Celá třída pak píše diktát, načež plynule a bez jakéhokoliv přízvuku opakuje slova z nahrávky: „Nádraží, restaurace, škola, náměstí, nemocnice, letiště, zastávka.“ Aby se naučili slova správně hláskovat, chodí k interaktivní tabuli, kde se jim pod fotkami objevují přeházená písmena. Ta musí správě seřadit. Poradí si i se shlukem ENCAŘÁNKL a správně ho rozluští jako „kancelář“ za všeobecného veselí ve třídě. Smích utichne při fotce obývacího pokoje, pod nějž skládají jednoduché slovo: „doma“.

„Učit češtinu Slovany je vždy obrovská výhoda. Student ovládá podobný jazyk a chápe jeho systém, jiný je zápis a potíže působí odlišnosti v gramatice a slovní zásobě. Na ukrajinské studenty jsme zvyklí, každý rok jich u nás výukou projde kolem sto padesáti. Máme i pedagogy ukrajinisty nebo ty, co jazyk ovládají,“ vysvětluje zástupkyně ředitelky Ústavu jazykové a odborné přípravy Barbora Štindlová.

V České republice pracuje již téměř osmdesát tisíc především Ukrajinek, které zde našly útočiště před válkou
Třetina ukrajinských uprchlíků už má práci. Plat? Neberou míň než Češi

Z některých svých bývalých ukrajinských studentů pak udělali rádce nově příchozích krajanů. Základní kurzy „přežití“ v českém prostředí pořádali již od března, Ukrajinkám v tu dobu i hlídali děti. Hlídání však velmi brzy změnili na užitečnější výuku češtiny pro malé děti.

Ústavu funguje již více jak šedesát let. Současná situace ale nemá obdoby. Institucí běžně prochází studenti z celého světa, dělí se do skupin podle svých jazyků a učí se češtinu a v ní pak odborné základy svého oboru, aby další rok mohli nastoupit k řádnému studiu. Nyní tu mají stovky Ukrajinců od malých dětí po seniory a očekávají další.

Někteří se potřebují připravit na studium ve škole či na univerzitě, jiní chtějí vykonávat kvalifikovaný obor, kterému se věnovali ve vlasti, a dalším stačí se jen v základech domluvit. Zároveň vzdělávají pedagogy školek a škol, aby uměli učit češtinu jako cizí jazyk. „Tady na Ústavu teď místo letních prázdnin a odpočinku učí všichni, kdo mají ruce a nohy,“ shrnuje to Barbora Štindlová. Neví však, co se bude dít po prázdninách. Většina jazykových programů podporovaná státem nebo magistrátem běží jen do září. „Ale potřeba vzdělávat Ukrajince v češtině poté nezmizí.“

Je škoda, aby tu učitelky nebo lékárnice uklízely

Ukrajinka Olga Kirchen žije v Česku už skoro dvacet let, vystudovala tu a na soukromých jazykových školách učila angličtinu a ruštinu. Nyní působí na Ústavu jako koordinátorka jazykových projektů. Organizuje kurzy češtiny a sjednává se zájemci, který pro ně bude ten nejlepší. „Někdy je to i o komunikaci. Hodně žen se mi svěřuje se svými zážitky, radí se, zda tu mají zůstat, nebo ne,“ doplňuje.

Takto vypadá většina zničených měst na Ukrajině po napadení Ruskem. Ilustrační foto.
Zdi od krve, křik i elektrické šoky. Chlapec popsal realitu ruských mučíren

Na dotaz, jak se mohly ženy naučit během čtyř dnů výuky tak dobře česky, s úsměvem odpovídá: „Je to i o motivaci. Ony tu češtinu skutečně potřebují a moc se jí chtějí naučit. Máme tady učitelky, lékárnice, architektky a je škoda, aby tady třeba jen uklízely a nevyužily jsme tu jejich potenciál. Česko ani nepotřebuje tolik uklízeček.“

Na kurzy dochází i farmaceutka Anna, která si nechala certifikovat svůj vysokoškolský diplom a ráda by pracovala v lékárně. „V češtině dělám pokroky, ale gramatika je těžká. A některá slovíčka znamenají něco jiného. Třeba ‚ovoče‘ je u nás zelenina, ovoce se řekne ‚frukt‘,“ líčí. A také Taja, která na Ukrajině vystudovala restaurátorství budov. „Ráda bych se teď oboru věnovala i v Česku,“ přeje si. Když se loučíme, Anna a Taja ještě žádají: „Napsali byste ještě do článku, že si moc vážíme toho, co pro nás Univerzita Karlova dělá a co pro nás dělají Češi? Vážíme si toho a není to samozřejmost.“