Kliknutím zvětšíteZprávy o tom, že v jižních Čechách povážlivě stoupá vodní hladina, začaly přicházet do Prahy už v pondělí 1. září 1890. Podle zprávy Jana V. Veselého o Velké povodni ve dnech 2. až 6. září 1890 propršel téměř celý srpen, srážky způsobily velké škody na zemědělských plodinách, a právě ve chvíli, kdy už zem byla plně nasycená vodou, přihnala se do jižních Čech další průtrž. Důvodem byla frontální vlna ze severní Itálie, která dorazila v noci z neděle na pondělí a vyvolala obrovské lijáky, které rozvodnily Vltavu i všechny její přítoky.
Třetího září kulminovala povodňová vlna v Českých Budějovicích a hnala se na Prahu. Voda s sebou nesla spoustu dřeva, protože to se v té době ještě plavilo po vodě na vorech a ve spoustě obcí a měst se podél říčních břehů táhla skladiště plná klád. To všechno vzala povodňová vlna s sebou a hnala to jako obrovské beranidlo proti mostním pilířům.
V úterý 2. září 1890 dorazila do Prahy zpráva z Berouna, že také Berounka je rozvodněná. Bylo zřejmé, že až se obě povodňové vlny srazí, zažije Praha po 18 letech další povodňovou apokalypsu.
„V sny klidné dneska neklesla má Praha, jen v polosnění jako chorá dýše a vlny rostou, rostou, rostou stále. Ó řeko svatá, tepno země drahá, jež jindy v slunci dřímáš tiše, co vzbudilo tě k bouři nenadálé? Má země trpí, trpí od staletí a rány snáší tupá již a němá – zda náhle její hněv to jako pomsta letí, jež konce nemá, nemá?!“ vystihl tehdejší pocity Pražanů, na něž se valila tato zkáza, básník, dramatik, překladatel, libretista a divadelní režisér Jaroslav Kvapil.
Masová smrt ve vlnách
V té době se cvičil v Praze III. prapor „zákopníků“, zvaných též „sapérů“ či „pionérů“, jinými slovy ženistů, kteří se cvičili ve stavbě pontonového mostu. Tento most byl ještě před nedělními srážkami položen přes Vltavu v pražském Karlíně nedaleko od Invalidovny, a když do Prahy dorazila zpráva o tom, že v Berouně voda zaplavuje domy, rozhodl velitel praporu podplukovník Blondein, že má být rozebrán, aby se dal zachránit.
Poboření Karlova mostu znamenalo pro Pražany i pro tehdejší českou veřejnost podobnou ránu jako devět let předtím požár Národního divadla
Blondein bohužel podcenil sílu Vltavy, takže na rozebrání a složení mostu vyčlenil pouze dva desetičlenné oddíly, tedy celkem 20 vojáků. Podle některých pozdějších svědectví to bral jako dobré cvičení pro válečný stav a usuzoval, že nasazovat celý prapor na rozebírání jednoho mostu by si za války nemohla žádná armáda dovolit.
Voda v Praze zatím stále stoupala. Královská louka se proměnila v jedno velké jezero a v Podskalí byly zaplaveny ulice Na Výtoni a Plavecká. V noci z úterý na středu pak přišla katastrofa.
„Když o 2. hodině v noci došla zpráva o stoupání vody na Vltavě, vsedl zástupce důstojníka p. Kieswetter s 30 pionéry do trojdílného pontonu, aby zachránil vojenskou plovárnu na levém břehu Vltavy,“ popisoval následné osudové okamžiky Jan V. Veselý.
Všech třicet ženistů pod Kieswetterovým velením vyplulo s pontonem proti proudu podél pravého břehu. Jejich plánem bylo dostat se dostatečně vysoko nad plovárnu, pak se spustit do proudu a nechat se jím přenést přes řeku. Bohužel právě ve chvíli, kdy se ponton vydal do středu říčního koryta, se přihnaly od Podskalí utržené vory.
Prudce se ženoucí klády udeřily do pontonu jako torpéda a převrátily ho. Všichni, kdo byli na něm, byli strženi do vody. „Zástupce důstojníka a několik mužů šťastně se ještě zachytilo za lano výpomocného mostu, ostatní však byli strženi proudem a zmizeli ve vlnách,“ popsal to Veselý.
Z břehu sledoval situaci setník Reich, který se rozhodl spolu s několika dalšími ženisty pro záchrannou akci. Vojáci pod jeho velením rychle přesekali lana loděk uvázaných u břehu a pustili se do proudu, aby vytahali z vody tonoucí. Jejich obětavý zákrok byl ale marný. Byla noc, naprostá tma, a navíc stále zuřil silný déšť a vítr. Přes veškerou snahu nikoho nenašli. Kromě těch, kteří se spolu s Kieswetterem zachytili lan výpomocného mostu a pak doplavali zpátky k pravému břehu, všichni ostatní vojáci až na jednoho jediného zahynuli.
Tím jedním byl šťastlivec, kterého proud nahnal přímo ke křoví u libeňského břehu. Muž se ho zachytil a dokázal se vyškrábat na břeh. Tam ho ale opustily síly a zkolaboval. Probral se až ráno a kolem desáté se dopotácel zpět ke svému útvaru. Na chvíli tak probudil v ostatních naději, že se zachránil ještě někdo, ta se ale brzy ukázala jako lichá. „Zahynuvších zákopníků bylo celkem dvacet,“ uvedl Veselý.
Jejich jména dnes připomíná pamětní sloup v sadu před Invalidovnou v Sokolovské ulici čp.136/24 v Praze 8 Karlíně. Součástí tohoto památníku je i deska s nápisem: „Na památku zákopníků bývalého rak.-uh. 3. pol. praporu dne 3. září 1890 při vykonávání služby své ve vlnách rozvodněné Vltavy zahynulých“.
Karlův most padá
A vody stále přibývalo. Kulminace nastala 4. září mezi 20. a 22. hodinou. Na Starém Městě se dostaly pod vodu celá Liliová i Karlova ulice, na Betlémském náměstí voda dosahovala až za budovu Náprstkova muzea, zaplavené byly velké části Řetězové. Pod vodou bylo Mariánské náměstí, a to až k portálu Clam-Gallasova paláce.
Na Kampě byla řada domů zaplavena až do výše prvního patra. Pod vodou se ocitl také celý Žofín a v přízemí některých domů v Josefově dosahovala vodní hladina těsně ke stropům. Nejosudovější rána pro národní cítění však měla teprve přijít.
„V tom as o půl šesté hodině ranní ozve se příšerný jakýs rachot a hned na to jakoby po telegrafu letí od úst k ústům zpráva, z ulice do ulice, zpráva hrozná, úžasná: Kamenný most se zbořil!“ píše Veselý.
„Tato příšerná zvěst měla na obyvatele domů vodou obklíčených účinek hrozný,“ pokračuje. „Mnozí z nich mysleli nejinak, než že teď je všechno ztraceno, že když ani kamenný ten obr, o jehož pevnosti a bezpečnosti nikdo nepochyboval, nemohl odolat dravým proudům, byla by bláhová naděje spoléhat se na pevnost vetchých příbytků lidských.“
Veselý ještě dodává, že „od požáru Národního divadla nebylo katastrofy, jež by byla tak bolestně zachvěla srdci všeho lidu českého, jako katastrofa stihnuvší staroslavný most Karlův“.
V tu dobu se zřítily první dva oblouky. Stále ale nebyl ještě konec. Kolem tři čtvrtě na deset dopoledne dostal Karlův most další ránu.
„Nová hrozná katastrofa stihla starobylý Karlův most. Další jeden oblouk, a sice od staroměstské strany osmý opět podemlet zřítil se do rozčeřených vln, tak že mezi oběma způsobenými mezerami trčí do výše pouze onen pilíř, na němž nalézá se socha sv. Jana Křtitele. Na nábřeží nalézající se ohromné davy lidstva vzkřikly úžasem a tisíce rukou zalomilo se nad hlavami,“ popsal to Veselý.
Jedna z nejničivějších povodní
Teprve v pátek 5. září 1890 začala voda opadat. Škody, které za sebou povodeň zanechala, byly enormní. Jen škoda na uplavaném dřevu činila sto tisíc zlatých, voda však zásadním způsobem poničila také celou řadu mostů, jejichž smutným symbolem se stal právě Karlův, a dále spoustu domů, továren, skladišť, silnic i železnic.
Obrovské škody nadělala Vltava i na dolním toku za Prahou, na Mělnicku. Od Jaroměře pak krajinu a obce pustošilo také rozvodněné Labe, nejvíce na Litoměřicku a Ústecku.
Poboření Karlova mostu zasáhlo hluboce celou českou společnost. „Časopisy Zlatá Praha, Světozor, Zprávy spolku architektů a inženýrů v království českém i Časopis výstavní Jubilejní výstavy v Praze se předháněly v uveřejňování reprodukcí Bellmannových, Mulačových, Malochových fotografií pobořeného Karlova mostu i Liebscherových malířských skic ze záplav v Praze i okolí,“ napsal v roce 2003 Věstník Klubu Za starou Prahu.
Celá společnost se tak nyní (opět podobně jako v případě Národního divadla) upnula k jeho rychlé obnově. Již 23. a 26. září 1890, tedy ihned po opadnutí maxima povodňové vlny, ohledala komise znalců a zástupců magistrátu jeho pilíře a navrhla postup možné rekonstrukce. Nové zaklenutí zbořených mostních oblouků vyfotografoval fotograf Jan Mulač již v roce 1892. A při opravách navíc došlo na dně řeky až k symbolickému nálezu, který připomněl Pražanům první velkou povodňovou zkázu z roku 1784.
„V základech byla nalezena ke všeobecnému překvapení cínová deska s datem 1784 a zápisem o znovupostavení pilíře pod vedením ing. prof. F. L. Hergeta a stavebního ředitele F. Traxala. Slavnostní uložení pamětní desky provedl hrabě Prokop Lažanský. V zadním ohlaví byl nalezen starý primitivní základ, sestávající z mlýnských kamenů, uložených volně do řečiště na pouhý písek s bahnem bez pilot, bez roštu. Jednotlivé kvádry byly spojeny železnými tříhrotovými skobkami. Ač tento základ se jeví tak primitivní, přece v roce 1784 přispěl k záchraně kleneb,“ poznamenal k tomu Věstník Klubu Za starou Prahu.
8
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
