Pro nejvyšší možné vyznamenání v rámci hasičského hnutí si Jiří Beneš, starosta SDH Malinová, jel do Přibyslavi. Dodejme, že vyznamenání „Zasloužilý hasič" je pro každého hasiče velkou poctou a uznáním za celoživotní, obětavou službu veřejnosti. Jiří Beneš tak činí už pětačtyřicet let.

Pro ocenění jste jel sám?
Ne. Přijeli jsme tam spolu s Josefem Vorlem z Příčiny, který byl rovněž oceněn. Také s náměstkem starosty OSH v Rakovníku Josefem Kesslerem,velitelem našeho sboru v Malinové Standou Čechem a Mírou Kadeřábkem z Pavlíkova, který nás tam vezl hasičským autem.

Můžete nám slavnostní okamžiky na zámku Přibyslav popsat?
To, co jsem zažil v zámku Přibyslavi, se snad ani nedá slovy popsat. To se musí zažít. Program byl už od rána. Prošli jsme si třeba tamní překrásnou výstavu historie požární ochrany. Ta byla v prostorách zámku otevřena v roce 1983 a představuje historickou i současnou požární techniku. Zámek má zhruba třiadvacet komnat, které jsme prošli i s odborným výkladem. Následoval zápis do kroniky, focení a nechyběl ani slavností oběd s volným programem. Tedy ne tanec, ale poznávání se s kolegy. Byli tam třeba hasiči od Náchoda, z jižní i severní Moravy, ale i Slováci nebo Poláci.

Jaká kritéria musí hasič splnit, aby se mu dostalo takového ocenění?
Musí být dobrovolným hasičem nejméně 45 let. Okresy je k vyznamenání každoročně vybírají. Musí tomu předcházet různá resortní vyznamenání během života člověka. Třeba za vzornou, příkladnou práci, svatý Florián. Období mezi jednotlivými vyznamenáními musí být pětiletá, což už jsem splňoval, aniž bych to věděl. Takže jsem byl z okresu Rakovník vybrán.

Co jste na vyznamenání říkal?
Je to pozornost a příjemný pocit, vědět, že si někdo vaší práce váží. Víte, já si na druhou stranu myslím, že pro hasiče a obec dělám jen zcela běžné věci. Letos byly volby a já se strašně bránil dělat dále starostu, už také s ohledem na svůj zdravotní stav. Je to přeci jen zodpovědnost na dalších pět let. Ale přemluvili mě.

Které zásahy u požárů vám za ta léta nejvíce utkvěly v paměti?
Za tu dobu jsem v mém okolí zažil asi tak tři velké požáry. Ten ze sedmdesátých let minulého století byl kuriózní. Když vypukl, byli jsme shodou okolností k dispozici doma jen dva členové sboru. Já a zootechnik Jaroslav Švarc. Hořelo v tehdejším jednotném zemědělském družstvu. Tak jsme spolu vytáhli stříkačku, ale nebyl čas tahat hadice ze vsi až nahoru k družstvu. Tak jsme použili na hašení močůvku a s její pomocí jsme požár zdolali.

A další?
V roce 1984 hořela maringotka u kravína. Dělníci v ní měli nějakou hořlavinu, která bouchla.
A zhruba před deseti lety mi v noci přišel soused říci, že nahoře na kravíně hoří v dílně. Byla to kolna, která sousedí s areálem družstva. Tam byla uložena píce, vojtěška, seno, obilí. Utíkal jsem na obecní úřad, pustil rozhlas a vyhlásil poplach. Vytáhli jsme naši stříkačku. Pak přijeli profesionálové z Rakovníka, a když svoji vodu vystříkali, tak jsme jim pomohli s naší vodou. Byl to ohromný požár a jeho vznik je dodnes opředen záhadou. Z dílny zůstal jen skelet.

Co vás na hasičině nejvíce těší?
Že nás podporuje obecní zastupitelstvo, že se k nám hlásí noví, mladí členové a že máme stálou, věrnou členskou základnu. V tom všem vidím smysluplnost naší práce.