Křivoklátsko – Dnes vám přinášíme další díl vzpomínání bratrů Tomáše a Milana Bednaříkových na léta, která věnují filmovému dokumentu. Aktuálně mají za sebou zhruba pětadvacátý společný projekt. Milan sám pak natočil kolem dvaačtyřiceti dokumentů. Polovina z toho jsou záznamy z různých akcí. Bratři spolu začali spolupracovat někdy v roce 2005.

Trampové z Údolí hříchu, tak se jmenuje další dokumentární film, který přinesl radost všem divákům a velký úspěch svým autorům. A kde byl počátek jeho vzniku? To vysvětlil Milan Bednařík: „Původně hrozilo, že se na Křivoklátsku vyhlásí národní park a že si ochranáři vzpomenou, že se jim ty chatky v osadě nelíbí a tak se budou muset nechat strhnout. Řekli jsme si s bráchou, že bychom tedy měli tuhle jedinečnou osadu zdokumentovat na filmový pás, aby byla zachována alespoň tímto způsobem. Pak se k tomu ještě přidalo osmdesátileté výročí osady a bylo rozhodnuto. Začneme točit!"

Tomáš Bednařík měl doma moře materiálu, týkajícího se historie osady, neboť tam točil a fotil snad od nepaměti. „Chodil jsem tam odmala, znal tam každého. Účastnil jsem se potlachů, slavil s nimi narozeniny, hrál jejich osadní hry," zavzpomínal Tomáš. Spolu pak bratři dotáčeli do filmu rozhovory. „Bylo jasné, že musíme především natočit legendu, banjistu a trampa Vaška Tomana. Řekl jsem mu tedy: Vašku přijdeme s bráchou a kamerou. Ty vezmeš banjo, oblečeš se jako starej kovboj, zahraješ a zazpíváš. A tak jsme k němu vyrazili. Venca zahrál, zazpíval. Já si to pak doma pustil a ono se to všechno trhalo! No průšvih! Mít kvalitní kameru a kazety, tak se to nestalo. Přemýšlel jsem, jak to zachránit," vyprávěl Tomáš.

V osm hodin ráno, hned jak otevřeli, zašel do samoobsluhy a koupil flašku rumu. Pak se vrátil za Vaškem do osady a popsal, co se stalo, s tím, zda by byl ochotný zahrát a zazpívat před kamerou ještě jednou. „Vzal si flašku a souhlasil s tím, že máme přijít za hodinku a půl. My tam přišli, Vašek byl ve skvělé náladě a v lahvi už bylo rumu jen po dně. Ale Vašek volal: Nebojte, trampové, já vám zazpívám. To dáme! A dal to. Hrál skvěle, jen trochu zapomínal slova. No estráda. Takže jsme to trochu sestříhali a bylo to bezva. Jeho brácha Krtek řekl: Vy blbci, to mu nesmíte dát tu flašku dopředu. Až po akci," vyprávěl Tomáš.
Záznam s Vaškem Tomanem patří také k těm unikátním.

Vznikl doslova za minutu dvanáct. „Bylo to totiž naposledy, kdy na osadě byl," dodal Tomáš.
Krtek také Tomášovi připravil báječnou hostinu, na kterou Tomáš nostalgicky vzpomíná dodnes.

„Největší legrace byla, že já nikdy nejím takové potraviny, jako je špek nebo anglická slanina. Mám prostě takový předsudek. No a tehdy jsem přišel na chatu ke Krtkovi a on povídá: Já jsem byl ve Wyomingu a uvařím ti pravý kovbojský žrádlo! Já na to: Uvař, Krtku!" Pak už jen Tomáš s údivem sledoval, jak Krtek vytahuje a krájí anglickou slaninu… „Krtku, já si dám jen málo, před chvílí jsem snídal," pokusil se o přívětivé odmítnutí Tomáš. „Hovno málo! Každej to tu říká! Nejdřív já nechci, nechci a pak sežere svoje i moje a ještě kouká, kde by si přidal!" uťal odpor Krtek. „A měl pravdu. To ti byla taková dobrota! A Krtek jen suše konstatoval: Vole, já jsme ti to říkal."

Přišla premiéra Trampů z Údolí hříchu a Milan s Tomášem přemýšleli, kde by film promítli. V domovském kinosále mateřské náruče Informačního centra Lesů ČR bylo téma trampingu trochu nevhodné. A tak se domluvili v roztocké hospodě Ludmila u Franty Parožka. „Nechali jsme přivézt plátno a trampové, kteří se sjeli na premiéru, byli nadšeni. Karel Hudec, kterému tehdy bylo osmdesát, říkal: Ani osada Ztracenka nemá takovýhle film."

A protože k trampům měli hodně materiálu, tak kromě DVD udělali i CD. „Tam nám kluci z osady nahráli písničky a vzpomínky, které se nevešly do filmu. To je tak vždy. Dokumentární film může být maximálně hodinu, to je hranice, ale když máš natočeno šest hodin, tak je pak dilema, co do filmu dát a nedat," zdůraznil Milan.

V minulém roce dokončili bratři další z velkých projektů. Dostal název Ve stopách Thálie. „Byl to největší projekt, který jsme doposud dělali a museli jsme film rozdělit na dva díly," uvedli Tomáš a Milan, kteří zmapovali 160 let křivoklátského ochotnického divadla.

Použity byly do dokumentu i staré videozáznamy představení, které bylo nutné zdigitalizovat. „Vše ale bylo hlavně postaveno na fotkách, jsou tam dokonce fotky ještě z první republiky. Nejstarší je z roku 1905!" zdůraznil Milan.

Křivoklátští ochotníci objížděli vesnice jako za Tyla. Hráli v hospůdkách, kde nemají jeviště. „Přijeli jsme třeba do Lašovic a oni nám řekli, že jsme v Lašovicích po padesáti letech první divadlo, které tam hraje! Hráli jsme i odsouzeným v oráčovské věznici nebo na branovském přívoze. Nic jsme za to nechtěli. Jen jsme prostě byli rádi, že si můžeme zahrát," konstatoval Tomáš Bednařík.

V dalším dílu seriálu, mapujícího tvorbu Fotostudia B, se například dozvíte o spolupráci bratrů s herečkou Slávkou Hozovou a záznamu divadelního představení hry, kterou napsala: „Nezničitelný smích Sáry B".