Kliknutím zvětšíteKdyž uslyšela výzvu Stůjte! a střelbu, padla Jiřina Štěpničková na zem a pokoušela se zahrabat do mechu svůj cestovní pas a zlatý náramek (který pak bezpečnost stejně našla).
Jejího syna, tehdy čtyřletého Jiřího Štěpničku (v té době se ještě jmenoval Samec) nesl v batohu další z účastníků „pokusu o přechod do zahraničí“, jedenadvacetiletý Evžen Hoffman. Do skupiny uprchlíků ho přivedl převaděč Jiří Fiala.
Uprchlíci strávili noc ve vlaku, jeden den čekáním v lese a další noc cestou až k místu, kde došlo k zatčení. Cesta tak zmátla dítěti čas. V monografii Jiřina Štěpničková od Jindřicha Černého je proto zmíněna pocitová vzpomínka, kterou si dospělý Jiří Štěpnička živě uchoval v paměti: že šli k těm hranicím týden.
Místo slíbeného kola pistole
„Odcházeli jsme tady ze Zbraslavi, jeli jsme vlakem někam na Šumavu a maminka mi řekla, že jedeme za tatínkem do Karlových Varů, že tam oslavíme moje narozeniny a že dostanu k narozeninám kolo,“ vzpomínal před lety v dokumentu České televize Neobyčejné životy herec Jiří Štěpnička (jeho otcem byl malíř, grafik, pedagog a scénograf Jan Samec, pozn. red.).
„A já si pamatuju, že jsem měl takovou situaci, kdy mi nebylo dobře a v jednu chvíli jsem viděl ty kmeny borovic a říkal jsem: Už jsme na kolonádě! To je báječný! A nebyli jsme na kolonádě. Byli jsme bohužel ještě pořád v tom lese.“
Když se strhla střelba a pokřik „Stůjte“, oddělil nastalý zmatek Jiřinu Štěpničkovou od jejího syna, což u něj vyvolalo hysterický záchvat. Herečka proto vylezla zpod mlází, kde se na poslední chvíli schovala, a pospíchala k němu, ale to už ji pohraničníci odvezli pryč.
Od chvíle, kdy ji kolem půl deváté ráno 22. října 1951 zatkli, už syna neviděla. Skončil pod jménem Jiří Štika v tzv. Dětské jizbě SNB v Americké ulici v Praze na Vinohradech. „“Já osobně jsem tomu říkal polepšovna pro batolata. Bylo to pod uzamčením. Ošetřovatelé, opatrovatelé – nevím, jak bych to nazval – byli ozbrojeni, měli pistole,“ vzpomínal Jiří Štěpnička.
Dramatické události spojené se zatčením jedné z nejpopulárnějších hereček první republiky Jiřiny Štěpničkové v roce 1950 připomněl v neděli film České televize Past.
Nalíčená past
V souladu s inscenací se herečka skutečně dostala do pasti nalíčené Státní bezpečností, která jí přes svého agenta, působícího jako uhlíř, jenž Štěpničkové dodával uhlí do vily na Zbraslav, doručila fingovaný dopis od režiséra Františka Čápa. Dopis, v němž režisér jejích nejúspěšnějších filmů (Babička, Jan Cimbura) svou hvězdu zval („Milá babo, přijeď, budeš mít okamžitě práci…“), sice Štěpničková hned po přečtení zničila, ale považovala ho za autentický a začala skutečně plánovat svůj odchod.
Netušila, že je od prvního okamžiku v rukách Státní bezpečnosti, k níž patřil jak zmíněný uhlíř, tak i údajný převaděč Jiří Fiala. Ten sliboval dostat skupinu, v níž kromě Štěpničkové byla i uhlířova družka Růžena Daňhová s malou dcerkou (o spolupráci svého druha s StB pravděpodobně nevěděla), už zmíněný Hoffman, a jedna žena s jedním mužem, známí jako paní T. a pan K, do západního Německa. Místo toho je však odvedl na místo spadající pod pohraniční útvar Planá u Mariánských Lázní, daleko od hranic, kde už bylo vše nachystáno k zatčení.
Dítě Daňhové začalo opravdu po cestě brečet, takže se s ním i s panem K. vrátila a byla zatčena až o několik dní později.
Obětní beránek režimu
Jiřina Štěpničková jako předválečná hvězda největší velikosti (která si na rozdíl od řady svých kolegyň navíc ani nezadala během okupace s německým filmem, což jí některé včetně Adiny Mandlové nemohly zapomenout), se stala nedobrovolnou aktérkou akce nazvané Generální prevence. Tou se komunistický režim vypořádával s „exemplárními případy“, jimiž chtěl zastrašit ostatní a odradit je od jakýchkoli protestů.
Vedle politických procesů s Miladou Horákovou a později se Slánského „spikleneckým centrem“ se zaměřil i na oblast kultury. Zde jako vhodný typ posloužila právě Štěpničková – byla slavná, mohla mít zájem o práci na Západě a po válečné zkušenosti působila navíc jako zásadová a silná osobnost. Proto bylo málo pravděpodobné, že by ji režim získal „pro sebe“.
V dvoudenním procesu, který proběhl ve dnech 1. a 2. prosince 1952, bylo souzeno celkem devět osob včetně herečky. Soud rozhodl, že všichni obžalovaní jsou vinni a odsoudil je k mnohaletému vězení, přičemž nejvyšší trest – 15 let – dostala právě Štěpničková. Všichni obvinění byli současně odsouzeni k propadnutí veškerého majetku.
Zrada čtyř kolegyň, podpora jiných
Film režiséra Viktora Polesného se zaměřil především na pozadí nejdramatičtější události celého procesu, kdy prokurátorka Ludmila Matušínská předložila jako důkaz „záznam sepsaný dne 2. prosince 1952 v Divadle Čs. armády“ (dnešním Vinohradském divadle). Tento záznam se nedochoval, Štěpničková ho v roce 1968 charakterizovala jako náležitě zdůvodněnou žádost o nejvyšší trest, tedy o trest smrti.
Zmíněný legendami opředený dokument údajně sepsala čtveřice hereček, jež vnímaly Štěpničkovou zejména jako úspěšnější sokyni. Polesného film je ukázal, ale nejmenoval. Podle pamětí Vlasty Chramostové (ve filmu pojmenované jako herečka Eva a ztvárněné Lenkou Zahradnickou) šlo o Světlu Amortovou (ve filmu představovanou Sabinou Remundovou), Světlu Svozilovou (nejspíš předobraz herečky zobrazené Stanislavou Jachnickou), Soňu Neumanovou a Jarmilu Švabíkovou.
Ostatní herci včetně Chramostové podepsali pamflet, který herečku odsuzoval a pod nějž odmítli připojit svůj podpis jen nemnozí, například Lída Vostrčilová a Josef Chvalina. Ti také spolu s Rudolfem Deylem ml. a ještě jedním kolegou jako jediní z Vinohradského divadla podpořili v roce 1954 i žádost o milost, kterou podali herci Národního divadla a Městských divadel pražských, mj. Zdenka Baldová, Ladislav Pešek, Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Marvan, Karel Höger, Bohumil Záhorský, Rudolf Hrušínský, Václav Voska, Dana Medřická a Marie Rosůlková. Podepsali ji i další umělci, včetně Martina Friče či Jiřího Trnky. Většina osazenstva Vinohradského divadla však podpis odmítla.
Žádost osud vězeňkyně nezměnila, herečka byla propuštěna až v roce 1960.
Nešťastný Plachý
Vedle Jiřiny Štěpničkové a nejmenované Vlasty Chramostové se Polesného snímek zaměřil ještě na tragickou postavu slavného herce a divadelního pedagoga i režiséra Jiřího Plachého staršího, blízkého kolegy Štěpničkové, kterého pod fiktivním jménem Klánský ztvárnil David Matásek.
Také jeho osud byl typický pro 50. léta. Plachý nebyl herec, jemuž by nový režim apriori nepřál. Naopak, se svou hřmotnou postavou se dobře hodil pro role dělníků a pár takových hrdinů (například v Němé barikádě Otakara Vávry) si také zahrál. Dodnes známé jsou i jeho kreace tajemného D'Hémona z Vávrova Krakatitu nebo magistra Edwarda Kelleyho z Fričova Císařova pekaře.
Začátek 50. let však znamenal také zvyšování tlaku ze strany Státní bezpečnosti na osobnosti, které chtěla získat pro spolupráci. Třiapadesátiletému herci údajně hrozila odebráním jeho pětiletého syna.
Dne 2. prosince 1952, přesně v den vynesení rozsudku nad Štěpničkovou, byl Plachý nalezen mrtev pod okny svého bytu. Oficiální závěr zněl sebevražda. Podle pár svědectví se však v bytu ve chvíli jeho pádu pohybovaly v blízkosti okna i jiné osoby.
8
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
