Rozhodnutí kandidovat na hlavu státu určitě zasáhl do vašeho rodinného života, byť vy jste si to už vyzkoušela před pěti lety. Jak roli kandidátovy manželky prožíváte?
Hodně jsme o tom mluvili, protože to do rodinného života opravdu zasahuje. Děti už ale povyrostly, takže to rozhodnutí bylo jednodušší než před lety, kdy byly menší. Nyní jsou všechny dospělé a stojí na vlastních nohách, i když s námi některé ještě bydlí (Fischerovi mají tři děti Barboru, Benedikta a Markétu, nejstarší syn Vojtěch před devíti lety podlehl těžkému postižení). Máme s manželem opravdu hluboký vztah a vím, že kdybych ho v něčem omezovala, nebylo by to správné. V jeho rozhodnutí ho plně podporuji.

close Klára Fischerová info Zdroj: Deník/Kateřina Perknerová zoom_in Klára Fischerová Pracujete v hospicu Cesta domů. Pokračovala byste v tom i jako první dáma?
Takto dalece jsem o tom ještě nepřemýšlela. Vím, že role prezidentovy manželky je časově i obsahově velmi náročná, musí manžela doprovázet na různých akcích i cestách. Přesto bych si ráda část této práce nechala, protože je to moje srdeční záležitost, ale bylo by to asi jenom na dobrovolnické bázi.

Manželky prezidentů se tradičně věnují charitativní nebo nadační činnosti. Na co byste se zaměřila vy?
Jsem zakladatelkou nadačního fondu Loďka, který vznikl proto, aby měl náš první dětský paliativní tým při FN Motol zázemí. Funguje už pět let, založily jsme ho jako tři maminky, které mají zkušenost s péčí o těžce nemocné dítě. Je to velmi zajímavá práce a v ní bych určitě ráda pokračovala.

Váš manžel hovoří o snaze stmelovat společnost tam, kde to jde. Neboť, jak uvedl, o spojování s nacisty a extremisty nestojí. Jak vidíte roli hlavy státu při zklidňování rozjitřené atmosféry v zemi?
Manžel by určitě rád lidi spojoval, i když je jasné, že se všemi to nejde, zavděčit se všem nelze a ani by to nebylo žádoucí. Dialog je ovšem nepochybně potřebný. Je k němu zapotřebí prostor, čas a otevřená mysl. Není možné ho vést s někým, kdo o něj nestojí. Někdy mi je smutno z toho, že lidé po něm volají, ale neumějí, nebo nechtějí naslouchat tomu druhému, nechat ho mluvit, respektovat ho, vnímat jeho názory. A bez toho to nejde.