Podobně jako řada dalších zdejších budov neunikl bojům mezi ruskými invazními jednotkami a ukrajinskou obranou. „Jsem ale opravdu rád, že jsem neviděl umírat lidi,“ říká podnikatel a dodává, že někteří jeho kamarádi viděli a změnilo je to. „Jsou temnější,“ vypráví muž z města v Kyjevské oblasti, odkud po jeho osvobození přišly informace o masakrech civilistů ruskými vojáky, masovém hrobě. Svět šokovaly snímky mrtvých lidí ležících na ulicích. Moskva veškerou zodpovědnost popřela.

„Je to odpad,“ pronese nad sbírkou zničené ruské techniky Tkačenko. „Stejně jako celá ta země, ta už ve světové komunitě nebude existovat,“ utrousí. Pozůstatky po ruských okupačních jednotkách jsou podle něj v jeho podniku dočasně, s developerem protějšího obytného bloku se rozhodli vytvořit z věcí nalezených v okolí malé muzeum, podobné současné výstavě zničených ruských strojů v centru Kyjeva.

Mariupol, přístav na pobřeží Azovského moře, čelí každodennímu bombardování
Student se stal vojákem, aby bránil Donbas. Bylo to jako v pekle, popsal zážitek

Svůj „Mr. B Cocktail Bar“ otevřel dva měsíce před tím, než na Ukrajinu vtrhla ruská vojska. „Byl to koktejlový bar, ale teď je to spíše kavárna. Když to začalo, nemohli jsme prodávat alkohol. Teď ani nemám pořádné sklenice na koktejly a alkohol je čím dál dražší, nevím, jestli za něj lidé chtějí utrácet, potřebují spíše jídlo,“ vysvětluje.

Někteří obyvatelé se podle něj do Buče vracejí, aby své zničené domovy uklidili a zapečetili, poté odcházejí. „Mají například rozbitá okna. Jde to opravit, ale nikdo nechce utrácet peníze, protože nikdo neví, co můžeme čekat,“ dodává muž, jemuž se povedlo tři dny po začátku ruské invaze vyvézt do bezpečí manželku a malou dceru. Sám se podle svých slov vrátil domů 4. dubna, krátce po odchodu Rusů z města.

Na videu zaznamenal, jak tehdy vypadal poničený bar a také jeho byt, z nichž se podle něj ztratilo několik věcí. „Ukradli umyvadlo,“ ukazuje na prázdné místo na toaletě v baru, zatímco je jeho podnik zcela uklizen a funguje.

Místo umyvadla jsou na toaletě vlhčené ubrousky a dezinfekce. „Ale nechci si stěžovat, kamarádi přišli o domy,“ dodává a svěřuje se, že největší problém pro něho je, že mu chybí rodina. „Moje holky jsou ve Švýcarsku. S ženou po internetu mluvíme dvakrát denně. Dceři je rok a osm měsíců, rychle roste, přicházím o jedno z nejdůležitějších období jejího života,“ povzdechne si.

Život se sbaleným zavazadlem 

Vzhledem k současným ukrajinským nařízením za nimi jako dospělý muž nemůže odjet do zahraničí ani na návštěvu. „Chci normální život, a k němu potřebuji svoji rodinu. Ale nemůžu je přivézt zpět, protože když jdu spát, nevím, co přijde ráno. Pořád mám sbalené zavazadlo,“ dodává.

Batoh s nezbytnými věcmi jako jsou doklady či oblečení má doma připravený také novinářka Natalija Emelinová, jíž se rovněž povedlo z Buče i s dvacetiletým synem evakuovat, byť o takřka deset dní později. „Ve srovnání s městy Irpiň nebo Boroďanka je tady menší poškození (budov), ale odehrávala se zde zvěrstva. Když osvobodili Buču a objevily se první zprávy, došlo mi, co všechno se (nám) mohlo stát,“ vypráví dvaačtyřicetiletá žena a dodává, že všichni její blízcí jsou v pořádku a její byt je poškozen částečně.

Ani ona dosud nepovažuje Buču za bezpečné místo, i když se do ní toužila po evakuaci vrátit. „Myslím, že Buča teď není pro malé děti. V trávě může být cokoliv, kousek od svého domu jsem jednou našla granáty. Dospělí mohou kontrolovat, kudy chodí, ale co dělat s malými dětmi, které člověk neudrží?“ zamýšlí se. Úřady podle ní oblast od nevybuchlé munice čistí, ale zároveň upozorňují, že tento proces zabere až šest let.

Lidé tancují v parku Tarase Ševčenka v Kyjevě
Salsa ve stínu války. Kyjevský park ovládl tanec, lidi neodradily ani sirény

Problém je podle ní rovněž s logistikou. Kvůli současnému všeobecnému nedostatku paliva na Ukrajině je pro mnoho lidí obtížné dostat se do města po silnici. Ve městě se postupně otevírají první obchody, výrazně tam však podle ní podražilo. Pro potraviny proto jezdí raději do Kyjeva. „Třeba jahody tady stojí 180 hřiven, v Kyjevě 130. Mimochodem, když zjistili, že jsem z Buče, prodali mi je za 80,“ tvrdí.

Běžní lidé podle ní nejsou připraveni poslouchat, co se stalo v Buči, Irpini a Boroďance. „Co jsem se vrátila, mám pocit, že si lidé jeden druhého prověřují. Byla jsi v okupaci? Pokud ano, lze s tebou mluvit, porozumíš,“ uvádí a dodává, že řada lidí se navzdory všemu snaží zase žít.

Kavárna znovu vítá hosty

Jedním z míst, do kterých se v Buči pomalu vrací život, je kavárna „Kafé Džem“. Její ředitel Sergo Markarjan tvrdí, že podnik se po odchodu Rusů otevřel v Buči v polovině dubna jako první kavárna, kde se vaří. Nabízí posezení na terase, na níž jsou viditelné stopy války. Některé okenní tabulky mají díry po projektilech a poškozené jsou i dřevěné trámy. Kavárna je však uklizená a vítá hosty. „V prvních dnech (po odchodu ruských vojsk) to bylo složité. Velký problém byl s dodavateli, komplikovaně se sem dostávali. Některé firmy nefungují, nebo teprve pracují na své obnově,“ popisuje Markarjan.

Ukrajinci v Severodoněcku žijí ve sklepích. Řada z nich odmítá rodné město opustit.
Naše zem umírá. Lidé v Severodoněcku žijí pod zemí a riskují smrt, pryč nechtějí

Teď je podle něj situace o něco lepší. „Před invazí tady bylo 12 restaurací a 30 kaváren. Teď jsou otevřené tři kavárny a dvě restaurace. Nedávno začal fungovat druhý obchod. Všechno se otevře, až když skončí válka," domnívá se a upozorňuje, že dalším problémem v Buči je nyní rovněž nedostatek práce, jelikož funguje málo firem a některé sklady či podniky shořely. "Dříve jsme spíš měli problém sehnat pracovníky,“ dodává.

„Je to složité, ale my to vydržíme. Natruc našim hrozným sousedům, kteří pro nás toto přichystali,“ dodává a ruské okupační vojáky zároveň viní mimo jiné z toho, že v kavárně vypili všechen alkohol. Atmosféra ve městě je podle něj v současné době smíšená. „Jsou tady lidé v depresi. Potkáte člověka, máte radost, že žije. Pak se s ním začnete bavit a zjistíte, že třeba přišel o dům a umřel mu otec,“ popisuje.