Třicátá léta minulého století přinesla do československé i světové politiky řadu událostí, které zcela změnily její podobu. V Německu se dostal k moci Adolf Hitler, v Československu vystřídal T. G. Masaryka na postu prezidenta Edvard Beneš.

A prudkými turbulencemi procházeli i českoslovenští komunisté, jejichž řady štěpil například postoj k podílu německé komunistické strany na vzestupu nacistů v sousední zemi či politické procesy v Sovětském svazu. To vedlo k čistkám v KSČ, z níž byli mimo jiné odstraněni šéfredaktor Rudého práva Josef Guttmann a elitní komunistický novinář Záviš Kalandra.

Aprílový žert

A právě ten druhý nastoupil, aniž by to tušil cestu, která jej přivedla až na popraviště. Sám si tento osud trochu předpověděl, když v roce 1937 v aprílovém vydání časopisu Světozor spolu s dalšími redaktory vydal několik stránek parodujících převzetí moci šéfem komunistů Klementem Gottwaldem.

Vedle článků typu „V horečném tempu pětiletky“, koláže s Gottwaldovou podobiznou visící nad pražským Týnským chrámem, obsahoval Světozor i fotku tří mužů, z nichž jeden je v předválečné uniformě a jeden sedí zkroušeně na židli. „Pata naší čacké GPU (v azbuce zkratka sovětské tajné policie GRU pozn. red.) rozšlápla hnízdo jedovatých zmijí! Je konec řádění hnusných plazů! Trockisti-teroristi-nihilisti jsou usvědčeni!

Zvrhlík, jemuž byl cizí jakýkoli vřelý cit k vlasti, bandita Záviš Kalandra se doznal! Pod tíhou usvědčujícího materiálu, mezi nímž nechyběl ani dokumentární obraz jeho bestiálního zločinu, a v atmosféře pravdy, v níž nyní svobodně dýšeme, se zhrouceně doznal k tomu, že zavraždil Přemysla Otakara II. na Moravském poli!… Nejvyšší prokurátor předloží veřejnému soudu obšírný text rozsudku!“ žertoval na stránkách časopisu vesele samotný Kalandra.

„Zanedlouho se ukázalo, že aprílové číslo časopisu Světozor předvídalo další vývoj české společnosti s takovou obrazovou názorností a jasnozřivostí jako nikdo jiný. To, co Kalandra s ironickou nadsázkou nastínil ve fotomontáži jako žert, se v nedaleké budoucnosti vyplnilo v mnohem obludnější formě,“ konstatuje historik Jaroslav Bouček v životopisné knize „27. 6. 1950. Poprava Záviše Kalandry“.

Známý literární historik Jiří Brabec pak ve své objevné studii ze šedesátých let srovnává novinářův ostrovtip se slovy prokurátora, jimž Kalandra čelil během vražedného a nespravedlivého soudu v červnu 1950. „Kalandra je představen jako ‚nepřítel lidu‘, jehož ‚cynismus, zavilé nepřátelství, velikášství, zbabělost, výsměch nad sebou samým‘ tvoří ‚ohavný portrét trockistického záškodníka a špióna‘,“ popisuje Brabec hysterický styl prokurátorovy řeči.

Bystrý intelektuál

Kalandra samozřejmě při své předpovědi nevycházel pouze ze své fantazie. Jeho vzdělání jej předurčovalo pro roli bystrého a nekonformního intelektuála. Narodil se v roce 1902 jako syn frenštátského lékaře a sociologa Břetislava Kalandry, který byl před první světovou válkou Masarykovým souputníkem. Mladý Záviš vystudoval filozofii a klasickou filologii na pražské Univerzitě Karlově.

Jako komunistický novinář pak podrobně sledoval velké procesy v Sovětském svazu, jimiž si Stalin ve třicátých letech vyřizoval účty se svými spolustraníky Nikolajem Bucharinem, Grigorijem Zinověvem či Lvem Kameněvem.

Ty se vyznačovaly jak absencí jakékoliv řádné obhajoby, tak absurdními přiznáními obviněných. A jestliže zpočátku při jejich hodnocení držel Kalandra stranickou fazonu, později obrátil a stal se jejich kritikem. Spolu s Guttmannem pak v roce 1936 vydal brožuru, ve které je odsoudil.

Později začal Kalandra spolupracovat s Přítomností Ferdinanda Peroutky. Téměř celou válku prožil v koncentračním táboře, po roce 1945 se stal velkým kritikem postupu komunistické strany, ale také vydal přelomovou historickou knihu „České pohanství“, v níž se věnoval počátkům českých dějin.

Třídenní výslech

Ještě po komunistickém převratu mohl nějaký čas volně působit. Už v listopadu 1949 jej však zatkla policie a stal se jedním z kandidátů na politické procesy, jimiž se komunisté pokoušeli zlomit vnitřní i vnější opozici. Nutno přitom podotknout, že výzvědnou činnost, spočívající v předávání utajovaných a cenných informací proti Československu, neprováděl.

Ani jeho významné propojení s Miladou Horákovou, s níž byl nakonec souzen, se nekonalo. Podle některých historiků se znali pouze povrchně. Navíc ani obvinění proti Horákové se nezakládala na pravdě. Původně vyšetřovatelé plánovali, že „vytvoří“ jeho vlastní skupinu, se kterou bude samostatný soud. Nakonec jej však do procesu zařadili jako „vedoucího trockistické skupiny“.

„U Kalandry hrála zřejmě hlavní roli politická msta, vyřizování účtů s odrodilcem, z něhož učinili představitelé komunistické strany vedoucího trockistu, a podle sovětského vzoru tedy největšího nepřítele,“ hledá historik Karel Kaplan v knize „Největší politický proces ‚M. Horáková a spol.‘“důvody jeho odsouzení.

Kalandrovo vyznání bylo vynucené, když jej vyslýchali bez přestání tři dny a noci tak, že nemohl stát na nohou. Osmého června jej soud se třemi dalšími odsoudil k trestu smrti, a ač se jej zastal Albert Einstein či sur-realista André Breton, milost nedostal. Mezi jeho poslední přání patřilo rozloučení s manželkou, které chtěl předat písemnosti. A ještě něco: „Žádám, aby mně bylo dáno jakékoliv jídlo, jen abych neměl hlad.“ Popraven byl v úterý 27. června ve 4.40 ráno jako první ze skupiny. Komunisté splnili jeho poslední přání jen zčásti.