V sobotu ráno po osmé hodině na statku vládl nezvyklý klid, nikde ani noha. Jen ledový vítr přilétal z polí. Alespoň rozhání mraky, ze kterých do rána cedilo a cedilo (slušně řečeno). „Vezměte si košík a stoličku, ostatní už jsou na poli,“ přichází paní s informací. Ještě nahlašuji jméno. Popadnu košík a vyrážím za humna. Míjím hlučnou česačku. Už je to tady! Přidávám do kroku, nějak se nemohu dočkat. Na chmelnici sedí několik lidí.

„Kdopak bude nejlepší?“ rozhlédnu se. Obávaná konkurence má letos jiné povinnosti. Usedám do rozbahněného řádku na stoličku, na kterou před lety usedali jiní česáči. Ta je originální. Jen koš je nový, divný, kam se hrabe klasická přidavačka. Půjde mi to?

Start! Strhnu lehce první štok. Chmel je pěkný, hustý, krátké větvičky, téměř bez listí. Jen sesmekávat. Prsty se rozbíhají, už si našly svou dávno naučenou cestu. Přidržet větvičku, dva velké listy schovat v dlani levé ruky, pravačka otrhá několik lístků a sesmekává hlávky do košíku.

Nějak snadno se větvičky přetrhávají, chmel je křehký a do košíku padají velké suky. (Jen abych nešla na plachtu.) Další a další větvička. Hrome, tady je nějaká bouda a zamotané pazochy. Chmel je na nich ještě jako vata. Taková zdržovačka! Ale očesat se musí. V košíku to celkem přibývá.

Česání mě začíná bavit. To už jde někdo měřit? Nějaký rychlík a hned dva věrtele! To letos zase nemám šanci.
Stolička se boří na jedné straně do měkké červenice, sjíždím dolů ke košíku. Nějak to tlačí, ohnutá záda bolí. Jak jsem mohla tenkrát vydržet na chmelnici celý den, téměř dva týdny a jak jsem se mohla tenkrát vejít na tak úzkou stoličku?

Konečně jdu sypat. Vláčím se přes řádky k míře. Sypu, jen si neklepnout do věrtele. „Ještě trochu,“ žádá míra čepici. Sesbírám popadané hlávky ze širokého koše kolem věrtele a dostávám první žlutý plíšek. Teď šup zpátky a drbat. „Svačina !“ ozve se záhy.
Chleba se sádlem v papírovém pytlíku a jablko. Rychle se do něj zakousnu. Na jazyku cítím hořkou chmelovou chuť z mých rukou, které se člověk hned tak nezbaví.

Stejná chuť jako kdysi, stejně obalené boty blátem a na nich nalepený chmel a listí.
Sedící česáči na stoličkách drbou o sto šest. Každý přijde se svou historkou či vzpomínkou a zábava běží chmelnicí. Za chvíli se probere celá vesnice, celý rok. Zkrátka stejný obrázek jako tenkrát. Ještě k tomu chybí přidat vůni melty, loupáků a sušeného chmele a ubrat nejméně pětadvacet let. Dokonalá idylka! Jestlipak budeme s takovou nostalgií vzpomínat na dnešní uhoněné dny?

Konec! Á nestrhávat, dočesávat, domů! Nějak rychle to uteklo. Kam se hrabu se svými tři a půl věrteli na nejlepší česačku. Stihla sedm věrtelů. Nejlepší tedy nejsem, ale aspoň jsem si zase letos sáhla na chmel.