Kliknutím zvětšíteOd chvíle, kdy začalo sněžit, napadalo během 24 hodin na Washington D.C. kolem 60 až 70 centimetrů nového sněhu. Některé sobotní noviny už stačily sněžení reflektovat, dokonce si všimly, že jde pravděpodobně o největší množství napadaného sněhu v historii. Ale tento blizzard se měl do paměti všech Američanů vepsat ještě něčím jiným než sněhovými rekordy. Něčím, co bylo mnohonásobně hrozivější a krutější.
Špatně postavená budova
Jedno z nejpopulárnějších washingtonských kin, Knickerbocker Theatre, uvádělo v onen sobotní večer 28. ledna 1922 němý komediální fllm „Rychle zbohatněte, Wallingforde“, natočený podle stejnojmenné divadelní hry, která se od roku 1910 s velkým úspěchem uváděla na Broadwayi. Film doprovázela produkce divadelního orchestru, který se nacházel v orchestřišti před pódiem přímo v sále.
Komedie měla premiéru už 4. prosince 1921, ale řada diváků ji ještě stále neviděla, a ti, co už měli to štěstí, se na ni rádi někdy vydali znovu. Podle pozdějších odhadů se tak v hledišti kina Knickerbocker mohlo usadit až tisíc diváků, včetně prominentních osobností, jako byl například kongresman Andrew Jackson Barchfeld, několik bohatých podnikatelů a několik vůdců místních občanských komunit.
Filmy se tehdy hrály po vzoru divadelních představení s přestávkou na občerstvení. Po návratu se diváci znovu uvelebili v sedadlech. Nikdo netušil, že budova kinosálu, otevřená jen o pět let dříve, se stavěla narychlo a nedbale a že její plochá střecha představuje při déletrvajícím sněžení obrovské riziko.
„Ocelové stropní trámy byly na cihlové zdi prakticky pouze položeny, v některých případech nebyly zapuštěny hlouběji než 10 centimetrů. Při zatížení sněhem se mohly snadno utrhnout,“ popsal příčiny následné katastrofy spisovatel Kevin Ambrose, autor knihy „Sněhová bouře Knickerbocker“, když ho před devíti lety oslovil deník The Washington Post.
V sobotu 28. ledna 1922 napadalo na střechu více než 60 centimetrů nového sněhu. Bylo krátce po deváté večer, když střecha pod jeho tíhou povolila, praskla a zřítila se jako velká plochá deska na lidi v hledišti.
Sledování komedie se změnilo v masakr
V sále se podle dobového svědectví reportéra The Washington Post ozýval těsně předtím potlesk a smích, jímž spokojení diváci odměňovali zvlášť vydařenou komediální scénu. „Pak se ozvala rána, která zasela hrůzu do našich srdcí a přervala veselí. Zakvílel poryv větru a do zavřených dveří divadla se opřel proud vzduchu… Crandallův Knickerbocker Theatre, dříve chrám veselí, se proměnil v hrobku,“ popsal událost reportér The Washington Post.
„Muži i ženy vykřikli a snažili se vyskočit ze sedadel, ale padající střecha zachytila většinu z nich. Když utichl praskot tříštících se trámů, zavládlo všude ohromené hrobové ticho. Několik lidí na ulici, upozorněných hlukem, se rozběhlo směrem k divadlu. Zpod trosek se brzy ozvalo tlumené sténání a nářek zraněných,“ uváděl další americký deník The Washington Herald.
Scenérie, kterou první dorazivší svědci spatřili, byla strašlivá. Padající střecha s sebou strhla jeden z balkonů a také kus cihlové zdi. Celé orchestřiště tak bylo pokryto změtí roztříštěných a nakupených dřevěných i ocelových trámů a pokryto prachem z rozdrcené střešní omítky. Pod troskami byly uvězněny desítky a stovky lidí. Bylo zřejmé, že počet obětí na životech bude vysoký.
„Prvotní odhady počtu lidí, kteří byli asi v sále, se pohybovaly od 150 až do jednoho tisíce. Konečný počet obětí byl nakonec stanoven na 98 zabitých a 133 zraněných,“ uvedla ke katastrofě americká Národní nadace pro humanitní vědy. Pod troskami budovy zahynul také již zmíněný kongresman Barchfeld a šest z 11 členů orchestru.
Dodatečnými oběťmi katastrofy se stali také architekt zřícené budovy Reginald Wyckliffe Geare a její majitel Harry M. Crandall. Oba pod dojmem toho, co jejich „společné dítě“ napáchalo, spáchali později sebevraždu.
Pomoci si lidé museli sami
Úřady nechaly po neštěstí preventivně uzavřít všechna divadla a kinosály v oblasti a začaly provádět rozsáhlé prohlídky budov zaměřené na jejich statiku. Došlo také ke zpřísnění stavebních předpisů, aby se do budoucna podobné katastrofě předešlo. Přesto si obyvatelé Washingtonu po desítky let při každém větším sněžení připomínali osud Knickerbocker Theatre.
Podstatně menší pozornost byla bohužel věnována pozůstalým po obětech a těm, kteří neštěstí na místě sice přežili, ale odnesli si z něj často doživotní psychické i fyzické následky. Žádná z rodin obětí nedostala podle spisovatele Ambroseho od nikoho ani cent a musela spoléhat na pomoc známých a přátel.
Za jeden z nejzajímavějších příkladů pomoci, s nimiž se při sběru materiálu pro svou knihu setkal, označil Ambrose příběh houslisty Oresteho Natiella. Ten patřil mezi ty členy orchestru, kteří pád střechy nakonec přežili, ale při neštěstí přišel o ruku.
„Nemohl už hrát na housle, a neměl se tedy jak živit. Několik estrádních bavičů se proto dalo dohromady a uspořádalo v Louisville v Kentucky společnou show pod názvem Benefiční vystoupení pro Natiella. Jeho cílem bylo vybrat dost peněz na to, aby pomohly Natiellovi překlenout finančně nejtěžší období a znovu se postavit na nohy, aby mohl začít nový život bez svých houslí. Představení přilákalo široké publikum a na Oresteho se vybrala značná částka,“ popisuje Ambrose.
Kde se vzala bouře?
Zbývá zodpovědět otázku, jak k tomu neobvyklému, prudkému a mimořádně vydatnému sněžení vlastně došlo. Podle pozdějšího zkoumání meteorologů postupovala zhruba od pondělí 23. ledna 1922 od severovýchodu Spojených států masa ledového arktického vzduchu, díky níž spadly teploty pod bod mrazu. Dokud se nepřevalila přes Mexický záliv, bylo její čelo téměř úplně suché, což ji činí mezi americkými sněhovými bouřemi výjimečnou.
Sedmadvacátého ledna dosáhla studená fronta Golfského proudu a u pobřeží Georgie se vytvořila a prohloubila tlaková níže, která vyvolala sněžení. To se rychle rozšířilo od Karolíny až po Pensylvánii, jak níže postupovala na sever. Tlaková výše na severu pak odřízla tuto cyklónu od proudění větrů, v důsledku čehož se bouře začala pohybovat mnohem pomaleji. Než se převalila na východní pobřeží USA, trvalo jí to tři dny, což je dvojnásobek času, který tehdejší meteorologové považovali pro přesun bouřkových systémů za běžný. Sněžení nad Philadephií a Washingtonem tak trvalo neobvykle dlouho. Teploty se po většinu doby držely zhruba na minus pěti stupních, takže padající sníh byl poměrně těžký.
Sníh pokryl bezmála 300 tisíc kilometrů čtverečních severoamarického kontinentu, z toho asi na pětině tohoto území (zhruba 58 tisících kilometrů čtverečních) napadal do výše asi 51 centimetrů. V Richmondu ve Virginii napadalo 48 centimetrů, v Severní Karolíně asi čtyřicet. Kromě Washingtonu ochromila sněhová nadílka také Baltimore, kde během 24 hodin napadalo nejvíce sněhu od roku 1872.
10
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
