Jak jste se dostala ke vlastnictví Zhoře?
Zhoř restituovala babička s její sestrou. Sestra emigrovala do Francie v roce 1968 a žije tam dodnes. Babička záhy po revoluci zemřela a tak jsem to zdědila já. Nebyla jsem ovšem plnoletá, a tak se o Zhoř starala mamka. Ta ovšem po restituci měla i jiné nemovitosti, a tak v zásadě nebyl někdo, kdo by se o to postaral.

Takže areál chátral před revolucí i po ní?
Byli tady správci, ale devastace, která vznikla má několik příčin. Minulý režim se o zabavené nemovitosti moc nestaral. V té době tady byl státní statek a nikdo si s tím nedělal práci. Když něco spadlo, říkalo se, jdi o budovu dál, je jich tu ještě dost. Kdysi tu bývalo přes dvacet budov, populace cirka 150 lidí, nyní jich je tu necelých třicet. Zhoř jsme dostali opravdu ve velmi špatném stavu, chytlo se jí několik špatných poradců, kteří se považovali za správce a poslední hodnotné věci rozkradli, a to ještě byli od Zhoře placení.

Takže to byl pro vás tak trochu „danajský dar“?
Přesně tak, nikdo moc nevěděl, co s tím. Maminka je zubařka, pratetička je kunsthistorička a babička byla dermatoložka. Nikdo neměl zkušenosti s tím, spravovat takové nemovitosti a v té době s tím neměl zkušenosti skoro nikdo. Když člověk takový majetek restituoval, nezískal navíc ještě peníze pro jeho údržbu. Všichni měli jen platy v rámci svých profesí.

Žila jste dlouho v Německu, studovala v Americe a Anglii, do Česka jste se přestěhovala před deseti lety. Co vás vedlo k tomu se o Zhoř zajímat blíže?
Po přestěhování do Čech jsem konečně byla blíže rodinnému majetku, ale trvalo mi minimálně pět let, než jsem se zorientovala. Rozloučila jsem se s posledním člověkem, který tu škodil a pochopila, co Zhoř vlastně znamená. Posledních pět let se jí více věnuji, poslední dva roky to začíná dostávat nějakou formu. Uvědomuji si, že je to běh na dlouhou trať, je mi to líto, že jsem s tím nezačala něco dělat trochu dřív, ale neměla jsem na to věk. Potřebovala jsem čas, abych k tomu dospěla.

Nečeká vás ovšem nic jednoduchého….
Objekty jsou ve stavu, v jakém jsou. Ke Zhoři náleží také polnosti, les, rybníky. Máme rodinu a vlastní práci a proto ne všechny pokroky jsou vidět hned. Prvním pokrokem v posledních dvou letech bylo zalesnění lesa. Daří se nám svědomitě bojovat s kůrovcem. Zároveň chceme, aby les nebyl zbytečně těžený, když nemusí být. Za předchozích lesníků to tak bohužel nebylo. Vedle toho také zvelebujeme Polský rybník.

Už se vám podařilo zrekonstruovat některou z budov?
V opravách budov jsme teprve začali. V nejlepším stavu je vila, která dostala díky mámě před patnácti lety novou střechu, což ji zachránilo. Špýchar jsme vyprázdnili, vyčistili, vyvápnili, abychom zde mohli pořádat kulturní akce. Vloni jsme zde měli výstavu dvou umělkyň, která se náramně povedla. Letos jsme ji uspořádali znovu, navíc jsme zde měli i farmářské trhy.

Odezva byla velmi slušná. Byl to pro vás další impulz?
Marek: Určitě. Právě po loňské výstavě jsme začali brát Zhoř vážně a začali se jí věnovat víc a víc. Dalším impulsem byla koronavirová krize. Jsme profesionálové v kultuře a každý máme svoji práci, ale v době pandemie bylo vše zrušené a tak jsme řešili starosti spojené se Zhoří. Stala se pro nás bodem číslo jedna. Hodně nás to sbližuje s obyvateli Zhoře, kteří nás poznali a vzali mezi sebe. Máme před sebou velký projekt, nevíme si se vším rady, a tak je důležitá i komunikace s místními.

Co plánujete udělat v nejbližší době?
V současnosti jednáme s architekty a chtěli bychom zrekonstruovat vilu. Tam, kde je špýchar, bude společenský sál. Uvažujeme o tom, že bychom patra propojili, aby sál byl vyšší. Oba máme kapely, a tak by sál byl k dispozici také pro zkoušky, semináře, workshopy apod. V druhé části plánujeme vybudovat dům s byty, což je klíč k tomu, aby Zhoř žila. Aby tu lidé chtěli žít a také pracovat, ať už třeba v lese, na poli či s budovami. Čím víc lidí tady bude žít, tím víc bude areál vzkvétat. Sami to nezvládneme.

Jak to bude se zámeckou budovou, podaří se ještě zachránit?
Ta nám dělá největší starosti. Rádi bychom ji zachovali, ale statik říká, že je to prakticky nemožné. Začali jsme ji vyklízet a doufali, že uděláme nějaká základní zajištění, ale nakonec nám statik zakázal tam vůbec chodit. Úplně jsme to ještě nevzdali, ale peníze na to, aby se objekt zachránil dříve, než se zřítí, zkrátka nemáme. Jen zajištění, aby budova nespadla, by vyšlo třeba na deset milionů. Snažíme se to nějak vyřešit, jednáme i s památkáři, zda by to nešlo nějak památkově chránit a získat třeba i nějakou dotaci, ale jsme teprve na začátku. Naším záměrem je ovšem objekty zachovat v podobě, v jaké jsou. V rámci architektury jsme konzervativní.

Neříkali jste si někdy, že by bylo lepší, kdybyste Zhoř raději prodali? Práce je tu opravdu hodně…
Marek: Samozřejmě by pro nás bylo jednodušší, kdybychom ji prodali velkostatkářům a nakoupili si byty po Praze. Měli bychom snazší život, ale zároveň bychom museli žít s tím, že jsme odpovědnost odmítli. Zhoř nás učí, jak velkou setrvačnost věci mají. Jak dlouho trvá vytvořit studie a z nich se dopracovat k reálnému výsledku. Spolupracujeme s různými architekty, lesníky, aby v lese nebyly šílené holoseče. Zároveň můžete mít hezký záměr, ale narazíte na odborníky v oboru, kteří na to nejsou připraveni. Řada z nich třeba nechápe, že zemědělství lze dělat jinak než s chemií. Snažíme se se zemědělci jednat, aby byli šetrnější k půdě, aby přecházeli do ekologického zemědělství, aby neodcházela voda z krajiny, máme tu velké problémy se suchem.

Voda je tedy další z věcí, které nyní řešíte?
Marek: Chceme udělat krok i k větším místním samosprávám - k Rakovníku, potažmo ke kraji. Máme vypracovaný projekt na dešťovou vodu. Místním lidem voda stabilně chybí a tento projekt by situaci vyřešil. Vyšel by ovšem na desítky milionů a proto by bylo dobré na něj získat dotaci.
Anna: Naším záměr je udělat takový vodovodní systém, aby se voda co nejlépe využívala. Přijde mi absurdní, aby se splachovalo pitnou vodou, když už tu máme jedinečnou příležitost dělat kompletní rekonstrukci. Chceme, aby se dešťová voda sbírala, aby se vytvořila čistička, aby se splachovalo šedou nebo dešťovou vodou a jediná voda, která bude pitná, tekla pouze z kohoutků. Myslela jsem, že šedo-vodní systém je dnes standard, ale bohužel to tak není. Není ovšem únosné, aby se takto plýtvalo vodou.

Jedním z vašich cílů je udělat ze Zhoře i středisko kultury. Její součásti by byl i amfiteátr.
Marek: Ten by mohl vzniknout v malém rybníku, kde je přirozený svah. Nachází se mezi korunami stromů, místo má výbornou akustiku, genius loci, opravdu to funguje. Venkovní scéna takových rozměrů pro tři sta až čtyři sta lidí v regionu není. Přistupuji k tomu se znalostmi, jaké fungují třeba v Japonsku. Jaký je standard vizuální i akustický. Doufáme, že se nám podaří vybudovat zázemí nejlepší v rakovnickém regionu.