhotová info Zdroj: Deník/Bohumila Čiháková zoom_in Jana Lhotová

Které potraviny škodí a v nákupním košíku nemají co dělat?
Brambůrky, rohlíky, koláče. Nedávám si dortíky ani větrníky. Vyhledávám vyváženou stravu, abych měla dostatek masa a zeleniny. Svému tělu dopřávám kvalitní jídlo, a proto si odpírám to, co pro tělo není nijak přínosné.

Jsi v tom důsledná?
Vím, že to nejde vždy úplně vynechat. Totální asketismus není samozřejmě cesta. Takže když manžel udělá o víkendu na snídani palačinky, tak si je strašně moc ráda dám, což pro mě dřív nebylo vůbec představitelné. No a když jdu do obchodu, tak primárně přemýšlím o tom, co koupím dětem a z čeho budu vařit.

Takže čerstvý křupavý rohlík s máslem a marmeládou je stále zapovězen?
Rohlíky nejím. To se opravdu nezměnilo a nezmění. Dám si raději kvalitní chleba. Pečivo pro mě obecně není každodenní strava. Mám ho spíše za odměnu.

A které jídlo si naopak dopřáváš?
Ještě dodám, že nepiji sladké pití. Hřeším jen u kávy, kterou si jednou za den osladím. Co opravdu miluji, je tučné čtyřprocentní mléko a tučný řecký jogurt. Odtučněné potraviny upravované chemicky nejím a nedoporučuji je. Upřednostňuji kvalitu a raději si dám menší porci, než do sebe cpát chemické hnusy. Je důležité si občas dopřát a zažít ten pocit, že teď jsem zhřešila, ale užila jsem si to.

Co pro tebe dnes znamená jídlo?
Je to přítel a zdroj energie. Je to něco, co potřebuji k životu. Užívám si ho a přála bych to všem, kteří poruchou příjmu potravy trpí.

Láska prý prochází žaludkem. Vidíš to tak?
To je pravda. Ještě před pár lety jsem si neuměla představit, že bych si sedla před jídlo a úplně s láskou ho snědla, vychutnala si ho a ještě si řekla, tak a teď moje tělo dostalo, co potřebovalo. Dříve bych se ho nedotkla nebo ho šla vyzvracet. Dnes s jídlem zažívám neskutečné stavy. Pro člověka, který je nemocný, je toto nepředstavitelné. Takže jsem vděčná, že si to už dnes užívám.

Jak vypadá dnes tvůj denní stravovací režim?
Není to ideální. Spíš katastrofální. (smích) Skloubit děti a práci je někdy hodně náročný proces. Když jsem doma, s dětmi se stihnu nasnídat i dát si oběd. To je ta lepší fáze. Když jsem v práci na nějakém velkém focení, tak pokud mi doslova někdo něco nestrčí pod nos, buď nejím, nebo si dám jedno jídlo za den v nějaké pauze. Ale věřím, že tohle se stává běžně komukoliv, i tomu, kdo má zdravý vztah k jídlu. Snažím se jíst během dne ovoce a vždy mít alespoň jedno teplé jídlo denně. Pokud je to až večeře, tak si ji v klidu sním a jsem spokojená.

Nemáš myšlenky se pak z vyhladovění přejídat a podprahově myslet na to, že jídlo můžeš vyzvracet?
Tohle mám už opravdu za sebou. Nemám ráda absolutismy, nevím, co by se muselo stát, abych se do toho vrátila zpátky. Mám kolem sebe lidi, kteří chtějí žít, ale potkala je nemoc a nedobrovolně opustili tento svět. Teď mi odešla kamarádka v 37 letech a říkám si 'pane bože, jak je to strašný!'. Takže já tady chci být, chci tady být pro svoje děti, chci si užívat. Když jsem loni zjistila, že mám nádor na štítné žláze, najednou si člověk, než zjistí, že to má řešení, uvědomí, že tady nemusí zítra být, ale já tady být chci.

Před zhruba dvěma lety jsi veřejně promluvila o své nemoci. Jak na tvoji otevřenou zpověď o anorexii a bulimii reagoval tvůj manžel?
Manžel mi řekl, že když slyšel náš podcast, velmi ho to dojalo a brečel. Že si neuvědomoval a nedocenil celou situaci. A to si myslím, že mají muži obecně. Tak možná rada pro vás, nehledejte spásu v manželovi. Nečekejte plácání po ramenou a chválu, jak jste dobrá. Hledejte to samy v sobě. Řekněte si 'dělám to hlavně kvůli sobě a dětem'.

Co má společného tvoje bulimie s dětmi?
Uzdravení přišlo až po druhém porodu s dcerou. U syna jsem to tak neměla a vyčítám si to. Dcera byla asi můj strach, aby se do ní nevmáčkl žádný špatný vzorec, protože chlapy vnímám, že se se vším poperou líp než holky, protože život a svět je tak nastavený. Kdyby dcera vnímala nebo viděla, že maminka zvrací a nejí a má nezdravý vztah k jídlu, bála jsem se, že by jí to mohlo poznamenat, tak jako mě poznamenal vztah mé biologické matky k životu a alkoholu. Takže jsem to dělala hlavně kvůli ní.

Ale tvůj syn Maty tě zvracet viděl. Tenkrát tě nenapadlo, že by ho to mohlo taky poznamenat?
Když se Maty narodil, přemýšlela jsem, jak to budu dělat, až bude starší. Jak budu zvracet, aby mě jako syn neviděl. Bylo to strašné období a jsem moc ráda, že už si tuto otázku nemusím pokládat. Maty byl malý, když se to stalo. Nikdy se mě na to neptal a já doufám, že na to zapomněl. Neumím si představit, že by tohle viděla a vyrůstala v tom moje dcera Mája. Mám to za sebou a jsem opravdu a upřímně šťastná.


Nahrává se anketa ...

Které období nemoci pro tebe bylo nejnáročnější?
Jeden z milníků byl, když nemoc propukla. Když jsem si uvědomila, že žadoním o pozornost, které se mi ve třinácti tolik nedostávalo. Vychovávala mě nebiologická máma a také se starala o tátu, který oslepl. Společně budovali firmu a já se v té době cítila strašně osamělá. Ani ve škole jsem nepatřila k lídrům, naopak, byla jsem ve škatulce divná, takže jsem zoufale žadonila o nějakou pozornost. Další milník přišel kolem třiadvacátého roku. Vyhledala jsem odbornou pomoc, kde jsem byla přivzata ke skupině stejně nemocných lidí a vůbec to nefungovalo, jak by mělo. Hledaly se tam jenom důvody, proč jsme nemocní, a já jsem se utvrzovala jenom v tom, že mám právo být nemocná a přece to má důvod, takže je to v pořádku.

Už víš, co by ti v té chvíli pomohlo nejvíc místo hledání důvodů proč?
Stále si tím nejsem jistá. Nebyla jsem na tom tak špatně, aby mě hospitalizovali. Ta svépomocná skupina mě spíš tlačila psychicky dolů. Bála jsem se o tom mluvit s rodinou nebo přítelem, bála jsem se toho, že to budu muset řešit a že zatím nechci. Byla jsem připravená, že mohu i umřít, což bylo asi přijatelnější, než začít jíst a přibrat. Každé sousto pro mě byla vidina přibrání na váze. Takže upřímně prostě nevím. Jediné, co takto nemocný člověk řeší, je jídlo. Od chvilky, kdy se ráno probudí, po dobu, kdy usne. Při jakékoliv společenské akci, setkání s kamarády, rodinném obědě jsem v hlavě měla jen to jídlo a kalkulovala, co budu dělat a kam ho půjdu vyzvracet. Na návštěvě tam moc možností nebylo, tak jsem nejedla.

Abstinuješ už dva roky, přitom jsi hubenější než kdy předtím. Čím to je?
Nikdy jsem nebyla vyloženě obézní, takže každé kilo dole je u mě vidět. Zhubla jsem před tři čtvrtě rokem po relativně náročné léčbě s nádorem. Pak jsem prodělala těžký zápal plic. Mám teď 57 kilo. Nevážím se pravidelně, ale poznám to na oblečení. Věřím, že moje váha má vliv i na to, že jsem v pohodě, jím zdravě, dobře a konečně si to užívám.

Jani, ty jsi trpěla anorexií a bulimií dlouhých 26 let. Narození dcery byl hlavní důvod, proč jsi tuto nemoc začala řešit. Jak si to prožívala?
Pojďme si to říct na rovinu. Ono je strašně jednoduché zahánět stres tím, že se přejím, vyzvracím se a tak nepřiberu. Vypadá to jako strašná pohoda, a proč to ve výsledku řešit, když je to tak jednoduché a vlastně i velmi pohodlné. Jenže ono to pohodlné není. Je to určité odříkání, že nejím, co chci. Nepřejídám se, nezvracím. Je to o nějaké kázni a vlastním já. Byla jsem na sebe přísná. Na začátku to nebylo vůbec příjemné. Udržet se. Vnímat se. Hlavní bylo se rozhodnout. Dát si vedle sebe misky vah a říct si, co mi za to stojí.

Vyhrálo chci?
Ano. Ale největším problémem je, že ženy, které poruchou příjmu potravy trpí, ještě nechtějí „dost“. Takže pokud nechcete sama, věřte mi, že vám nepomůže vůbec nikdo. Nemusíte vůbec nikam chodit, nepomůže vám žádný doktor ani žádná hypnóza. Člověk si musí vše uvědomit a začít se mít rád. A je to dlouhá a náročná cesta.

Obracejí se na tebe ženy s podobným problémem?
Občas mi ženy napíšou, že se potýkají s něčím podobným a řeší, jak z toho ven. Maminkám teenagerů, kteří jsou takto nemocní, říkám, aby nepodceňovaly roli odborné pomoci, že je dobré někoho vyhledat, aby s tím nemuseli žít dlouho. Protože rodiče nemají možnost to zvládnout ani medicínsky ani psychologicky, takže rozhodně neváhat a vzít je k lékaři a k psychologovi, aby s nimi řešili bolavou duši. A pokud jde o dospělou ženu, která poruchou potravy trpí i několik dlouhých let, říkám, ať se nebojí a hlavně se rozhodne. Je to o tom „dost“.

close Bývalá běžkyně na lyžích Gabriela Soukalová info Zdroj: Deník/Bohumila Čiháková zoom_in Bývalá běžkyně na lyžích Gabriela Soukalová O životě zblízka s Gabrielou Soukalovou

Baví ji nejistota a nelehké cíle. Ve světě biatlonu se zapsala zlatým písmem. Zažila velká vítězství, ale i osobní prohry. Největší soupeřkou, ale také kamarádkou na trati, se jí stala bulimie. Zánět šlach způsobil konec její kariéry. Krach přišel také ve vztahu s badmintonistou Petrem Koukalem.

Co bylo spouštěčem poruchy příjmu potravy, jak dokázala s bulimií vyhrávat závody, kdy jedla tampóny napuštěné vodou, jaký vztah k jídlu má dnes a jak pravdivé bylo svědectví v dokumentu o rozpadu manželství, si můžete poslechnout v pátečním podcastu O životě zblízka s nejlepší českou biatlonistkou Gabrielou Soukalovou, která nic neskrývá a také prozrazuje, že jí roste před očima talentovaná nástupkyně Izabel.

Gabriela Soukalová v podcastu O životě zblízka | Video: Deník/Bohumila Čiháková