Kliknutím zvětšíteO tom, co v 60. a 70. letech 19. století prožíval ruský car Alexandr II, by dokázal podat opravdu zasvěcené osobní svědectví snad jen francouzský prezident Charles De Gaulle, vládnoucí Francii zhruba o sto let později, který sám přežil na třicet pokusů o atentát.
Ruský car bohužel takové štěstí neměl – úspěšně čelil jen šesti pokusům o své zavraždění, tomu sedmému, k němuž došlo 13. března 1881, nakonec podlehl.
Sedmička bývá považována za magické číslo, jehož moc nemusí být nutně pozitivní ani negativní – pro ruského cara však byla v každém případě osudová.
Myslel to dobře…
Kdo byl Alexandr II.? Z přehlídky vůdců ruského národa v posledních 200 letech vychází spíše pozitivně; byl to panovník, který se snažil svou zemi politicky i hospodářsky zreformovat a zmodernizovat, dát jí obecně liberální a pokrokový kurs a vrátit jí postavení a věhlas evropské velmoci. V roce 1861 zrušil ve své zemi nevolnictví, v roce 1864 zavedl systém regionálních vlád, které mohly začít rozhodovat o místních záležitostech, oddělil soudní moc od moci výkonné a pokusil se také vybudovat modernější a solidnější ruskou armádu (možná i pod dojmem tzv. Krymské války, kterou Rusko prohrálo krátce poté, co v roce 1855 nastoupil na trůn).
Na druhé straně nedokázal překročit svůj stín – polské národní povstání v roce 1863 krvavě potlačil, studenty horující pro socialismus pronásledoval. Na trůn nastoupil v mimořádně složité době a protichůdné tlaky, jimž musel čelit, ho nakonec rozdrtily.
Nezavděčil se
Jak už to bývá, když se absolutistický vládce snaží na jedné straně povolit otěže, ale na druhé je stále pevně držet ve svých rukou, vyvolala politika Alexandra II. negativní reakce z obou krajních stran politického spektra.
Zatímco prostí rolníci jeho reformy vítali, pro mnohé příslušníky vyšších vrstev to byl projev slabosti a požadovali tvrdou ruku.
Pro radikální intelektuály požadující svržení monarchie zase zůstával nenáviděným tyranem a brzdou na cestě pokroku, k němuž podle nich mohlo dojít jen po jeho násilném odstranění.
Zazlívána mu byla i jeho zahraniční politika, v níž se snažil posílit mezinárodní význam Ruska jednáními s evropskými státníky, což mu jeho opozice vyčítala jako „podstrojování“ Německu.
Cesta teroru
K prvnímu pokusu o atentát se 4. dubna 1866 odhodlal radikální student Dmitrij Karakozov. Tento mladík byl bratrancem uvězněného radikála Nikolaje Išutina a stejně jako on zastával názor, že individuálním terorem lze dosáhnout socialistické revoluce.
Karakozov si na cara počkal u vstupu do petrohradských zahrad v době, kdy tamtudy měl procházet slavnostní průvod, a když k tomu opravdu došlo, dvakrát na panovníka vypálil. Netrefil se však, a další pokusy zmařil jeden z okolostojících přihlížejících, drobný podnikatel Osip Komissarov, který se začal prát s atentátníkem o pistoli a zadržel ho až do příchodu policie. Karakozov byl zatčen a ještě téhož roku popraven, v době smrti mu bylo 25 let.
Také další dva pokusy spáchali pouliční střelci a v obou případech stálo při Alexandru II. štěstí. Ani účastník polského povstání Anton Berezovský, jenž se ho pokusil zastřelit v roce 1867 v Paříži, ani člen podzemní organizace Země a svoboda Alexander Solovjov, který na něj začal střílet v roce 1879 na petrohradském nábřeží, se netrefili.
Berezovského odsoudili ve Francii k doživotnímu pobytu v trestaneckých koloniích v Nové Kaledonii, zemřel ve vyhnanství. Solovjov byl v Rusku odsouzen k trestu smrti a dne 28. května 1879 skončil jeho život na smolenské šibenici.
Následovaly dva bombové útoky, jeden na vlak, jímž se car vracel z Krymu, a druhý na jeho palác, oba ale selhaly. V případě prvního z těchto atentátů si pachatelé spletli vlaky a místo vlaku s carem odpálili vlak s jeho doprovodem (z bezpečnostních důvodů byly vypravovány vždy vlaky dva). V druhém případě nastražená bomba vybuchla v prvním patře paláce právě ve chvíli, kdy car stoloval ve třetím. Atentátník, který se nechal v paláci zaměstnat a časovanou nálož nastavil, byl opět dopaden a popraven.
Příprava slavila úspěch
Nejpropracovanější a nakonec také úspěšný pokus o carovu vraždu se připravoval téměř tři čtvrtě roku. Odbojové hnutí Svoboda lidu, sdružené kolem polského studenta Ignacyho Hryniewieckiho, se pod dojmem předchozích neúspěchů rozhodlo neponechat nic náhodě a provést několikafázový útok.
Jeden ze spiklenců, ruský inženýr Nikolaj Kibalčič, vyrobil za pomoci nitroglycerinu a nitrocelulózy bomby, které atentátníci vyzkoušeli v předměstském parku. Dvě selhaly, ale třetí explodovala.
Skupina následně vytipovala na základě dlouhodobého sledování dvě trasy, jimiž se panovník pravidelně vracel do Zimního paláce, a vytvořila na nich smrtící pasti – pokud by se vracel po nábřeží, měla mu pod kočárem vybuchnout silnice, načež ho atentátníci hodlali zasypat připravenými bombami. Za tím účelem si pronajali na nábřeží dům, v němž jako krytí zřídili sklad sýrů, a poté vykopali tunel vedoucí ze sklepení domu až pod střed silnice, kam nanosili dynamit. V záloze byl i muž s pistolí a nožem, kdyby bomby selhaly.
V úvahu ale připadala také možnost, že carův kočár pojede přes most a po druhé straně nábřeží. V takovém případě mělo dojít k útoku uprostřed mostu, kde chtěli pachatelé opět hodit na kočár bomby. V záloze za mostem se rozhodl čekat sám Hryniewiecki. Jako vhodný den vytipovali útočníci 13. březen 1881, kdy se v Petrohradě konala vojenská přehlídka.
Tento plán konečně vyšel. Bombový útok uprostřed mostu sice skutečně selhal – jeden z atentátníků ztratil nervy a bombu nehodil, druhý sice ano, ale výbuch místo cara zabil jen dva kozáky a malého chlapce – Hryniewieckimu za mostem už ale Alexandr II. neunikl. Studentova bomba mu vybuchla pod nohama a těžce ho zranila, zemřel několik hodin po útoku. Hryniewiecki sám byl v tu dobu už po smrti, exploze ho na rozdíl od panovníka zabila přímo na místě.
Později se objevila legenda, že carovi předpověděla smrt při sedmém atentátu jedna cikánka. Její jméno se však nedochovalo a není doloženo, že by kdy opravdu existovala. Legendu zřejmě pomohla vytvořit magie čísla sedm, která se tak zvláštně propojila s carovým životem.
10
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
